Názvosloví (teoretická část)

Oxidační číslo

Na pojmu oxidační číslo je založeno české názvosloví anorganických a koordinačních sloučenin. Definujeme ho jako náboj, který by atom získal, pokud bychom elektrony v každé vazbě z toho atomu vycházející přiřadili elektronegativnějšímu atomu.

Oxidační číslo píšeme římskou číslicí, znaménko „plus/mínus“ píšeme před číslici (např. +II;  –IV), kladné oxidační stavy se někdy píšou i bez znaménka plus. Arabské číslice používáme pro vyjádření náboje jednoatomových nebo víceatomových iontů.

Atomy některých prvků se vyskytují jen v jednom nebo několika málo oxidačních stavech (viz Tabulka 1), oxidační čísla zbylých atomů pak můžeme dopočítat. Tento postup je obvykle snazší než porovnávání elektronegativity.

Tabulka 1

Prvek	Oxidační číslo
atom v základním stavu	nula
jednoatomový ion	rovné náboji iontu
fluor	–I
kyslík	–II (pokud není vázán s fluorem)
vodík	+I (ve sloučeninách s nekovy a polokovy)   –I (ve sloučeninách s kovy)

Pokud prvek leží v N-té skupině periodické tabulky, pak jeho nejvyšší dosažitelné oxidační číslo odpovídá číslu N nebo (N – 10) pro N = 12.–18. V 9.–11. skupině pozorujeme nepravidelnosti. Toto pravidlo ilustruje Obrázek 1. Je nutno si uvědomit, že toto pravidlo omezuje shora hodnotu oxidačního čísla, ale nic nám neříká o tom, zda tohoto čísla daný prvek skutečně dosahuje. Podle Obrázku 1 tak např. železo teoreticky může dosahovat oxidačního čísla VIII, ale v existujících sloučeninách známe železo pouze do oxidačního čísla VI. Těžší prvky 8. skupiny (Ru a Os) už oxidačního čísla VIII dosahují.

Obrázek 1: Maximální dosažitelné oxidační stavy v závislosti na poloze prvku v periodické tabulce. Pro snazší orientaci jsou uvedeny prvky 4. periody a hodnota oxidačního čísla je arabskou, nikoliv římskou číslicí.

 

Kladná oxidační čísla mají v českém názvosloví charakteristické přípony, které se připojují ke kořeni názvu prvku. Přehled těchto přípon je uveden v Tabulce 2 spolu s příponami pro příslušné oxosloučeniny (popsáno níže).

Tabulka 2

Oxidační číslo	Přípona v názvu
	kation (elektropozitivní část soli)	kyseliny	část soli	samotný anion
I	–ný	–ná	–nan	–nanový
II	–natý	–natá	–natan	–natanový
III	–itý	–itá	–itan	–itanový
IV	–ičitý	–ičitá	–ičitan	–ičitanový
V	–ečný	–ečná	–ečnan	–ečnanový
	–ičný	–ičná	–ičnan	–ičnanový
VI	–ový	–ová	–an	–anový
VII	–istý	–istá	–istan	–istanový
VIII	–ičelý	–ičelá	–ičelan	–ičelanový

 

Binární sloučeniny vodíku a jejich deriváty

Názvy sloučenin halogenů s vodíkem se tvoří přidáním zakončení „–ovodík“ k názvu prvku. Do této skupiny ještě řadíme HCN. Pojem „kyselina chlorovodíková“ označuje vodný roztok HCl, nikoliv samotnou sloučeninu HCl.

HF      fluorovodík
HCl     chlorovodík
HCN   kyanovodík

Názvy binárních sloučenin vodíku s ostatními nekovy a p-kovy se tvoří přidáním koncovky „–an“ k latinskému kořeni názvu prvku, např.:

H₂S     sulfan                          PH₃     fosfan
SiH₄    silan                            SbH₃   stiban
BH₃     boran                          PbH₄   plumban

Sloučeniny s uhlíkem, dusíkem a kyslíkem mají vlastní akceptované triviální názvy:

CH₄     methan                                    NH ₃     amoniak
H₂O     voda                                        N₂H₄   hydrazin

Poznámka: Triviální názvy „čpavek“ a „sirovodík“ se dnes již nepoužívají a považují se za zastaralé.

 

Kationty

Náboj iontu se píše arabskou číslicí se znaménkem plus/minus za číslicí. Na rozdíl od kladného oxidačního čísla, při uvádění náboje nelze znaménko plus vynechat:

Ca²⁺, S^2–.

Názvy jednoatomových kationtů se tvoří pomocí kationtové přípony uvedené v Tabulce 2:

Li⁺                   kation lithný                           Cr ³⁺                 kation chromitý

Z víceatomových kationtů si uvedeme pouze dva:

NH₄⁺               kation amonný                     H₃O⁺               oxonium

 

Jednoduché anionty

Názvy jednoatomových aniontů, víceatomových aniontů tvořených stejným prvkem a aniontů odvozených od binárních sloučenin s vodíkem mají koncovku „–id“, při pojmenování samotného aniontu pak „–idový“, např.:

H^–        anion hydridový                     N^3–      anion nitridový
F^–        anion fluoridový                     C^4–       anion karbidový
O^2–      anion oxidový                        B^3–        anion boridový                                                S ^2–      anion sulfidový

I₃^–        anion trijodidový                  NH₂^–   anion amidový
O₂^2–     anion peroxidový                 CN^–     anion kyanidový
OH^–     anion hydroxidový               C₂^2–     anion acetylidový

 

Oxoanionty

Jako oxoanionty označujeme anionty odvozené od kyslíkatých kyselin a jejich derivátů. Jejich název se tvoří kořenem jména centrálního prvku a zakončením odpovídajícím jeho oxidačnímu číslu (viz Tabulka 2).

NO₂^–   anion dusitanový                    SO₄^2–   anion síranový
ClO^–    anion chlornanový                  ClO₄^–   anion chloristanový

Pokud je hodnota náboje aniontu vyšší než 2–, mělo by být toto číslo součástí názvu, ale u běžně používaných sloučenin se někdy vynechává:

PO₄^3–  anion fosforečnanový(3–) nebo fosforečnanový
BO₃^3–  anion boritanový(3–)
SiO₄^4-  anion křemičitanový(4–) – zde je nutno uvést náboj, protože existuje rovněž anion křemičitanový(2–): SiO₃^2–
 

Názvy oxokyselin

Název kyslíkatých kyselin je složen z podstatného jména „kyselina“ a přídavného jména tvořeného kořenem názvu centrálního atomu se zakončením odpovídajícím oxidačnímu stupni centrálního atomu:

HNO₃             kyselina dusičná                     H₂CrO₄           kyselina chromová

Pokud kyselina obsahuje více než dva vodíky, může se jejich počet uvést číslovkovou předponou (tri-, tetra- atd.) a slovem „hydrogen“. Pokud existují analogické oxokyseliny s různým obsahem vodíku a kyslíku, je nutno počet vodíků uvést. Alternativně můžeme v jejím názvu uvést počet kyslíků a počet vodíků pak dopočítat:

HIO₄                kyselina jodistá nebo tetraoxojodistá
H₃IO₅              kyselina trihydrogenjodistá nebo pentaoxojodistá
H₅IO₆              kyselina pentahydrogenjodistá nebo hexaoxojodistá

 

Deriