van 't Hoff Jacobus Henricus (1852-1911), holandský chemik, první nositel Nobelovy ceny za chemii v roce 1901 „jako projev uznání za mimořádné zásluhy, které vykonal při objevech zákonů chemické dynamiky a osmotického tlaku kapalin“. Chtěl vědecky pracovat, a proto vyměnil zaměstnání technologa v cukrovaru za studijní pobyty na univerzitách v Leidenu, Bonnu a Paříži. V roce 1878 se stal profesorem chemie, mineralogie a geologie na Univerzitě v Amsterodamu. Postuloval koncept „asymetrického uhlíkového atomu“ (viz chiralita) a vysvětlil vztah mezi optickou aktivitou a asymetrií molekuly. V roce 1884 publikoval první výsledky v oblasti fysikální chemie, které v dalším roce zobecnil Le Chatelier a jsou známy jako van 't Hoffův-Le Chatelierův princip. Zabýval se osmotickým tlakem zředěných roztoků. V roce 1888 pracoval v jeho laboratoři S. A. Arrhenius, kterého van 't Hoffovy výsledky vedly k postulování teorie elektrolytické disociace. Věnoval se problematice usazenin v oceánech a byl pravděpodobně prvním vědcem, který laboratorní pokusy aplikoval na velké měřítko Přírody. Je považován za zakladatele fysikální chemie. Pro biochemii jsou zásadní jeho koncepce, vysvětlující osmotický tlak jako koligativní vlastnost roztoku, a formulace tzv. van ´t Hoffovy reakční isobary, která umožňuje ze závislosti rovnovážné konstanty reakce na teplotě určit reakční enthalpii.

Fischer Herman Emil (1852-1919), německý chemik, Nobelova cena (chemie, 1902) za synthesy sacharidů a purinových derivátů. Původně měl pokračovat v rodinném podnikání, byl ale neúspěšný. Vystudoval fysiku, ale pod vlivem A. von Baeyera se věnoval organické chemii. Jeho vědecký záběr byl velmi široký. Ve své doktorské disertační práci publikoval strukturu fenylhydrazinu; dále pak studoval jeho reakce se sacharidy (fenylhydrazony a osazony). Synthetisoval kofein, theobromin a další purinové sloučeniny, dále pak glukosu, fruktosu a mannosu (z glycerolu), postuloval isomerii a epimerii sacharidů. Z proteinů isoloval čisté aminokyseliny a připravil jejich opticky čisté antipody. Popsal strukturu prolinu. Spolu s F. Hofmeistrem je považován za zakladatele peptidové chemie; synthetisoval první dipeptid (Gly–Gly) a došel až k oktapeptidu. Německá chemická společnost uděluje vysoce prestižní Pamětní medaili Emila Fischera.

Buchner Eduard (1860-1917), německý chemik a enzymolog, Nobelova cena (chemie, 1907) za objev bezbuněčného kvašení (fermentace). Chemii studoval u A. von Baeyera a botaniku u C. von Naegeli na Univerzitě v Mnichově. Podařilo se mu prokázat, že fermentační přeměna glukosy na alkohol a oxid uhličitý není způsobena kvasinkami samými, ale enzymy, obsaženými v buňkách. Komplex těchto enzymů nazval zymasa. Hlavní výsledky svého bádání publikoval v roce 1903 spolu s M. Hahnem a svým bratrem mikrobiologem H. Buchnerem v knize Die Zymasegärung (Kvašení). Během I. světové války sloužil v polní nemocnici na frontě v Rumunsku, kde byl zraněn, a na následky zranění zemřel.

Kossel Albrecht Ludwig Karl Martin Leonard (1853-1927), německý biochemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1910) za příspěvek k „našemu poznání chemie buňky prostřednictvím práce na proteinech včetně jaderných látek“. Vystudoval medicínu. V roce 1879 začal studovat nedávno objevené nukleoproteiny, tehdy nazývané „nukleiny“. Prokázal, že jsou tvořeny bílkovinnou složkou a nukleovými kyselinami. Spolu se svými studenty identifikoval všech pět základních nukleových basí. Je také objevitelem aminokyseliny histidinu. Spolu se svým anglickým žákem H. D. Dakinem objevil arginasu^{{EC 3.5.3.1}}, hydrolasu převádějící arginin na ornithin a močovinu.

Hill Arichibald Vivian (1886-1977), anglický biofysik a fysiolog, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1922) za objevy týkající se produkce tepla ve svalech. Vystudoval matematiku a fysiologii a patří k zakladatelům biofysiky; na universitě přednášel i fysikální chemii. Již před I. světovou válkou exaktními metodami studoval produkci tepla ve svalu; podařilo se mu prokázat, že sval nepotřebuje kyslík pro kontrakci, ale že jej následně využívá pro regeneraci. Analogická velmi citlivá měření, prováděná na nervové tkáni, ukázala, že zde vzniká teplo v souvislosti s průchodem nervového impulsu. A. V. Hill také odvodil rovnici, která popisuje sigmoidní průběh závislosti saturace hemoglobinu kyslíkem na jeho parciálním tlaku (viz Hillova rovnice). Za své zásluhy ve vědě i ve válečném úsilí v obou světových válkách získal mnohá britská (povýšen do šlechtického stavu) i zahraniční ocenění.

Meyerhof Otto Fritz (1884-1951), Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1922) za objev konstantního poměru mezi spotřebou kyslíku a produkcí mléčné kyseliny ve svalech. Vystudoval medicínu, pod vlivem O. Warburga v Heidelbergu se začal věnovat buněčné fysiologii. Patří k zakladatelům moderní koncepce intracelulárního metabolismu. Na základě mnoha experimentů se mu podařilo vysvětlit mechanismus odbourávání glukosy na laktát (tzv. Emdenovo-Meyerhofovo-Parnasovo schéma), prokázal, že ve svalech se při dodání kyslíku může z laktátu znovu synthetisovat glukosa, podílel se (spolu s K. Lohmanem) na objevu ATP a vysvětlení jeho principiální funkce v bioenergetice atd. V roce 1938 v důsledku antisemitického útlaku opustil Německo a přes Francii a Španělsko se dostal do USA, kde pak působil až do své smrti.

Banting Frederick Grant (1991-1941), první kanadský nositel Nobelovy ceny (za fysiologii nebo lékařství, 1923) za objev insulinu (spolu s J. J. R. Macleodem). Vystudoval medicínu v Torontu, během I. světové války sloužil v armádě ve Francii, kde byl raněn, a poté působil jako praktický lékař. V roce 1921 spolu se studentem medicíny C. H. Bestem v laboratoři J. J. R. Macleoda prokázal, že hladinu glukosy v krvi (glykemii) lze u psa významně snížit, když se mu vstříkne extrakt z Langerhansových ostrůvků, v nichž je synthetisován insulin. Podařilo se jim isolovat tento hormon v podobě, která mohla být podávána lidem, trpícím cukrovkou (diabetes mellitus); tento objev umožnil milionům těchto lidí návrat do „normálního“ života. V roce 1934 byl jmenován Rytířem Britského imperia. Během 2. světové války sloužil jako styčný důstojník mezi britskou a americkou lékařskou službou; zahynul při leteckém neštěstí armádního letounu na Novém Foundlandu.

Macleod John James Rickard (1976-1935), skotský fysiolog, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1923) za objev insulinu (spolu s F. G. Bantingem). Byl vynikající učitel a organisátor vědy. Prameny se shodují v názoru, že jeho hlavní přímou zásluhou na objevu insulinu bylo, že umožnil F. G. Bantingovi a C. H. Bestovi pracovat ve své laboratoři. Vzhledem k tomu, že C. H. Best ukončil studia medicíny až v roce 1925, nebyla mu Nobelova cena udělena; aby zdůraznil svůj nesouhlas s tímto rozhodnutím, F. G. Banting se s ním o svoji polovinu ceny rozdělil.

Svedberg The (Theodor) (1884-1971), švédský fysikální chemik, Nobelova cena (chemie, 1926) za práce na disperzních systémech. Studoval na Univerzitě v Uppsale, kde pak působil jako asistent v oboru chemie. V roce 1912 byl ustanoven profesorem fysikální chemie. Ve své odborné práci se Svedberg zaměřil na koloidy a makromolekulární sloučeniny. Vypracoval novou metodu tvorby koloidních částic, potvrdil teorii Einsteina a Smoluchowského o příčinách Brownova pohybu. Ke studiu sedimentace makromolekul, jako jsou bílkoviny a sacharidy, zkonstruoval ultracentrifugu; touto metodou byly poprvé změřeny molekulové hmotnosti čistých bílkovin. Na jeho počest se jednotka sedimentačníhího koeficientu nazývá Svedberg (značka S, 1 S = 10-13 s). Později se věnoval jaderné chemii a radiobiologii.

Wieland Heinrich Otto (1877-1957), německý chemik, Nobelova cena (chemie, 1927) za výzkum žlučových kyselin a příbuzných sloučenin. Již v roce 1911 dokázal, že v organických látkách existují různé formy dusíku; podařilo se mu připravit i radikálové dusíkaté sloučeniny. Z muchomůrky zelené připravil v krystalické podobě jedovaté cyklické peptidy faloidin a amanitin. Isoloval tři druhy žlučových kyselin a prokázal, že jejich struktura je odvozena od cholesterolu. Studium metabolismu ho vedlo k závěru, že odstraňování vodíkových atomů z metabolitů spočívá v jejich přenosu na meziprodukty a ne v přímé reakci s kyslíkem; tato teorie měla zásadní význam pro pochopení katabolických dehydrogenačních procesů. V období rostoucí specialisace ve vědě proslul encyklopedickou znalostí „celé chemie“.

Windhaus Adolf Otto Reinhold (1876-1959), německý organický chemik, Nobelova cena (chemie, 1928) za výzkumy, které objasnily strukturu sterolů a jejich vztah k vitaminům. Vystudoval medicínu, již během studií ho však zaujaly otázky struktury a funkce organických molekul. Od roku 1915 byl profesorem chemie na universitě v Götingen. Studoval strukturu cholesterolu, objevil 7-dehydrocholesterol (viz kalciferoly) a prokázal, že jeho konverse na aktivní vitamin D je fotochemická reakce. Zabýval se také chemií imidazolu a dokázal, že je obsažen v histidinu a histaminu (viz biogenní aminy). Jeho studie thiaminu vedly k závěru, že obsahuje thiazolový a pyrimidinový kruh.

Harden Arthur (1865-1940), anglický chemik, Nobelova cena (chemie, 1929) za výsledky získané při výzkumu fermentace cukrů a fermentačních enzymů (spolu s C.H. von Eulerem-Chelpinem). Vystudoval chemii v Manchestru, poté pracoval rok jako stipendista u O. Fischera v Erlangenu. Od roku 1897 působil jako chemik v nově založeném Institutu preventivní medicíny (později Lister Institute) v Londýně; od roku 1907 až do odchodu do penze v roce 1930 zde byl vedoucím Biochemického ústavu. Zprvu se zabýval působením světla na směs oxidu uhličitého a chloru. Jeho klasické studie fermentace cukrů kvasničnou šťávou vedly k formulaci pojmu intermediární metabolismus. Věnoval se také studiu vitaminů a jejich přirozenému výskytu. V roce 1926 byl povýšen do šlechtického stavu.

von Euler-Chelpin Hans Karl August Simon (1873-1964), Nobelova cena (chemie, 1929) za výsledky získané při výzkumu fermentace cukrů a fermentačních enzymů (spolu s A. Hardenem). Jeho cesta k chemii vedla přes studium malířství na Akademii v Mnichově. Zabýval se problematikou barev a spektra, což ho dovedlo ke studiu přírodních věd. Studoval chemii na Univerzitě v Berlíně u E. Fischera a fysiku u E. G. Warburga a M. Plancka. Roku 1906 byl ustanoven profesorem obecné a organické chemie Královské univerzity ve Stockholmu. Jeho studium metabolismu započalo v roce 1905, kdy se věnuje fosforylaci jako první fázi katabolismu glukosy; zabýval se nikotinamidovými koenzymy (tehdy zvanými ko-zymasa) jakožto jejími aktivátory. Ve 20. letech spolu s K. Josphsonem studoval enzymy (invertasu a katalasu); jeho monografie „Chemie der Enzyme“ (1935) byla první moderní enzymologickou učebnicí. V 50. letech se věnoval biochemii nádorů.

Eijkman Christiaan (1858-1930), holandský vojenský lékař, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1929) za objev antineuritického vitaminu (dnes nazývaného thiamin). Vystudoval medicínu v Amsterodamu a v letech 1883-85 působil jako lékař v Holandské východní Indii. Poté pracoval s R. Kochem v Berlíně na bakteriologickém výzkumu. Roku 1886 se vrátil na Javu (dnes Indonésie) studovat příčiny choroby beri-beri; podařilo se mu prokázat, že toto onemocnění je způsobeno chybnou výživou, což vedlo k objevu vitaminů. Povšiml si, že podobné onemocnění propuká u kuřat, které jsou krmeny pouze loupanou rýží; dlouho se však domníval, že příčinou onemocnění jsou mikroorganismy, obsažené ve vařené rýži. Teprve později se ukázalo, že nemoc vzniká z nedostatku vitaminu, nazvaném thiamin (B₁).

Hopkins Frederick Gowland (1861-1947), anglický biochemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1929) za objev vitaminů stimulujících růst. Vystudoval chemii a medicínu. V roce 1901 objevil aminokyselinu tryptofan a v dalších letech ukázal, že tuto a některé další aminokyseliny je nutno považovat za esenciální nutriční faktory živočichů. Později prokázal, že ani tyto aminokyseliny nemohou zajistit růst živočichů; začal uvažovat o dalších esenciálních faktorech, které byly později nazvány „vitaminy“. V roce 1907 spolu s W. Fletcherem dokázali, že pracující sval akumuluje laktát; na tento objev navázali ve svých výzkumech A. V. Hill a O. Meyerhof. V roce 1921 isoloval tripeptid, který nazval glutathion, a prokázal, že je nutný pro zpracování kyslíku v buňkách. V roce 1925 byl povýšen do šlechtického stavu.

Fischer Hans (1881-1945), německý chemik, Nobelova cena (chemie, 1930) za výzkum struktury hemu a chlorofylu a zejména za synthesu hemu. Narodil se v Hoechstu, studoval současně chemii a medicínu. Až do roku 1921, kdy se stal profesorem organické chemie v Mnichově, působil na různých universitách v oborech na rozhraní mezi fysiologií, interní medicínou a chemií. Studoval strukturu bilirubinu, meziproduktu odbourávání hemu, a dokázal, že obsahuje pyrolová jádra. To mu umožnilo pokusit se o synthesu hemu in vitro. Prokázal, že chlorofyl a hem jsou si strukturně podobné. Zabýval se strukturou dalších porfyrinů a také karotenoidů.

Warburg Otto Heinrich (1883-1970), německý biochemik, Nobelova cena (za lékařství a fysiologii, 1931) za objevy povahy a mechanismu působení respiračních enzymů. Jeho otec byl významný fysik Emil Warburg. Otto studoval chemii u E. Fischera a v roce 1906 získal doktorát chemie. Poté vystudoval v Heidelbergu medicínu. Během I. světové války sloužil v  pruském jezdectvu. Počáteční Warburgův výzkum byl zaměřen, ve spolupráci E. Fischerem, na polypeptidy. Výsledkem jeho dalších prací byl objev úlohy flavinů a nikotinamidu jako aktivních složek enzymů přenášejících vodík. Tyto objevy, spolu s dřívějšími poznatky o oxygenasách, poskytly ucelený obraz oxidací a redukcí v živých systémech. V posledních letech se věnoval chemoterapii rakoviny a mechanismu působení Roentgenova záření. Zabýval se také fotosynthesou.

Karrer Paul (1889-1971), švýcarský chemik (narozen v Moskvě), Nobelova cena (chemie, 1937) za výzkum karotenoidů, flavinů a vitaminů A a B₂. Podařilo se mu určit strukturu karotenoidů a prokázat, že β-karoten je hlavním prekursorem vitaminu A. Potvrdil strukturu vitaminu C, navrženou A. Szent-Györgyim. Podílel se též na výzkumu vitaminů E a B₂, u něhož prokázal, že jeho funkční složkou je riboflavinová struktura. Jeho učebnice Lehrbuch der Organischen Chemie (1930, 13 vydání) byla přeložena do mnoha jazyků.

Haworth Walter Norman (1883-1950), anglický chemik, Nobelova cena (chemie, 1937) za výzkum sacharidů a vitaminu C. Prokázal, že monosacharidy se běžně vyskytují v cyklické podobě; vzorce v této podobě se nazývají Haworthovy. Jeho kniha The Constitution of Sugars (1929) se stala základní učebnicí. Jeho metoda určování délky řetězce methylovaných polysacharidů pomohla objasnit strukturu škrobu, celulosy, glykogenu, inulinu a xylanu. V roce 1934 se mu, spolu s E. Hirshtem, podařilo připravit vitamin C, první plně synthetický vitamin; tato levná synthesa askorbové kyseliny, jak ji Haworth nazval, otevřela cestu k jejímu medicínskému využití. V roce 1947 byl povýšen do šlechtického stavu.

Szent-Györgyi von Nagyrapolt Albert (1893-1986), maďarský biochemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1937) za objevy týkající se biologického spalování, zejména ve vztahu k vitaminu C a fumarové kyselině. Již v průběhu svých studií medicíny na budapešťské universitě se zajímal o biochemii. V druhé polovině 20. let isoloval z rostlinných šťáv a z nadledvin redukující látku, kterou nazval hexuronová kyselina; v pozdějších letech prokázal, že tato látka (kyselina askorbová) je totožná s vitaminem C, objeveným 1907 A. Holstem a A. Fröhlichem. Později se věnoval roli dalších organických kyselin v energetickém metabolismu; jeho objevy umožnily o dva roky později H.Krebsovi postulovat citrátový cyklus. Objevil také bílkovinu aktin a objasnil ATPasovou aktivitu jeho komplexu se svalovým myosinem.

Kuhn Richard (1900-1967), německý chemik, Nobelova cena (chemie, 1938) za výzkum karoteoidů a vitaminů. Narodil se ve Vídni, kde začal studovat chemii; studia dokončil v Mnichově. Na universitách vyučoval obecnou a analytickou chemii, později se stal profesorem biochemie. Po dobu dvaceti let se z různých hledisek (stereochemie, barevnost atd.) zabýval látkami obsahujícími dvojnou vazbu, což ho přivedlo ke studiu karotenoidů; popsal osm nových sloučenin tohoto typu. Významně se podílel na isolaci vitaminů B₂ a B₆. V důsledku nacistického teroru mohl převzít Nobelův diplom a medaili až v roce 1949.

Butenandt Adolf Friedrich Johan (1903-1995), německý biochemik, Nobelova cena (chemie, 1939) za výzkum pohlavních hormonů. Během první poloviny 30. let isoloval řadu pohlavních steroidních hormonů, především estron, androsteron a progesteron. Poté, co se prokázalo, že androsteron může být synthetisován z cholesterolu, Butenandt a L. Ruzicka sythetisovali progesteron a testosteron. Butenandtovy objevy později umožnily synthesu kortisonu (a dalších kortikosteroidů) a následně vývoj hormonální antikoncepce. Zabýval se také hmyzími hormony (synthetisoval ekdyson) a feromony. V důsledku nacistického teroru mohl převzít Nobelův diplom a medaili až v roce 1949. Nobelovu cenu získal spolu s Leopolem Ruzickou, chorvatským organickým chemikem, který významně přispěl k pochopení chemických vlastností isoprenoidů.

Dam Henrik Carl Peter (1895-1976), dánský biochemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1943) za objev vitaminu K. V letech 1929-1934 spolu se svými spolupracovníky studoval u kuřat metabolismus steroidů a popsal chorobu, charakterizovanou krvácivými stavy a prodloužením času, jehož je zapotřebí ke srážení krve (tzv. clotting-time). Dokázal, že tento stav je způsoben nedostatkem v tucích rozpustného vitaminu, který označil písmenem K (dánsky Koagulations-Vitamin). Studoval tento vitamin s ohledem na jeho aplikaci v medicíně a v roce 1939 ho nezávisle na E. A. Doisym isoloval z vojtěšky. Při studiu tukové tkáně experimentálních zvířat si povšiml jejího zbarvování v závislosti na přísunu dalších výživových faktorů; to ho přivedlo ke studiu antioxidačního vitaminu E.

Doisy Edward Adelbert (1893-1986), americký biochemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1943) za objev chemické struktury vitaminu K. V období 1922-1934 se podílel na vývoji metod, umožňujících výzkum pohlavních hormonů. Spolu se spolupracovníky isolovali několik ženských hormonů, především estron (první estrogen, který se podařilo vykrystalovat), estriol a estradiol. V letech 1936-39 isoloval dvě formy vitaminu K (z vojtěšky a rybího oleje), určil jejich strukturu a podařilo se mu je i synthetisovat. Kromě výzkumu vitaminu K se podílel také na rozvoji metod isolace a identifikace insulinu a významně též přispěl k pochopení funkce antibiotik, pufrových systémů krve a metabolismu žlučových kyselin.

Fleming Alexander (1881-1955), skotský bakteriolog, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1945) za objev penicilinu a jeho léčebného efektu na různé infekční choroby (spolu s E. B. Chainem a H. W. Floreym). Po absolvování londýnské university (1906) se zabýval hledáním antibakteriálně působících látek, a to i v průběhu I. světové války, kdy sloužil v armádě ve Francii. V roce 1921 identifikoval lysozym, extracelulární enzym rozpouštějící buněčnou stěnu bakterií. V roce 1928 objevil nízkomolekulární antibakteriální látku, kterou vylučuje plíseň Penicillium notatum, a nazval ji penicilin. Byl si vědom praktického dosahu svého objevu, v této době však nebyly k disposici chemické techniky, jimiž by bylo možno penicilin získat v dostatečném množství a čistotě pro léčebné použití; tento výzkum úspěšně završili až E. B. Chain a H. W. Florey během druhé světové války. V roce 1944 byl A. Fleming povýšen do šlechtického stavu.

Chain Ernest Boris (1906-1979), Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1945) za objev penicilinu a jeho léčebného efektu na různé infekční choroby (spolu s A. Flemingem a H. W. Floreym). Narodil se v Berlíně (Německo), kde vystudoval chemii a fysiologii. V důsledku antisemitské kampaně přesídlil roku 1933 do Anglie a později přijal britské občanství. Od roku 1939 spolupracoval v Oxfordu s H. W. Floreym na isolaci a purifikaci penicilinu, objeveném v roce 1928 A. Flemingem, a prováděl s tímto antibiotikem první klinické testy. V roce 1969 byl povýšen do šlechtického stavu.

Florey Howard Walter (1898-1968), Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1945) za objev penicilinu a jeho léčebného efektu na různé infekční choroby (spolu s A. Flemingem a E. B. Chainem). Narodil se v Adelaide (Austrálie), kde začal studovat medicínu; studia dokončil v Oxfordu, kde se v roce 1935 stal profesorem pathologie. V roce 1944 byl povýšen do šlechtického stavu a v roce 1965 se stal doživotním peerem. Studoval zánětlivé procesy v tkáních a podařilo se mu purifikovat antibakteriální enzym lysozym. Spolu s E. B. Chainem prokázali léčebné účinky penicilinu a vyvinuli technologii jeho výroby. Díky jejich úspěšné práci se již během II. světové války stal penicilin dostupným pro léčení zánětlivých procesů způsobených frontovými zraněními.

Sumner James Batcheller (1887-1955), americký biochemik, Nobelova cena (chemie, 1946) za objev, že enzymy lze krystalovat. Narodil se v Cantonu (Massachusets) ve farmářské rodině přistěhovalců z Anglie. V mládí byl při lovu postřelen do levé ruku, a ta mu musela být amputována pod loktem. V roce 1910 ukončil studium chemie na Harvard College. Po krátkém působení v továrně na zpracování bavlny svého strýce se zapsal ke studiu biochemie na Harvard Medical School u O. Folina, který mu však doporučoval studovat právo, protože „jednoruký chemik nemůže být experimentálně úspěšný“. Sumner zůstal a v roce 1914 získal doktorát z chemie. Ve 20. letech se rozhodl isolovat čisté enzymy navzdory tomu, že jeho laboratoř byla malá a nedostatečně vybavená. Soustředil se hlavně na ureasu, kterou se mu v roce 1926 podařilo dokonce vykrystalovat; tato práce byla zpochybňována řadou biochemiků. Postupně se mu dostávalo za tento průlomový krok řady uznání, včetně Nobelovy ceny za chemii.

Northorp John Howard (1891-1987), americký biochemik, Nobelova cena (chemie, 1946) za přípravu enzymů a virových proteinů v čistém stavu (spolu s W. M. Stanleym). Studoval zoologii a chemii na Columbia University. V letech 1917 a 1918 působil jako kapitán chemického vojska. Jeho výzkum byl zaměřen hlavně na sacharidy. Dále se věnoval kinetickým studiím enzymů. V roce 1929 isoloval pepsin v čisté krystalické formě technikami, které později použil se spolupracovníky ke krystalisaci trypsinu, chymotrypsinu, karboxypeptidasy a pepsinogenu. Uspěl při isolaci nukleoproteinu s bakteriofágovou aktivitou. Během II. světové války studoval metody detekce bojových plynů. Ve vědecké práci pak pokračoval studiem virů.

Stanley Wendell Meredith (1904-1971), americký chemik, Nobelova cena (chemie, 1946) za přípravu enzymů a virových proteinů v čistém stavu (spolu s J. H. Northropem). Studoval chemii na University of Illinois. V létech 1930 až 1931 pracoval v Mnichově u H. Wielanda. Po návratu do USA studoval zejména léky proti lepře, stereochemii bifenylu a chemii sterolů. Jeho další výzkum se zaměřil na virus tabákové mozaiky; z listů napadeného tabáku vyisoloval nukleoprotein, který se v krystalické formě jevil jako neživá chemická látka, ale byl schopen infikovat další rostliny a množit se v nich. Jeho pozdější práce vedly k vývoji vakcíny proti chřipce. Stal se světově uznávaným virologem.

Cori Carl Ferdinand (1896-1984), Nobelova cena (za fysiologii a lékařství, 1947) za objev dráhy katalytické přeměny glykogenu (spolu se svou ženou G. T. Coriovou). Narodil se v Praze. Po absolvování gymnasia v Terstu, kde byl jeho otec ředitelem námořní biologické stanice, se zapsal na studium medicíny na Německé univerzitě v Praze. Během I. světové války sloužil v rakouské armádě jako zdravotník na italské frontě. Po válce se vrátil do Prahy, kde ukončil v roce 1920 studium a oženil se s podobně zaměřenou studentkou Gerty. V roce 1922 přijal místo biochemika na Ústavu pro studium maligních onemocnění v Buffalu (USA) a nadále trvale působil v USA. Od počátku manželé Coriovi spolupracovali na metabolismu sacharidů v živočišném organismu. Věnovali se regulační úloze hormonů insulinu a adrenalinu. Prokázali glykolysu v nádorových buňkách. V roce 1936 isolovali glukosa-1-fosfát (tzv. „Coriho ester“) a objasnili jeho souvislost s aktivitou glykogenfosforylasy, kterou následně připravili v krystalickém stavu. Zabývali se také mechanismem působení hypofysárních hormonů.

Cori Gerty Theresa (1896-1957), Nobelova cena (za fysiologii a lékařství, 1947) za objev dráhy katalytické přeměny glykogenu (spolu se svým mužem C. F. Corim). Narodila se v Praze. V roce 1920 absolvovala studium medicíny na Německé univerzitě v Praze. V témže roce se provdala. Po dvouleté lékařské praxi v dětské nemocnici v Praze emigrovala za svým manželem do USA, kde pracovala jako vědecká pracovnice. Profesorkou biochemie byla jmenována v roce 1947. Manželé Coriovi jsou jedním ze čtyř manželských párů, které získaly Nobelovu cenu za společný vědecký výzkum.

Houssay Bernardo Alberto (1887-1962), argentinský fysiolog, Nobelova cena (za fysiologii a lékařství, 1947) za objevy role hormonů předního laloku hypofysy v metabolismu sacharidů. Ve věku 14 let byl přijat ke studiu farmacie na Universitu Buenos Aires, kde promoval v 17 letech. Současně studoval medicínu; v roce 1911 získal za svou diplomovou práci, týkající se hypofysy, universitní cenu. Patřil k čelným pracovníkům Fysiologického ústavu Lékařské fakulty. V roce 1943 byl pro své demokratické politické názory zbaven funkce ředitele; ačkoliv mu mnohá renomovaná zahraniční pracoviště nabízela možnost uplatnění, zůstal pracovat v ústavu, který pomáhal vybudovat, až do roku 1955, kdy byl po změně režimu opět jmenován ředitelem. Jeho hlavní vědecký zájem se soustředil na endokrinní systém, zejména na úlohu hormonů předního laloku hypofysy v metabolismu sacharidů a jejich uplatnění při diabetu. Pracoval však i v mnoha dalších oblastech fysiologie a farmakologie, studoval krevní oběh, dýchání, imunitu, nervový a trávicí systém.

Robinson Robert (1886-1975), anglický bioorganický chemik, Nobelova cena (chemie, 1947) za výzkum biologicky aktivních rostlinných produktů, zejména alkaloidů. Zabýval se strukturou a synthesou mnoha různých organických látek biologického významu; studoval barviva anthokyaniny a flavonoidy, synthetisoval alkaloidy morfin (1925) a strychnin (1946), jeho výzkumy umožnily synthesu penicilinu a některých antimalarických léčiv. Kromě vědy se intensivně zabýval šachy; za zmínku stojí jeho kniha "The Art and Science of Chess: A Step-by-Step Approach". V roce 1939 byl povýšen do šlechtického stavu.

Tiselius Arne Wilhelm Kaurin (1902-1971), švédský biochemik, Nobelova cena (chemie, 1948) za výzkum elektroforesy a adsorpční analysy, zejména za objevy týkající se komplexní povahy sérových proteinů. Celý jeho vědecký život je spojen s universitou v Upsale, kde jej výrazně ovlivnil T. Svedberg. Již ve své doktorské práci (1930) se zabýval elektroforesou bílkovin. Založil v Upsale Biochemický ústav, který se stal významným centrem studia biochemických separačních metod (elektroforesa, chromatografie atd.). Zastával řadu významných funkcí ve vědeckých institucích (předseda IUPAC, předseda Výboru pro udělování Nobelových cen atd.).

Kendall Calvin Edward (1886-1972), americký chemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1950) za objevy týkající se hormonů kůry nadledvin, jejich struktury a biologické funkce (spolu s T. Reichsteinem a P. S. Henchem). Vystudoval chemii, od roku 1914 byl vedoucím oddělení biochemie a později fysiologické chemie na Universitě Minnesota v Rochestru. Na začátku své vědecké kariery se zabýval strukturou hormonu štítné žlázy thyroxinu, podařilo se mu také vykrystalizovat glutathion a určit jeho strukturu. V roce 1935 isoloval kortison (původně nazývaný „látka E“) z kůry nadledvin a spolu s P. S. Henchem jej úspěšně aplikoval při léčbě rheumatoidní artritidy.

Reichstein Tadeus (1897-1996), Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1950) za objevy týkající se hormonů kůry nadledvin, jejich struktury a biologické funkce (spolu s P. S. Henchem a C. E. Kendallem). Narodil se ve Wloclawku (Polsko); spolu s rodiči se přestěhoval do Švýcarska, jehož se stal občanem, a vystudoval organickou chemii na Federálním technologickém institutu v Zürichu. Se svými spolupracovníky isoloval 29 hormonů a určil jejich chemickou strukturu. Podílel se též na synthese kortisonu a deoxykortikosteronu. Přibližně ve stejné době jako W. N. Haworth synthetisoval vitamin C.

Hench Philip Showalter (1896-1965), americký lékař, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1950) za objevy týkající se hormonů kůry nadledvin, jejich struktury a biologické funkce (spolu s T. Reichsteinem a C. E. Kendallem). Již od 20. let se zabýval metodami léčby rheumatoidní artritidy - bolestivého kloubního onemocnění. Všiml si, že při žloutence nebo v těhotenství bolesti kloubů ustupují. Z toho usoudil, že toto onemocnění je způsobeno spíše hormonální poruchou než bakteriální infekcí. V roce 1942 P. S. Hench vstoupil do armády a během války působil jako ředitel Centra pro rheumatismus; do civilu se vrátil v hodností plukovníka. Poté, co se Kendallovi, pracujícím na stejné klinice, podařilo synthetisovat steroidní hormon kortison, použili v letech 1948-49 tuto látku k léčbě; kortison se pak stal klíčovým lékem používaným proti různým zánětlivým procesům.

Krebs Hans Adolf (1900-1981), Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1953) za objev cyklu kyseliny citronové. Narodil se v Hildesheimu (Německo) v rodině židovského lékaře. Po absolutoriu medicíny studoval ještě rok chemii v Berlíně. Pět let pracoval u O. Warburga v Berlíně, poté jako lékař v nemocnicích v Altoně a Freiburgu. V roce 1933, po nástupu fašismu, přešel na pozvání F. G. Hopkinse do Anglie, přijal britské občanství a působil zde na různých universitách do konce života. V roce 1958 byl povýšen do šlechtického stavu. Krebsův výzkum byl zaměřen hlavně na různé aspekty intermediárního metabolismu. Studoval synthesu močoviny, kyseliny močové a purinových basí, mechanismus aktivního transportu elektrolytů a vztah mezi dýcháním buněk a tvorbou ATP. Jeho nejvýznamnějším objevem je citrátový (též Krebsův) cyklus.

Lipmann Fritz (1899-1986), Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1953) za objev koenzymu A a jeho úlohy v intermediárním metabolismu. Narodil se v Königsbergu, Německo (dnes Kaliningrad, Rusko). Studoval medicínu, již tehdy projevoval také hluboký zájem o chemii, zvláště pak o biochemii. Roku 1939 odešel natrvalo do USA. Zabýval se biochemickými reakcemi ve svalech, identifikoval fosfoserin, zkoumal Pasteurův efekt a reakce glykolysy. Během čtyřicátých a padesátých let studoval strukturu a funkci koenzymu A. Dále se věnoval karbamoylfosfátu, který jednoduchou metodou synthetisoval (kondenzací kyanatanu s fosfátem za laboratorní teploty), a objasnil jeho biochemickou funkci. Objevil smíšené anhydridy mezi fosfátem a sulfátem (aktivní sulfáty, PAPS).

Pauling Linus Carl (1901-1994), americký chemik, Nobelova cena (chemie, 1954) za výzkum povahy chemické vazby a aplikaci získaných poznatků pro určení struktury komplexních sloučenin. Narodil se v Portlandu (Oregon), studoval chemické inženýrství, později se plně věnoval teoretické fysice. Šíře jeho vědeckých zájmů je mimořádná: pomocí rentgenové krystalografie studoval struktury aminokyselin a peptidů, zabýval se aplikací kvantové mechaniky při popisu chemické vazby, při studiu struktury proteinů popsal základní periodické motivy peptidového řetězce, studoval strukturu protilátek a povahu serologické reakce jakož i strukturu abnormálního hemoglobinu ve vztahu k hemolytickým anemiím. Veřejnosti je znám jako propagátor použití masivních dávek vitaminu C jako „universálního“ prostředku pro ochranu zdraví. V roce 1962 získal Nobelovu cenu míru za úsilí o zákaz zkoušek jaderných zbraní; je jediným člověkem, který dvakrát získal nedělenou Nobelovu cenu.

du Vigneaud Vincent (1901-1978), americký biochemik, Nobelova cena (chemie, 1955) za práce týkající se biochemicky významných sirných sloučenin, zejména za první synthesu peptidového hormonu. Narodil se v Chicagu (USA), vystudoval medicínu postupně na několika universitách, již od svých 25 let se však plně věnoval biochemii. Významně přispěl k objasnění struktury sirných sloučenin insulinu a biotinu. Ve 40. letech isoloval vasopresin a oxytocin, nonapeptidy obsahujících disulfidový můstek, a určil jejich strukturu. Koncem 2. světové války pracoval na synthese penicilinu. Počátkem 50. let se věnoval zavádění metod synthesy peptidů v roztoku; v roce 1953 se mu podařila synthesa oxytocinu, čím otevřel cestu k přípravě mnoha biologicky aktivních peptidových látek a jejich analogů.

Theorell Axel Hugo Theodor (1903-1982), švédský biochemik, Nobelova cen (za fysiologii nebo lékařství, 1955) za objevy povahy a mechanismu účinku oxidačních enzymů. Studoval medicínu ve Stockholmu. Po krátkém studiu bakteriologie v Pasteurově ústavu v Paříži pracoval na Lékařsko-chemickém ústavu Karolinska Institutet, kde studoval vliv lipidů na sedimentaci krevních částic. Se studiem oxidoreduktas započal v roce 1933 při svém dvouletém pobytu u O. Warburga v Berlíně. Popsal oxidativní enzym nazvaný „žlutý ferment“; podařilo se mu oddělit bezbarvý apoenzym od žlutého flavinového kofaktoru. Po návratu na Karolinska Institutet, kde byl v roce 1936 ustanoven přednostou nově vytvořeného Biochemického ústavu, se zasloužil o objevy cytochromu c a řady oxidoreduktas (peroxidasy, katalasy, flavoproteinů a „pyridinových“ proteinů, zvláště alkoholdehydrogenasy). Jeho koníčkem byla hudba; byl členem Švédské královské hudební akademie a ředitelem Stockholmského symfonického orchestru.

Todd Alexandr Robertus (1907-1997), britský biochemik, Nobelova cena (chemie, 1957) za práce týkající se nukleotidů a nukleotidových koenzymů. Narodil se v Glasgow (Skotsko) v rodině obchodníka. Vystudoval chemii a stal se jedním z vynikajících představitelů bioorganické chemie. Synthetisoval řadu biochemicky významných látek (ATP, FAD, UTP), zabýval se strukturou vitaminů B₁, B₁₂ a E jakož i alkaloidů hašiše a marihuany. Působil v celé řadě významných vědeckých funkcí (předseda IUPAC, president Royal Society, president poradního sboru Britské vlády pro vědu atd.) V roce 1954 byl povýšen do šlechtického stavu, v roce 1962 jmenován baronem (Baron Todd of Trumpington).

Sanger Frederick, nar. 1918, anglický biochemik, získal dvě Nobelovy ceny za chemii: za práci na struktuře proteinů, zvláště insulinu (1958) a spolu s W. Gilbertem za příspěvek ke stanovení sekvence basí v nukleových kyselinách (1980). Studoval v Cambridge biologii; dle svého vyjádření byl průměrným studentem. Během studia ho zaujala biochemie, z níž pak získal doktorát. Od roku 1943 pracoval na problematice proteinů a zvláště insulinu. V této době již byly známy nové metody isolace proteinů a byla tedy reálná možnost stanovit jejich strukturu. Sanger vypracoval metodu sekvenování proteinů, založenou na postupném odbourávání aminokyselin od N-konce. Během zhruba desetiletého úsilí vyřešil kompletní primární strukturu insulinu. Kolem roku 1960 se začal zajímat o nukleové kyseliny a v  roce 1962, již jako nositel Nobelovy ceny, přešel do nově vybudovaných laboratoří molekulární biologie v Cambridge, kde spolupracoval s M. F. Perutzem, F. H. C. Crickem, J. C. Kendrewem a A. Klugem. Zde nejprve vypracoval metody stanovení krátkých sekvencí RNA. Jeho práce kulminovala kolem roku 1975 vypracováním „enzymové dideoxy-techniky“ sekvenování DNA. V současné době je metoda automatizovaná a používá se ve zmodernizované formě např. k sekvenaci genomu různých organismů.

Ochoa Severo (1905-1993), Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1959) za objev mechanismu biosynthesy ribonukleové a deoxyribonukleové kyseliny (spolu s A. Kornbergem). Narodil se v Luarce ve Španělsku, vystudoval medicínu v Madridu; v následujících letech se věnoval biochemickému výzkumu. Od roku 1956 byl občanem USA, nicméně od roku 1985 žil a vyučoval v Madridu. Zabýval se různými problémy intermediárního metabolismu (oxidační fosforylace, metabolismus sacharidů a mastných kyselin, enzymy citrátového cyklu atd.). V roce 1955 isoloval polynukleotidfosforylasu^{{EC 2.7.7.8}}, která v podmínkách in vivo fosforolyticky štěpí RNA; in vitro může katalysovat synthesu RNA z nukleosiddifosfátů: (RNA)_n + NDP → (RNA)_(n+1) + P_i. Tento objev umožnil přípravu oligonukleotidů pro další studia.

Kornberg Arthur, nar. 1918, americký biochemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1959) za objev mechanismu biosynthesy ribonukleové a deoxyribonukleové kyseliny (spolu s S. Ochoou). Vystudoval medicínu, věnoval se různým problémům intermediárního metabolismu. Studoval biosynthesu FAD a NAD(P), v 50. letech se zabýval studiem metabolismu nukleotidů a nukleových kyselin. V roce 1956 se mu podařilo z bakterie Escherichia coli isolovat DNA-polymerasu I, první enzym, který umožnil studovat mechanismus replikace in vitro.

Calvin Melvin (1911-1997), americký biochemik, Nobelova cena (chemie, 1961) za výzkum asimilace oxidu uhličitého rostlinami. Narodil se v USA, jeho rodiče byli emigranty z Ruska. Studoval chemii. Vědeckou dráhu započal studiem elektronové afinity halogenů, věnoval se též koordinační katalyse, hlavně metaloporfyrinům. Od roku 1937 pracoval na University of California v Berkeley, kde se posléze stal vedoucím velké organicko-chemické skupiny a od roku 1960 vedoucím laboratoře chemické biodynamiky. Pomocí isotopové metody s uhlíkem ¹⁴C prostudoval na jednobuněčné řase Chlorela proces přeměny sacharidů při fotosynthese: tvorbu hexos i regeneraci pentos. Cyklus se na jeho počest nazývá Calvinův (někdy také Calvinův–Bensonův na počest jeho spolupracovníka A. A. Bensona, se kterým publikoval v roce 1948 první objevnou práci).

Crick Francis Harry Compton (1916-2004), anglický biofysik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1962) za příspěvek k řešení molekulární struktury nukleových kyselin a jejich významu pro přenos informace v živých systémech (spolu s J. D. Watsonem a M. H. F. Wilkinsem). Studoval fysiku v Londýně. Během války pracoval na Britské admiralitě na problematice magnetických a akustických min. V roce 1947 začal studovat biologii. Vypracoval obecnou teorii rentgenové difrakce šroubovic. Důležitým momentem jeho kariéry bylo přátelství s J. D. Watsonem, které v roce 1953 vedlo k objasnění struktury dvojšroubovice DNA a replikačního schématu. Později se věnoval více biochemii a genetice a přispěl k objevu genetického kódu.

Watson Dewey James, nar. 1928, americký biolog, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1962) za příspěvek k řešení molekulární struktury nukleových kyselin a jejich významu pro přenos informace v živých systémech (spolu s F. H. C. Crickem a M. H. F. Wilkinsem). Během studia zoologie se věnoval pozorování ptáků, což ho přivedlo k potřebě získat poznatky z genetiky, zabýval se také mikrobiologií. Studoval bakteriální viry a pokoušel se vysvětlit úlohu DNA infekčních virových částic. Na konferenci v Neapoli se seznámil M. Wilkinsem; poprvé uviděl rentgenovou difrakci krystalické DNA. Výrazně to ovlivnilo jeho další vědeckou dráhu. V Cavendishově laboratoři v Cambridge (Anglie) se začal věnovat strukturní chemii nukleových kyselin a proteinů. Zde se setkal s F. H. C. Crickem, se kterým ho spojoval zájem vyřešit strukturu DNA. Jejich první pokus v roce 1951 byl neúspěšný. Druhý, založený na mnoha experimentech a zhodnocení literárních údajů, vyústil v roce 1953 v jednostránkový článek v londýnském časopise Nature, který je považován za výchozí bod molekulární genetiky. Později se věnoval zejména struktuře RNA a virů, úloze RNA při synthese proteinů a v pozdějších letech studiu lidského vědomí a mozku.

Wilkins Maurice Hugh Frederick (1916-2004), Nobelova cena (za fysiologii a lékařství, 1962) za příspěvek k řešení molekulární struktury nukleových kyselin a jejich významu pro přenos informace v živých systémech (spolu s F. H. C. Crickem a D. J. Watsonem). Narodil se ve městě Pangora (Nový Zéland). Studoval fysiku na St. John’s College v Cambridge (Anglie). Věnoval se luminiscenci pevných látek. Během války pracoval na katodových paprscích pro radary a dělení izotopů uranu pro účely výroby atomové bomby, podílel se na Projektu Manhattan v USA. Po válce se soustředil na biofysikální problematiku a zabýval se zejména strukturou nukleových kyselin a buněk. Studoval orientaci purinových a pyrimidinových bazí ve viru tabákové mozaiky a uspořádání virových částic v krystalech. Nejdůležitější jsou jeho práce týkající se rentgenostrukturní analysy DNA spermií. Svými výsledky podpořil Watsonův a Crickův model struktury DNA.

Perutz Max Ferdinand (1918-2002), Nobelova cena (chemie, 1962) za studie struktur globulárních proteinů (spolu s J. C. Kendrewem). Narodil se ve Vídni a po gymnasiálních studiích vstoupil na Vídeňskou univerzitu, kde dle svých slov „ztratil pět semestrů studiem anorganické analysy“. V dalších letech se věnoval oboru, který se dnes nazývá strukturní biologie. Perutz se rozhodl pro doktorskou disertaci v Cavendishově laboratoři v Cambridge u J. D. Bernala, kde nastoupil v roce 1936 a strávil tam celý svůj plodný vědecký život. V roce 1938 Perutz se spolupracovníky publikoval článek popisující rentgenostrukturní obrazce hemoglobinu, jehož struktuře se nadále věnoval a objasnil na něm jak mnohé obecné znaky prostorového uspořádání bílkovin, tak i strukturní rozdíly mezi jeho různými formami. Od roku 1946 velmi úzce spolupracoval s J. C. Kendrewem.

Kendrew John Cowdery (1917-1997), anglický chemik, Nobelova cena (chemie, 1962) za studie struktur globulárních proteinů (spolu s M. F. Perutzem). Narodil se v Oxfordu, kde jeho otec působil jako docent klimatologie. Vystudoval chemii na Trinity College v Cambridge. Během války pracoval na výzkumu radaru a získal titul velitel perutě R.A.F. Pod vlivem J. D. Bernala a L. Paulinga se začal zabývat studiem prostorové struktury proteinů. Vrátil se do Cambridge, kde započal svoji spolupráci s M. F. Perutzem pod vedením L. Bragga. Jeho výzkum byl zaměřen na strukturu proteinů, zvláště pak na rentgenostrukturní analýzu myoglobinu. Projekt kulminoval vyřešením trojrozměrné struktury této bílkoviny při rozlišení 6 Å (0,6 nm) v roce 1957 a publikací kompletní struktury v roce 1960.

Hodgkin Dorothy Crowfoot (1910-1994), anglická chemička, Nobelova cena (chemie, 1964) za určení struktury biochemicky důležitých látek metodou rentgenové krystalografie. Narodila se v Káhiře, kde její otec, Angličan, působil jako poradce Egyptského vzdělávacího systému a posléze jako archeolog na různých místech Blízkého Východu. Studovala v Oxfordu chemii a archeologii, již od druhé poloviny 30. let se věnovala rozvíjení rentgen-krystalografických metod. Nobelovu cenu získala za úspěchy, jichž dosáhla při studiu penicilinu a zejména vitaminu B₁₂, jehož mimořádně složitou strukturu se podařilo objasnit právě pomocí krystalografických technik. V roce 1969 publikovala úplnou prostorovou strukturu dimerní molekuly peptidového hormonu insulinu.

Bloch Konrad Emil (1912-2000), Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1964) za objevy týkající se mechanismu a regulace metabolismu cholesterolu a mastných kyselin (spolu s F. Lynenem). Narodil se v Neisse v Horním Slezsku (tehdejším Německu). V Mnichově vystudoval chemii a získal titul chemického inženýra. V důsledku pronásledování Židů před válkou odešel do USA, kde se stal profesorem biochemie. V roce 1942 se mu spolu s D. Rittenbergrem podařilo popsat metabolickou cestu, jíž je cholesterol synthetisován z aktivované kyseliny octové, acetyl-CoA; zájem o cholesterol ho vědecky zaměstnával po dalších 20 let. Zabýval se také výzkumem metabolismu nenasycených mastných kyselin a biosynthesou glutathionu.

Lynen Feodor (1911-1979), německý biochemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1964) za objevy týkající se mechanismu a regulace metabolismu cholesterolu a mastných kyselin (spolu s K. E. Blochem). Vystudoval chemii na Mnichovské universitě, kde v té době působila vynikající skupina chemiků kolem H. Wielanda (s jehož dcerou se posléze oženil). K jeho hlavním objevům patří popis odbourávání mastných kyselin (tzv. Lynenova spirála), isolace acetyl-CoA z droždí, objasnění na biotinu závislé karboxylace, popis struktury „aktivovaného isoprenu“ (viz isopentenyldifosfát) a jeho významu pro biosynthesu isoprenoidů.

Jacob Francois, nar. 1920, francouzský mikrobiolog, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1965) za objevy genetické kontroly enzymů a synthesy virů (spolu s A. Lwoffem a J. Monodem). Jeho studium po druhém roce přerušila válka; sloužil jako lékařský důstojník v Africe a v Normandii. Byl několikrát raněn; za zásluhy získal nejvyšší francouzské vojenské vyznamenání, Kříž svobody. Po válce ukončil studium medicíny. Následky zranění mu nedovolovaly vykonávat chirurgickou praxi, a proto se věnoval biologii. V roce 1950 nastoupil do Pasteurova ústavu do laboratoře A. Lwoffa, kde postupně zastával různé řídící funkce. F. Jacob postuloval mechanismus bakteriální genetické konjugace a spolu s J. Monodem studoval mechanismy regulace transkripce v bakteriální buňce; pomocí tzv. Jacobova-Monodova modelu se jim podařilo vysvětlit regulaci zpracování laktosy pomocí lac-operonu. Spolu se S. Brennerem presentovali „replikonovou“ hypothesu důležitou pro pochopení buněčného dělení bakterií.

Monod Jacques (1910-1976), francouzský biochemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1965) za objevy genetické kontroly enzymů a synthesy virů (spolu s A. Lwoffem a F. Jacobem). Studoval přírodní vědy; pracoval v Pasteurově ústavu, kde se stal postupně přednostou Ústavu biochemie buňky a v roce 1971 ředitelem. V roce 1940 se pod vlivem A. Lwoffa začal zabývat růstem bakterií na různých sacharidech jako jediném zdroji uhlíku v synthetickém médiu. Křivky závislosti růstu vykazovaly esovitý charakter, který Lwof vysvětloval „adaptací enzymů“. Systematickým studiem tohoto jevu dospěl J. Monod k dvěma zásadním objevům. 1) Spolu s J. Wymanem a J. P. Changeuxem formulovali pojem allosterický efekt, pomocí něhož pak vysvětlili sigmoidní tvary závislosti saturace hemoglobinu na parciálním tlaku kyslíku a závislosti počáteční rychlosti reakce, katalysované některými oligomerními enzymy, na koncentraci substrátu (viz symetrický model působení allosterických enzymů). 2) Nobelovu cenu získal za použití představy allosterické regulace při regulaci transkripce induktivních enzymů (lac-operon).

Lwoff André (1902-1994), francouzský mikrobiolog, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1965) za objevy genetické kontroly enzymů a synthesy virů (spolu s F. Jacobem a J. Monodem). Vystudoval přírodní vědy a jeden rok medicíny. V 19 letech nastoupil do Pasteurova institutu, v roce 1938 se stal jeho ředitelem. Vyslovil hypothesu o induktivním účinku ultrafialového záření a obecně vlivu externích faktorů na produkci bakteriofágů bakteriemi. V padesátých letech se zabýval především virovými infekcemi a ve spolupráci s J. Modonem a F. Jacobem regulací prokaryotní transkripce.

Holley Robert William (1922-1993), americký biochemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1968) za objev genetického kódu a vysvětlení jeho funkce při synthese bílkovin (spolu s M. W. Nirenbergem a H. G. Khoranou). Vystudoval organickou chemii. V 60. letech spolu se spolupracovníky prokázal, že molekuly tRNA spolurozhodují o řazení požadované sekvence aminokyselin při synthese proteinů a vyvinul metody separace jednotlivých typů tRNA. V roce 1965 určil primární strukturu tRNA^Ala a ukázal, že struktury jednotlivých tRNA jsou sekvenční i strukturně homotropní.

Nirenberg Marshall Warren (1927), americký biochemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1968) za objev genetického kódu a vysvětlení jeho funkce při synthese bílkovin (spolu s R.W.Holleym a H.G.Khoranou). Vystudoval zoologii, později se plně věnoval biochemii a molekulární genetice. V roce 1959 začal studovat zásadní kroky, které vedou od DNA ke struktuře určité bílkoviny; tyto výzkumy vedly k závěru, že mRNA je zásadním mezičlánkem mezi genem a proteinem a že její studium by mohlo vést k objasnění genetického kódu. Podařilo se mu dále prokázat, že s výjimkou „nonsence kodonů“ (STOP-kodonů) každá možná trojice ribonukleotidů jednoznačně determinuje zařazení určité aminokyseliny do rostoucího polypeptidového řetězce.

Khorana Har Gobind, nar. 1922, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1968) za objev genetického kódu a vysvětlení jeho funkce při synthese bílkovin (spolu s M. W. Nirenbergem a R. W. Holleym). Narodil se v Raipuru (Indie, dnes Pákistán) chudým rodičům, postupně získal vzdělání v Indii a Anglii, pracoval ve Švýcarsku a posléze se trvale usadil v USA. V 60. letech postuloval, že každá aminokyselina, zařazená do sekvence polypeptidového řetězce, je kódována třemi nukleotidy, tzv. kodonem. Formuloval také představu o iniciačních kodonech a zejména o STOP-kodonech. Byl také první, komu se podařila synthesa oligonukleotidového řetězce; v 70. letech jako první vytvořil „umělou“ kopii kvasničného genu.

Leloir Luis Frederico (1906-1987), argentinský biochemik, Nobelova cena (chemie, 1970) za objev cukerných nukleotidů a jejich role v biosynthese sacharidů. Narodil se v Paříži argentinským rodičům, od svých dvou let žil v Buenos Aires, kde vystudoval medicínu. Podařilo se mu prokázat, že při biosynthese glykogenu je glukosa aktivována vazbou na nukleotid (viz UDP-glukosa). Tento způsob aktivace byl pak nalezen i v jiných biosynthetických dráhách (nukleotidové deriváty monosacharidů při synthese glykoproteinů a rostlinných polysacharidů, CDP-diacylglycerol v synthese fosfatidátů). Leloir objevil i některé enzymy, podílející se na synthese glykogenu.

Sutherland Earl Wilbur Jr. (1915-1974), americký farmakolog a fysiolog, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1971) za objevy mechanismu působení hormonů. Po ukončení studia medicíny v roce 1942 nastoupil službu v armádě. Po válce se specialisoval na farmakologii. Studoval mechanismus působení adrenalinu na metabolismus svalových a jaterních buněk. V roce 1956 isoloval cyklický AMP a prokázal jeho dominantní roli v mnoha metabolických procesech probíhajících v savčích buňkách; pro tento typ signálních molekul zavedl pojem „druhý posel“. Tento objev zásadním způsobem ovlivnil chápaní působení hydrofilních hormonů (prvních poslů), které nevstupují do buněk a přesto řídí jejich metabolismus.

Anfinsen Christian Boehmer (1916-1995), americký biochemik, Nobelova cena (chemie, 1972) za práce na ribonuklease, zejména s ohledem na vztahy mezi aminokyselinovou sekvencí a biologicky aktivní konformací. Již od poloviny padesátých let se zabýval RNasou, malým jednodoménovým enzymem. Ukázal, že tuto molekulu lze (in vitro) plně denaturovat, přerušit disulfidové vazby, odstranit denaturační činidlo a disulfidové vazby obnovit; po tomto denaturačně-renaturačním cyklu se aktivita enzymu plně obnovuje. Z toho usoudil, že informace o prostorové struktuře bílkovin je plně „zakódována“ v její struktuře primární (tzv. Anfinsenův theorem). Až do objevu chaperonů byla tato these obecně přijímána; dnes se považuje za plně platnou pouze pro malé jednodoménové proteiny.

Moor Stanford (1913-1982), americký biochemik, Nobelova cena (chemie, 1972) za příspěvek k pochopení vztahu mezi chemickou strukturou a katalytickou aktivitou ribonukleasy (spolu s W. H. Steinem). Studoval chemii, již v předválečném období se věnoval oborům, kterými se dnes zabývá tzv. analytická biochemie. Spolu s W. H. Steinem vyvinuli automatické chromatografické zařízení, které umožňuje určit obsah jednotlivých aminokyselin v bílkovinném hydrolysátu; tato technika se rozšířila natolik, že k popisu metody stačí konstatování „stanovili jsme aminokyselinové složení bílkoviny podle Moora a Steina“ bez dalších citací. V roce 1959 se jim podařilo určit úplnou chemickou strukturu pankreatického enzymu ribonukleasy.

Stein William Howard (1911-1980), americký biochemik, Nobelova cena (chemie, 1972) za příspěvek k pochopení vztahu mezi chemickou strukturou a katalytickou aktivitou ribonukleasy (spolu s S. Moorem). Jeho vědecká kariéra je spojena s činností na Rockefeller Institute v New Yorku (USA), kde úzce a dlouhodobě spolupracoval s S. Moorem (o výsledcích viz tamtéž). O prudkém rozvoji chemie bílkovin, o jehož rozvoj se zasloužili, svědčí skutečnost, že v roce, kdy získali Nobelovu cenu, se jim podařilo určit strukturu deoxyribonukleasy, molekuly dvakrát tak veliké jako ribonukleasa.

Edelman Gerald Maurice, nar. 1929, americký lékař a fysikální chemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1972) za určení chemické struktury protilátek (spolu s R. R. Porterem). Vystudoval medicínu, doktorát získal v oboru fysikální chemie. V 60. letech se mu podařilo určit strukturu protilátek; k analogickým výsledkům došla i nezávisle pracující Porterova britská skupina. V 70. letech se Edelman začal zabývat studiem struktury mozkové tkáně. Objevil tzv. cell adhesion molecules (CAM), které zprostředkují vzájemnou vazbu sousedních tkáňových buněk. Jeho práce vedla k formulaci obecné teorie, vysvětlující vývoj a funkci mozku; tuto teorii pospal v populárně-vědecké knize Bright Air, Brilliant Fire (1992).

Porter Rodney Robert (1917-1985), anglický biochemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1972) za určení chemické struktury protilátek (spolu s G. M. Edelmanem). V 50. a 60. letech studoval strukturu imunoglobulinu G (IgG). Pomocí enzymového štěpení papainem se mu podařilo rozdělit tuto velkou molekulu na funkčně odlišné domény, jejichž struktura mohla být dále studována. V mezidobí Edlmanova skupina, pracující nezávisle, zjistila, že molekula IgG je tvořena čtyřmi polypeptidovými řetězci. Porterovi se pak podařilo určit prostorovou strukturu celého proteinu, obsahujícího 1300 aminokyselinových zbytků.

Cornforth John Warcup, nar. 1917, australský chemik, Nobelova cena (chemie, 1975) za práci zabývající se stereochemií enzymových reakcí. Již v 16 letech začal studovat chemii a ač téměř zcela hluchý, ve dvaceti letech s velkým úspěchem studia dokončil. Odešel na stipendium do Oxfordu (Anglie), kde se během II. světové války podílel na výzkumu penicilinu. Od roku 1962 pracoval v Milstead Laboratory of Chemical Enzymology, založené firmou Shell Research Ltd., vždy však úzce spolupracoval s anglickými universitami. Zásadním způsobem přispěl v vysvětlení stereospecificity enzymových reakcí. V roce 1977 byl povýšen do šlechtického stavu. (Ve stejném roce získal Nobelovu cenu i Vladimír Prelog, a to za stereochemii organických molekul a reakcí; ve dvacátých letech studoval chemii v Praze na budoucí VŠCHT u E. Votočka a R. Lukeše.)

Prigogine Ilya (1917-2003), Nobelova cena (chemie, 1977) za příspěvek k nerovnovážné thermodynamice, zejména za teorii disipativních struktur. Narodil se v Moskvě, již jako dítě emigroval s rodiči ze sovětského Ruska, velkou část života prožil v Belgii, jíž se stal občanem v roce 1949. Vystudoval chemii a fysiku; přispěl zásadním způsobem k formulaci základních představ nerovnovážné thermodynamiky. Pro biochemii je velmi významný jeho postulát, že stacionární stav, ustavující se v systému, který není příliš vzdálen od rovnováhy, produkuje (ze všech možných stacionárních stavů) nejmenší množství entropie. Navíc postuloval, že v systému velmi vzdáleném od rovnováhy může docházet k samovolným fluktuacím, tedy k časovému kolísání některých parametrů (teplota, koncentrace některých látek). Pro pochopení vlastností živých systémů, které jsou vždy (z thermodynamického hlediska) otevřené a často velmi vzdáleny od rovnováhy, jsou tyto představy naprosto zásadní.

Guillemin Roger Charles Luis, nar. 1924, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1977) za objevy týkající se peptidových hormonů produkovaných mozkem (spolu s A. V. Schallym). Narodil se ve Francii, od roku 1953 působí převážně v USA, kde v roce 1963 získal občanství. Prokázal platnost hypothesy, že hypothalamus produkuje hormony (liberiny a statiny), které řídí činnost předního laloku hypofysy. Podařilo se mu isolovat, analysovat a posléze synthetisovat thyrotropin-realising hormon (TRH, regulátor aktivity štítné žlázy), growth hormone-releasing hormone (GHRH, uvolňuje z hypofysy růstový hormon) a somatostatin, který naopak uvolňování růstového hormonu tlumí. Guillemin také objevil neuromodulátory endorfiny.

Schally Andew Victor, nar. 1926, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1977) za objevy týkající se peptidových hormonů produkovaných mozkem (spolu s R. C. L. Guilleminem). Narodil se v polském Vilnu (dnes Litva), 2. světovou válku se mu podařilo přežít v polsko-židovské komunitě v Rumunsku. Po válce studoval chemii v Britanii, v roce 1957 získal doktorát v biochemii. Přesídlil do USA v od roku 1962 je americkým občanem. Podílel se na výzkumu thyrotropin-releasing hormonu (TRH) a somatostatinu, isoloval a synthetisoval luteinizing hormone-releasing hormone (LHRH).

Yalow Rosalin Sussman, nar. 1921, americká fysička, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1977) za vývoj metod radioimunoanalysy pro stanovení peptidových hormonů. Vystudovala fysiku, v letech 1947-70 pracovala v oddělení nukleární fysiky v Bronx Veterans Administration Hospital. Vyvinula radioimunoalysu, jednu z prvních metod, které umožňovaly velmi citlivě a spolehlivě stanovovat koncentrace různých látek (především hormonů, ale i protilátek, virů apod.) v krevním séru. Výhodou těchto dodnes užívaných metod je jejich specifita, ale i rychlost a relativní cenová dostupnost; to umožnilo konstrukci automatických RIA-analysátorů v pro klinicko-biochemické laboratoře.

Mitchell Peter (1920-1992), anglický biochemik, Nobelova cena (chemie, 1978) za příspěvek k pochopení přenosu biologické energie vypracováním chemiosmotické hypothesy. Studoval v Cambridge přírodní vědy včetně matematiky a biochemie; po skončení studií zde studoval mechanismus působení penicilinu. V roce 1955 přešel na Univerzitu v Edinburgu, kde působil v zoologickém ústavu až do roku 1963. Poté se ze zdravotních důvodů uchýlil do soukromí a rekonstruoval zámek Glynn House v Cornwallu (západní Anglie), kde vybudoval velkou laboratoř. Spolu se spolupracovnicí Jennifer Moyle založil dobročinnou biologickou výzkumnou laboratoř nazvanou Glynn Research Ltd., kterou spolufinancoval se svým starším bratrem. Již v roce 1961 Mitchell postuloval, že tok elektronů enzymy dýchacího řetězce nebo elektron-transportního řetězce fotosynthesy pumpuje protony přes membrány mitochondrií, chloroplastů nebo bakteriálních buněk. Výsledkem je vytvoření elektrochemického gradientu přes membránu, který Mitchell nazval „proton-motivní síla“. Synthesa ATP je poháněna zpětným tokem protonů přes transmembránový enzym (viz F₀F₁-ATPasa). Mitchellova „chemiosmotická“ hypothesa byla zpočátku přijímána širší vědeckou komunitou velmi skepticky; postupně ji však všechny experimenty, které ji měly vyvrátit, naopak potvrdily.

Arber Werner, nar. 1929, švýcarský mikrobiolog, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1978) za objev restrikčních enzymů a jejich aplikaci v molekulové genetice (spolu s D. Nathansem a H. O. Smithem). Na přelomu 50. a 60. let navázal na práce S. Lurii (Nobelova cena, 1969) týkající se interakce barkteriofága a hostitelské bakteriální buňky. Arber se zaměřil na působení ochranných enzymů přítomných v bakteriích. Tyto tzv. restrikční enzymy omezují růst barkteriofágů tím, že štěpí jejich DNA.

Nathans Daniel (1928-1999), americký mikrobiolog, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1978) za objev restrikčních enzymů a jejich aplikaci v molekulové genetice (spolu s W. Arberem a H. O. Smithem). Narodil se v USA jako nejmladší z devíti dětí rusko-židovských imigrantů. Vystudoval chemii (bakalářský stupeň) a medicínu, specializoval se na mikrobiologii. Použil restrikční endonukleasu, isolovanou H. O. Smithem z bakterie Haemophilus influenzae, pro studium struktury DNA viru SV40 (nejjednodušší virus vyvolávající rakovinné bujení). Byl to první pokus o použití restrikčních enzymů při výzkumu molekulární podstaty rakoviny. Podařilo se mu sestavit „genetickou mapu“ viru, tzn. identifikovat geny, které jsou v jeho DNA uloženy.

Smith Hamilton Othanel, nar. 1931, americký mikrobiolog, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1978) za objev restrikčních enzymů a jejich aplikaci v molekulové genetice (spolu s W. Arberem a D. Nathansem). Vystudoval matematiku (bakalářský stupeň) a medicínu, později se specializoval na mikrobiologii. Spolu se svými spolupracovníky poprvé prokázal, že určité endonukleasy štěpí DNA velmi specificky, v místě určité sekvence. V dalších letech byly objeveny desítky těchto enzymů, které dnes nazýváme restrikční endonukleasy. Jejich vysoká a reprodukovatelná specifita z nich udělala nepostradatelný nástroj pro studium struktury DNA a dnes především pro technologie, vycházející z rekombinantní DNA. V 90. letech se stal jednou z vůdčích postav rodící se genomiky; se svými spolupracovníky získal poprvé úplnou sekvenci DNA bakteriální buňky.

Gilbert Walter, nar. 1932, americký biochemik, Nobelova cena (chemie, 1980) za příspěvek ke stanovení sekvence bází v nukleových kyselinách (spolu s F. Sangerem). Studoval chemii a fysiku. V šedesátých letech se začal zabývat strukturou a funkcí nukleových kyselin. Experimentálně potvrdil funkci lac-operonu. V sedmdesátých letech 20. století vypracoval spolu s Allanem Maxamem rychlou chemickou metodu sekvenování DNA, která se však v současnosti využívá jen sporadicky, neboť Sangerova dideoxy-metoda se ukázala z mnoha hledisek jako efektivnější.

Berg Paul, nar. 1926, americký biochemik, Nobelova cena (chemie, 1980) za základní studie biochemie nukleových kyselin, zvláště rekombinantní DNA. Studoval chemické inženýrství a biochemii; studium přerušil plněním povinností v námořním letectvu. Již během studia ho zaujala analysa metabolických cest pomocí radioizotopů; věnoval se metabolismu jednouhlíkatých štěpů a později acyladenylátům jako stěžejním meziproduktům synthesy mastných kyselin a bílkovin. Objevil technologii rekombinantní DNA; zavedl metody štěpení molekul DNA na vybraných místech a možnost vložení štěpů do DNA viru nebo plasmidu, který může poté vstoupit do bakteriální nebo živočišné buňky. Cizí DNA v hostitelské buňce vede k synthese jí kódovaných bílkovin (tzv. rekombinantních proteinů). Jedním z prvních praktických výsledků rekombinantní technologie byla synthesa savčího insulinu buňkami bakterií.

Klug Aaron, nar. 1926 v Litvě, Nobelova cena (chemie, 1982) za rozvoj elektronové mikroskopie krystalů a za určení struktury biologicky významných komplexů nukleových kyselin s bílkovinami. Vyrostl v Jihoafrické republice, kde vystudoval fysiku, od začátku 50. let žije a pracuje v Anglii. Zabýval se studiem struktury virů, později zaměřil svou pozornost na chromatin, kde podrobně popsal nukleosomy – základní nukleoproteinové stavební jednotky jaderného materiálu eukaryot. Zasloužil se významně o rozvoj elektronové mikroskopie komplexních makromolekulárních útvarů. V roce 1988 byl povýšen do šlechtického stavu.

Bergström Sune Karl (1916-2004), švédský biochemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1982) za objevy týkající se prostaglandinů a příbuzných biologicky aktivních látek (spolu s B. I. Samuelssonem a J. R. Vanem). Narodil se ve Stockholmu (Švédsko), kde také na Karolinska Institutet vystudoval biochemii a medicínu. Dlouhodobě se zabýval isolací, identifikací a analysou prostaglandinů, tkáňových hormonů, které u savců ovlivňují krevní tlak, tělesnou teplotu, alergické reakce, zánětlivé a další fysiologické procesy. Jako první prokázal, že jich existuje více druhů a určil elementární složení dvou z nich. Byl předsedou Nobelovy nadace (1975-87) a předsedou medicínského výboru světové zdravotnické organisace (WHO, 1977-82).

Samuelsson Bengt Ingemar, nar. 1934, švédský biochemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1982) za objevy týkající se prostaglandinů a příbuzných biologicky aktivních látek (spolu se S. K. Bergströmem a J. R. Vanem). Studoval v Lundu v době, kdy tam byl profesorem S. K. Bergström; studia biochemie a medicíny dokončil na Karolinska Institutet ve Stockholmu. Byli s Bergströmem první, komu se podařilo určit strukturu prostaglandinu a prokázat, že prostaglandiny jsou deriváty kyseliny arachidonové. Samuelsson následně ukázal, že cyklisace kyseliny arachidonové je oxygenasová reakce. V roce 1970 objevil několik nových prostaglandinů četně thromboxanu, který se podílí na krevním srážení a vyvolává kontrakci cév.

Vane John Robert (1927-2004), anglický biochemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1982) za objevy týkající se prostaglandinů a příbuzných biologicky aktivních látek (spolu se S. K. Bergströmem a B. I. Samuelssonem). Podařilo se mu prokázat, že aspirin (kyselina acetylsalicylová) inhibuje tvorbu prostaglandinů, které ovlivňují tělesnou teplotu, pocit bolesti a zánětlivé procesy; tím se podařilo vysvětlit fysiologcké působení tohoto léčiva, které bylo v té době celosvětově používáno již po mnoho desetiletí. Objevil také prostacyklin, prostaglandin významně ovlivňující proces koagulace krve. V roce 1986 založil William Harvey Research Institute, který se komplexně zabývá výzkumem kardiovaskulárních onemocnění. V roce 1984 byl povýšen do šlechtického stavu.

McClintock Barbara (1902-1992), americká genetička, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1983) za objev mobilních genetických elementů. Ve 40. a 50. letech studovala cytogenetické vlastnosti rostlin (zejména kukuřice) a prokázala, že určité části chromosomů (určité genetické elementy) se mohou pohybovat jak v rámci jednoho chromosomu, tak i mezi nimi; tyto elementy se dnes nazývají transposomy (angl. transposons). Tato idea byla vědeckou obcí celkem jednomyslně odmítnuta, v 70. letech, díky pokroku molekulárně-genetických metod, byla však jednoznačně potvrzena. Ukazuje se, že transposomy jsou v genetickém materiálu běžně přítomny; např. lidský genom je z více než 40 % tvořen těmito elementy. B. McClintock se stala první Američankou, která získala samostatně Nobelovu cenu.

Jerne Niels Kaj (1911-1994), dánský imunolog, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1984) za teorie týkající se specifity vývoje a řízení imunitního systému. Narodil se v Londýně dánským rodičům, během I. světové války rodina přesídlila do Holandska, kde vystudoval fysiku a později medicínu. Již od 50. let se zabýval strukturou a funkcí protilátek a imunitního systému jako celku. Je považován za zakladatele moderní imunologie. Postuloval několik základních teoretických tezí, které umožňují pochopit schopnost imunitního systému rozpoznat cizí strukturu, která do organismu vnikla, a vytvořit proti ní účinný molekulární obranný systém.

Köhler Georges Jean Franz (1946-1995), německý imunolog, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1984) za objevy umožňující přípravu monoklonálních protilátek (spolu s C. Milsteinem). Vystudoval biologii, v doktorské práci se zabýval imunologickou charakterisací ß-galaktosidasy^{{EC 3.2.1.23}}. V letech 1974-76 pracoval v Cambridge (Anglie) v laboratoři C.Milsteina, kde společně vypracovali techniku, umožňující kontinuální přípravu monoklonálních protilátek hybridomovou technologií.

Milstein César (1924-2002), Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1984) za objevy umožňující přípravu monoklonálních protilátek (spolu s G. J. F. Köhlerem). Narodil se v Argentině, kde vystudoval chemii. Od roku 1963 trvale pracuje v Cambridge (Anglie). V jeho laboratoři se v polovině 70. let podařilo pomocí polyethylenglykolu vyvolat fusi B-lymfocytů a rakovinných (myelomových) buněk; vznikly tak buňky, které si uchovaly schopnost synthetisovat určitou protilátku, současně však získaly schopnost neomezeného dělení. Po separaci jednotlivých buněčných linií vznikly klony, z nichž každý produkoval jedinou, tzv. monoklonální protilátku. Hybridomová technologie se stala jednou ze základních metod buněčného inženýrství a monoklonální protilátky našly široké použití v biochemickém výzkumu, v analytické chemii, diagnostice i léčebné praxi.

Brown Michael Stuart, nar. 1941, americký molekulární genetik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1985) za objevy týkající se regulace metabolismu cholesterolu (spolu s J. L. Goldsteinem). Vystudoval chemii (bakalářský stupeň), velkou část času však v té době věnoval redigování studentského časopisu. V roce 1964 dokončil studium medicíny a v letech 1966-8 pracoval jako internista v Bostonu, kde se seznámil s J. L. Goldsteinem. S ním pak studoval metabolismus cholesterolu v Dalasu (Texas). Podařilo se mu isolovat 3-hydroxy-3-methylglutaryl-CoA-reduktasu^{{EC 1.1.1.34}}, hlavní regulační enzym biosynthesy cholesterolu; společně navrhli hypothesu, že jeho genetické abnormality jsou příčinou dědičné (familiární) hypercholesterolemie (nepřiměřeně vysoká koncentrace cholesterolu v krevním séru).

Goldstein Joseph Leonard, nar. 1940, americký molekulární genetik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1985) za objevy týkající se regulace metabolismu cholesterolu (spolu s M. S. Brownem). Po ukončení studia chemie (bakalářský stupeň) a medicíny pracoval v Bostonu (spolu s M. S. Brownem) jako internista; v dalších letech se pak zabýval genetickými faktory způsobujícími akumulaci krevního cholesterolu u pacientů s infarktem myokardu. V roce 1972 přesídlil do Dallasu (Texas), kde s M. S. Brownem prokázali, že hypercholesterolemie (nepřiměřeně vysoká koncentrace cholesterolu v krevním séru) bývá spojena s deficitem buněčných receptorů pro LDL. Ukázalo se, že právě přes tyto receptory je cholesterol z krevního řečiště odstraňován; úbytek počtu LDL-receptorů snižuje schopnost organismu odstraňovat cholesterol, což zpětně zvyšuje jeho koncentraci v krvi.

Diesenhofer Johann, nar. 1943, německý strukturní biolog, Nobelova cena (chemie, 1988) za určení trojrozměrné struktury fotosynthetického reakčního centra (spolu s R. Hubrem a H. Michelem). Studoval fysiku, jeho zájem o krystalografii ho však přivedl ke studiu prostorového uspořádání bílkovin. Podílel se na objasnění struktury řady proteinů; účastnil se také prací na vylepšení potřebného softwaru. V roce 1982 se v Max-Planck-Institutu pro biochemii u Mnichova podílel na překvapivě úspěšném projektu, zabývajícím se strukturou fotosynthetického reakčního centra bakterie Rhodopseudomonas viridis. Byl to na jedné straně obrovský metodický úspěch, neboť byla určena struktura velikého nadmolekulového membránového komplexu, na druhé straně se tak podařilo vysvětlit celou řadu otázek, spojených s komplexním procesem bakteriální fotosynthesy.

Huber Robert, nar. 1937, německý strukturní biolog, Nobelova cena (chemie, 1988) za určení trojrozměrné struktury fotosynthetického reakčního centra (spolu s H. Michelem a J. Diesenhoferem). Od svých studií chemie se věnoval krystalografické analyse molekul, zejména enzymů a jejich komplexů s inhibitory. Později studoval strukturu imunoglobulinů; jím studovaný Fc fragment byl prvním glykoproteinem, jehož struktura byla spolehlivě určena. Jako jeden z prvních se začal soustavně zabývat molekulovou dynamikou. Patří k průkopníkům rentgenkrystalografické analysy proteinů, přičemž vyřešení struktury fotosynthetického reakčního centra, na němž se podílel, patří jeho největším vědeckým úspěchům.

Michel Hartmut, nar. 1948, německý biochemik, Nobelova cena (chemie, 1988) za určení trojrozměrné struktury fotosynthetického reakčního centra (spolu s J. Diesenhoferem a R. Hubrem). Studoval biochemii na Universitě v Tübingen (jediné německé universitě, kde bylo možno studovat tento obor již od prvního ročníku). Podílel se na výzkumu halobakterií, které pomocí bakteriorhodopsinu konvertují světlo na energii proton-motivní síly a posléze tuto energii ukládají do ATP. V roce 1981 se mu podařilo vykrystalovat fotosynthetické reakční centrum z bakterie Rhodopseudomonas viridis a po navázání úzké spolupráce zejména s J. Diensenhoferem určit prostorovou strukturu tohoto nadmolekulového komplexu.

Altman Sidney, nar. 1939, kanadsko-americký molekulární biolog, Nobelova cena (chemie, 1989) za objev katalytických vlastností RNA (spolu s T. R. Czechem). Studoval fysiku, doktorát získal z biofysiky. Zásadní pro jeho vědecký vývoj byl pobyt (1969-70) v Cambridge (Anglie), kde spolupracoval s S. Brennerem a F. H. C. Crickem. Nezávisle na T. R. Czechovi se mu podařilo prokázat, že některé molekuly RNA (později nazvané ribozymy) vykazují enzymovou aktivitu. Byl to průlomový objev, protože se do té doby přepokládalo, že enzymy mohou být pouze bílkovinné povahy; můžeme se tedy domnívat, že kdysi v pradávných fázích vývoje mohly nukleové kyseliny plnit jak funkci informační, tak katalytickou a že tedy bílkoviny mohly vzniknout až později.

Czech Thomas Robert, nar. 1947, americký molekulární biolog, Nobelova cena (chemie, 1989) za objev katalytických vlastností RNA (spolu s S. Altmanem). Narodil se v Chicagu v rodině českých imigrantů (z otcovy i matčiny strany); ač neumí česky, ke svému původu se radostně hlásí. Studoval chemii a věnoval se především zkoumání biochemických funkcí RNA. Prakticky ve stejné době jako S. Altman a nezávisle na něm publikoval zásadní nález, že některé molekuly RNA mohou být katalyticky aktivní. Tuto aktivitu objevil u prvoka Tetrahymena thermophila, kde se RNA účastní sestřihu molekul mRNA vznikajících procesem transkripce. V posledních letech se zabývá telomerami, oblastmi na koncích savčích chromosomů, které vykazují jisté abnormality při replikaci.

Ernst Richard Robert, nar. 1933, švýcarský chemik, Nobelova cena (chemie, 1991) za příspěvek k rozvoji metody nukleární magnetické resonance (NMR) s vysokým rozlišením. V mládí se intensivně věnoval hudbě, zejména hře na violoncello, posléze se však rozhodl studoval chemii na Federální polytechnice v Zürichu (ETH), kde se již jako postgraduální student začal zabývat NMR. Tuto metodu dále rozvíjel v laboratořích firmy Varian Associates v Palo Alto (USA), kde se podílel na zavedení metody Fourierovy transformace a ¹³C spektroskopie. Po návratu do Švýcarska (ETH) zavedl se svými spolupracovníky tzv. dvojrozměrnou NMR. Za rozvoj této metodiky pro studium biomakromolekul dostal K. Wüthrich z ETH Zürich Nobelovu cenu o 11 let později.

Neher Erwin, nar. 1944, německý fysik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1991) za objevy týkající se funkce jednotlivých iontových kanálů v buňkách (spolu s B. Sakmannem). V sedmdesátých letech vypracovali tzv. patch-clamp techniku, která umožňuje měřit průchod elektrického proudu (v řádu pikoampér), který je vyvolán tokem iontů několika málo specifickými iontovými kanály. Pro tato měření vytvořili speciální mikropipety s průměrem koncové části několik mikrometrů, pomocí nichž isolovali určitou oblast membrány a citlivým elektrickým zařízením pak mohli měřit příslušné proudy v závislosti na přítomnosti neurotransmiterů, na vloženém elektrickém poli atd.

Sakmann Bert, nar. 1942, německý neurofysiolog, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1991) za objevy týkající se funkce jednotlivých iontových kanálů v buňkách (spolu s E. Neherem). Vystudoval medicínu, zabýval se neurofysiologií, v roce 1974 začal pracovat v Max-Planck Institutu v Götingen v jedné laboratoři s E. Neherem. Spolu pak vypracovali techniku (tzv. patch-clamp technique), která umožňuje neuvěřitelně citlivě měřit elektrické jevy na biologických membránách. Tato metoda umožnila zejména pochopit děje na membránách neuronů, svalových buněk a T-buněk pankreatu, je využívána i při studiu pathologických stavů, spojených s některými onemocněními těchto tkání.

Fischer Edmond H., nar. 1920, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1992) za objevy týkající se reversibilní fosforylace bílkovin jakožto regulačního mechanismu (spolu s E. G. Krebsem). Narodil se v čínské Šanghaji švýcarským rodičům, kteří ho ve věku 7 let poslali zpět do Švýcarska. Původně chtěl studovat klavírní hru, nakonec se však rozhodl pro studium chemie na universitě v Ženevě, od roku 1953 trvale působí v USA. Během svého postgraduálního studia v Ženevě se zabýval fosforylasou z brambor; této zkušenosti pak využil, když spolu s E. G. Krebsem začal v Seattlu (USA) studovat svalovou fosforylasu. Společně se jim podařilo tento enzym isolovat a vysvětlit mechanismus jeho aktivace prostřednictvím kovalentní vazby fosfátového zbytku (podrobněji viz E. G. Krebs).

Krebs Edwin Gerhard, nar. 1918, americký biochemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1992) za objevy týkající se reversibilní fosforylace bílkovin jakožto regulačního mechanismu (spolu s E. H. Fischerem). Vystudoval medicínu, v poválečných letech pracoval pod vedením manželů Coriových, kteří ho přivedli ke studiu metabolismu glykogenu. Spolu s E. H. Fischerem isolovali glykogenfosforylasu a prokázali, že tento enzym může být převeden do aktivní formy fosforylací, katalysovanou proteinkinasou, a naopak, že tato aktivní forma může být deaktivována odštěpením fosfátové skupiny působením proteinfosfatasy. V dalších letech se ukázalo, že fosforylace a defosforylace enzymů patří k nejdůležitějším regulačním mechanismům intracelulárního metabolismu.

Mulis Kary Banks, nar. 1944, americký molekulární genetik, Nobelova cena (chemie, 1993) za objev polymerasové řetězové reakce (polymerase chain reaction, PCR). Vystudoval chemii, doktorát získal z biochemie. Od roku 1979 je zaměstnán u firmy California's Cetus Corporation, zabývající se biotechnologickými metodami používanými v základního výzkumu. Objevil metodu PCR, která umožnila prudký rozvoj veškerého výzkumu týkajícího se DNA; pomocí ní lze totiž během krátkého času chemickou cestou (in vitro) libovolně zvýšit počet kopií studované molekuly DNA. Během let se začala tato revoluční metoda používat v mnoha variantách; lze pomocí ní např. také přibližně určit počet molekul DNA, obsažených v původním vzorku (tzv. real-time PCR).

Smith Michael (1932-2000), kanadský biochemik narozený v Anglii, Nobelova cena (chemie, 1993) za zásadní příspěvek k zavedení cílené mutagenese a jejího využití pro studium bílkovin. Narodil se v Blackpoolu (Anglie). Po studiu chemie se v Kanadě zabýval chemií adenosinfosfátů, v 60. letech pak synthesou oligoribonukleotidů. Později se ve spolupráci s biotechnologickými firmami (Zymos, Novo atd.) stále více věnuje biotechnologické problematice (výroba insulinu pomocí kvasinek apod.). Metoda cílené mutagenese (viz proteinové inženýrství), kterou zavedl, dovoluje modifikovat gen, kódující studovaný protein, tak, že se zamění určitá aminokyselina v polypeptidové sekvenci. Tato dnes široce využívaná metoda má řadu aplikací; umožňuje např. studovat vliv určitých aminokyselin na vlastnosti proteinu, vylepšovat technologické vlastnosti enzymů či identifikovat kritické aminokyselinové sekvence v pathologicky se projevujících proteinech (Alzheimerova choroba, hemofilie apod.).

Gilman Alfred Goodman, nar. 1941, americký farmakolog, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1994) za objev G-proteinů a jejich role při přenosu signálu do buněk (spolu s M. Rodbellem). V 70. letech pracoval s mutantními buňkami, které nebyly schopny správně přenášet signály. Navázal na výzkumy M. Rodbella a prokázal, že bílkoviny, které v buňce přenášejí signály, jsou aktivovány jednak interakcí s aktivovaným receptorem, jednak vazbou GTP; proto byly nazvány G-proteiny.

Rodbell Martin, nar. 1925, americký biochemik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1994) za objev G-proteinů a jejich role při přenosu signálu do buněk (spolu s A. G. Gilmanem). Až do doby Rodbellových objevů se věřilo, že pro přenos signálu do buněk postačují dvě bílkovinné molekuly: membránový receptor (aktivovaný vazbou prvního posla, např. hormonu) a intracelulární enzym (např. adenylátcyklasa), který synthetisuje druhého posla. Rodbell prokázal, že pro přenos signálu mezi receptorem a „výkonným“ enzymem je důležitá přítomnost další bílkovinné molekuly, která váže GTP a která byla nazvána G-proteinem. Přes počáteční nedůvěru k této převratné koncepci bylo brzy objeveno několik desítek G-proteinů a teorie kaskádovitého přenosu signálu byla obecně přijata.

Prusiner Stanley Ben, nar. 1942, americký neurolog, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1997) za objev prionů – nového biologického principu infekce. Zapsal se na studium chemie na University of Pennsylvania. Vedle studia dalších přírodovědných oborů studoval filosofii, historii, architekturu, ekonomii a ruskou historii. Začátkem sedmdesátých let dokončil studium medicíny. V roce 1972 se poprvé setkal s pacientkou, která trpěla infekčním onemocněním nazvaným Creutzfeldt-Jakobova choroba a začal s intenzívním hledáním původce tohoto onemocnění, které se u ovcí objevovalo jako scrapie (svědivka) a u krav jako „nemoc šílených krav“. Mnoho kolegů ho od takového výzkumu odrazovalo a také bylo těžké získat na studium tzv. „pomalých virů“ finanční prostředky. Předpokládal, že původcem je malý virus, ale preparáty získané z nemocných tkání obsahovaly pouze proteiny a ne nukleové kyseliny. Odvážil se své výsledky o infekčnosti proteinů, které nazval „priony“, publikovat v roce 1982. Proti jeho závěrům se postavila celá řada vědeckých autorit. Postupně se však objevovaly práce, které jeho závěry potvrzovaly. Dnes je teorie infekčnosti, způsobené priony (tedy proteiny), všeobecně přijata.

Boyer Paul Delos, nar. 1918, americký biochemik, Nobelova cena (chemie, 1997) za objasnění zásadního mechanismu enzymové synthesy adenosintrifosfátu (ATP) (spolu s J. E. Walkerem). Studoval matematiku a chemii, poté biochemii, věnoval se enzymologii a metabolismu. Po doktorátu se podílel na studiu tepelné stability proteinů; ukázal, že vhodnými stabilisátory sérového albuminu před tepelnou denaturací jsou mastné kyseliny. Při studiu mechanismu synthesy ATP v mitochondriální membráně Boyer vyšel jednak z isotopových pokusů (použil značenou vodu H₂¹⁸O ), které prokázaly, že ATP se synthetisuje z ADP a fosfátu i bez přítomnosti protonového gradientu, a z údajů o krystalové struktuře F₀F₁-ATPasy s vázanými nukleotidy, které poskytl J. E. Walker. Tyto pokusy prokázaly, že úkolem protonového gradientu je uvolnit synthetisované molekuly ATP z vazby na F₀F₁-ATPasu.

Walker John Ernest, nar. 1941, anglický biochemik, Nobelova cena (chemie, 1997) za objasnění zásadního mechanismu enzymové synthesy adenosintrifosfátu (ATP) (spolu s P. D. Boyerem). Studoval chemii v Oxfordu. Zabýval se peptidovými antibiotiky, od roku 1974 pracuje v Cambridge na problematice sekvenční a strukturní analysy proteinů. Věnoval se též proteinům membránovým, a to zejména enzymům oxidační fosforylace. Objektem jeho zkoumání se stala F₀F₁-ATPasa z mitochondrií hovězího srdce a eubakterií. Výsledkem jeho bádání byla úplná sekvenční analýza tohoto komplexního enzymu z řady druhů a určení prostorové struktury katalytické domény F₁ na atomové úrovni.

Skou Jens Christian, nar. 1918, dánský biochemik, Nobelova cena (chemie, 1997) za prvotní objev transportního enzymu Na⁺,K⁺–ATPasy. Po ukončení studia medicíny pracoval dva roky jako lékař-chirurg v malé nemocnici. Během lékařské praxe ho zaujaly dosud málo známé mechanismy účinku lokálních anestetik. Jeho výzkumný zájem se soustředil na řešení struktury a funkce systému aktivního transportního systému Na⁺,K⁺-ATPasy. Prioritně prokázal, že membránově vázaná ATPasa je totožná s Na⁺,K⁺-pumpou, již dříve popsanou na základě její funkce. Tento velký komplex, tvořený 10 320 aminokyselinovými zbytky, je velmi účinným strojem převádějící chemickou energii hydrolysy ATP na osmotickou práci, kterou je specifický transport malých kationů ( Na⁺ a K⁺) proti spádu jejich elektrochemického gradientu.

Furchgott Robert Francis, nar. 1916, americký biochemik a farmakolog, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1998) za objevy vysvětlující působení oxidu dusnatého jako signální molekuly v kardiovaskulárním systému (spolu s L. J. Ignarrem a F. Muradem). Prokázal, že buňky endothelu (výstelky cév) produkují neznámou signální molekulu, která vyvolává uvolnění hladkého svalstva a tím i rozšíření cév. Později se ukázalo, že tato signální molekula je totožná s oxidem dusnatým, který vzniká též jako produkt odbourávání již dlouho známých srdečních léčiv typu nitroglycerinu. Poté, kdy v roce 1986 spolu s L. J. Ignarrem zveřejnili své výsledky, začala být funkce oxidu dusnatého intensivně zkoumána; v roce 1992 byl oxid dusnatý prohlášen „molekulou roku“.

Ignarro Louis Joseph, nar. 1941, americký farmakolog (oba rodiče byli italského původu), Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1998) za objevy vysvětlující působení oxidu dusnatého jako signální molekuly v kardiovaskulárním systému (spolu s R. F. Furchgottem a F. Muradem). Již v první polovině 70. let zabýval funkcí cyklického GMP v buněčných regulacích a vztahem aktivity guanylátcyklasy k intacelulárním thiolových a nitro-sloučeninám. Prokázal, že signální molekula, objevená R. F. Furchgottem, která způsobuje uvolnění hladkého svalstva cév, je oxid dusnatý, první plynná látka, u níž bylo dokázáno, že je účastníkem signalizačních kaskád.

Murad Ferid, nar. 1936, americký farmakolog (otec pocházel z Albánie), Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1998) za objevy vysvětlující působení oxidu dusnatého jako signální molekuly v kardiovaskulárním systému (spolu s R. F. Furchgottem a L. J. Ignarrem). V roce 1977 ukázal, že nitroglycerin a další nitrosloučeniny, užívané jako vasodilatační látky při angině pektoris a jiných kardiovaskulárních onemocněních, indukují vznik oxidu dusnatého, který pak zvětšuje průchodnost cév. Na jeho pokusy pak navázali R. F. Furchgott a L. J. Ignarro.

Blobel Günter, nar. 1936 ve Waltersdorfu ve Slezsku (tehdejší Německo), Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 1999) za objev, že proteiny obsahují vnitřní signál, který řídí jejich transport a lokalisaci v buňce. Vystudoval medicínu v Tübingen (Německo), od počátku 60. let pracuje v USA. V 80. letech prokázal, že proteiny obsahují signální sekvenci aminokyselin, která řídí jejich intracelulární transport. Tento „adresový kód“ určuje, zda protein projde membránou do určité organely, stane se integrální membránovou bílkovinou nebo bude exportován z buňky. Z toho vyplývá, že biologické membrány musí obsahovat bílkovinné kanály, které se otvírají v důsledku interakce s těmito signálními sekvencemi a umožňují tak dané bílkovině překonat membránovou barieru.

Fenn John Bennett, nar. 1917, americký chemik, Nobelova cena (chemie, 2002) za vývoj nedestruujících ionisačních metod pro hmotnostní spektrometrii biologických makromolekul (spolu s K. Tanakou). Po ukončení studia chemie více než 10 let pracoval v různých chemických společnostech, poté se zapojil do akademického výzkumu. V pozdních 80. letech se mu podařilo zavést pro hmotnostní spektrometrii metodu, kdy molekuly jsou převedeny do plynné fáze pomocí silného elektrického pole (tzv. electrospray ionisation, ESI). Nedochází tak k jejich fragmentaci a je možno přesně určit molekulové hmotnosti i relativně velkých biologických molekul. Díky tomuto objevu (spolu s metodou MALDI, propracovanou K. Tanakou) se hmotnostní spektrometrie stala na přelomu tisíciletí jedním z nejvýznamnějších nástrojů biochemie.

Tanaka Koichi, nar. 1959, japonský vědec, Nobelova cena (chemie, 2002) za vývoj nedestruujících ionisačních metod pro hmotnostní spektrometrii biologických makromolekul (spolu s J. B. Fennem). Od ukončení studia elektrotechniky na Universitě v Tohoku pracuje jako vývojový pracovník ve firmě Shimadzu, která se zabývá výrobou laboratorních zařízení. K. Tanaka zásadním způsobem přispěl k objevu metody Matrix Assisted Laser Desorption/Ionization (MALDI), která v hmotnostní spektrometrii umožňuje převést biologické (makro)molekuly do plynné fáze bez fragmentace, přičemž náboj molekuly bývá obvykle +/- 1. Tato metodika se standardně využívá pro identifikaci proteinů, a umožnila proto prudký rozvoj proteomiky v počátku 21. století.

Wüthrich Kurt, nar. 1938, švýcarský chemik, Nobelova cena (chemie, 2002) za vývoj nukleární magnetické resonance (NMR) jako metody umožňující určení trojrozměrné struktury biologických makromolekul v roztoku. Již od dob svých studií (chemie) se zabývá využitím magnetických resonančních technik (elektronová spinová resonance a NMR) ke studiu biologických systémů. Vyvinul metodiku, jak z NMR spekter určit vzdálenosti jednotlivých atomů v molekule bílkoviny a na základě těchto dat vypočítat prostorovou strukturu molekuly. NMR se tak stala vedle rentgenové krystalografie jedinou metodou, která umožňuje získat absolutní data o architektuře proteinu. Je sice limitována molekulovou hmotností molekuly, její výhodou je však možnost reflektovat molekulovou dynamiku.

Agre Peter, nar. 1949, americký biochemik, Nobelova cena (chemie, 2003) za objev transmembránových vodních kanálů, tzv. aquaporinů. Studoval chemii a medicínu. Zabýval se různými aspekty medicíny, především hematologií. V roce 1992 publikoval první práce o transmembránové bílkovině, která je schopna přenášet molekuly vody. Od té doby bylo objeveno 10 podobných kanálů v buněčných membránách savců a stovky dalších v membránách rostlin a prokaryot. Agre se spolupracovníky prokázali, že tyto aquaporiny zajišťují kriticky důležitý transport vody mezi krví a svaly, plícemi a zejména ledvinami. Ukazuje se, že poruchy transportu vody jsou příčinou nebo průvodním jevem mnoha chorob.

MacKinnon Roderick, nar. 1956, americký biochemik, Nobelova cena (chemie, 2003) za strukturní a mechanistické studie iontových kanálů. Studoval biochemii a medicínu, jeho mimořádné nadání mu umožnilo používat ve výzkumu složité biofysikální metody. Pomocí nich se mu podařilo na atomové úrovni vysvětlit funkci transmembránových proteinů, které selektivně a řízeně přenášejí ionty a zajišťují tak mnohé fysiologické funkce.

Hershko Avram, nar. 1937 v Karcagu (Maďarsko), Nobelova cena (chemie, 2004) za objev ubiquitinem zprostředkovaného odbourávání proteinů (spolu s I. Rosem a A. Ciechanoverem). V roce 1950 emigroval s rodinou do Israele, kde vystudoval a pracoval na různých universitách. V 60. letech působil na Fox Chase Cancer Center University of Yale, USA, kde ve spolupráci s oběma laureáty vypracoval základní experimenty, související s objevem ubiquitinu (podrobněji viz I. Rose).

Rose Irwin, nar. 1926, americký biochemik, Nobelova cena (chemie, 2004) za objev ubiquitinem zprostředkovaného odbourávání proteinů (spolu s A. Hershkem a A. Ciechanoverem). Studoval biochemii, během II. světové války sloužil u námořnictva jako radista. V letech 1954-63 působil na Lékařské fakultě University of Yale, kde ve spolupráci s oběma laureáty prokázal, že intracelulární odbourávání proteinů je kontrolovaný proces, probíhající za spotřeby energie. Proteiny určené k degradaci jsou označeny připojením molekuly polypeptidu ubiquitinu. Takto označený protein je rozpoznán proteasomem a hydrolyticky rozštěpen na peptidy a aminokyseliny. Výsledky laureátů jsou využívány v medicíně, kde je např. klinicky testován inhibitor proteasomu, používaný proti onemocnění mnohočetným myelomem (rakovinové onemocnění postihující určitý typ lymfosytů). Při šlechtění rostlin lze řízenou degradací proteinů pomocí ubiquitinu zabránit tvorbě vlastního pylu (samoopylení) a tím také možné genetické degeneraci.

Ciechanover Aaron, nar. 1947, israelský biochemik, Nobelova cena (chemie, 2004) za objev ubiquitinem zprostředkovaného odbourávání proteinů (spolu s I. Rosem a A. Hershkem). Studoval na Hadassah Medical School Hebrejské University v Jerusalemě. V 60. letech působil na Fox Chase Cancer Center University of Yale, USA, kde ve spolupráci s oběma laureáty vypracoval základní experimenty související s objevem ubiquitinu (podrobněji viz I. Rose). V současné době působí jako vedoucí pracovník na Israelském Institutu Technologie (Technion) v Haifě.

Kornberg Roger David, nar. 1947, americký biochemik, Nobelova cena (chemie, 2006) za studium molekulové podstaty eukaryotní transkripce. Vystudoval chemii a věnoval se studiu transkripce u eukaryot; je profesorem strukturní biologie. Již před rokem 2000 se mu podařilo pomocí rentgenostrukturní analysy popsat prostorovou strukturu RNA-polymerasy z kvasinek. Ukázal také, že v molekule DNA jsou specifické sekvence (tzv. anhancery), na něž se váží regulační molekuly (tzv. mediátory), které iniciují transkripci určitých genů; tímto způsobem může docházet k expresi tkáňově specifických proteinů a tím i k diferenciaci buněk komplexního eukaryotního organismu. Jeho bratr, biochemik T. B. Kornberg, objevil v roce 1970 DNA-polymerasy II a III. Je synem A. Kornberga, který v roce 1959 získal Nobelovu cenu za studium replikace a isolaci DNA-polymerasy z prokaryotních buněk.

Fire Andrew Zachary, nar. 1959, americký genetik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 2006) za objev RNA-interference – tlumení exprese genů dvouřetězcovou RNA (spolu s C. C. Mellem). Vystudoval matematiku (bakalářský stupeň); doktorát získal v roce 1983 z biologie. Patří k objevitelům jednoho ze zásadních způsobů regulace exprese genů – tzv. RNA-interference (viz též C. C. Mello). Tato metodika se dnes široce využívá ve výzkumu; umožňuje „vypnutí“ (knock-out) určitých genů, kdy se pak prokáže, jakou funkci má protein, jehož expresi bylo takto zabráněno. Tato metodika se již testuje i pro léčebné účely; mohlo by se např. podařit „vypnout“ některé geny, způsobující vysokou koncentraci cholesterolu v krvi apod. Tyto praktické postupy by byly relativně přijatelné i z etického hlediska, protože, ve srovnání s postupy, kdy se do genomu vkládají nové geny (viz geneticky modifikované organismy), by se vkládali pouze sekvence, které nekódují žádný protein.

Mello Craig Cameron, nar. 1960, americký genetik, Nobelova cena (za fysiologii nebo lékařství, 2006) za objev RNA-interference – tlumení exprese genů dvouřetězcovou RNA (spolu s A. Z. Firem). Bakalářský stupeň vzdělání získal v biochemii, doktorát pak v roce 1990 v biologii. V 90. letech spolu s A. Z. Firem studovali na červu Caenorhabditis elegans možnost potlačení exprese genu pomocí jemu příslušné mRNA; ukázalo se, že ani templátová ani kódující sekvence RNA expresi netlumí, zato dvouřetězcová mRNA je schopna velmi účinně zabránit synthese daného proteinu. Své výsledky publikovali v roce 1998 v časopise Nature a pozorovaný jev nazvali RNA-interference (RNAi), která se setkala s nebývalou, dosud neutuchající vlnou zájmu. Ukázalo se totiž, že ač k potlačení exprese genů tímto mechanismem dochází v buňkách eukaryot přirozenou cestou, lze je vyvolat i uměle. Byla tak získána nová cesta pro biologický výzkum i praktické aplikace (viz text u A. Z. Fire).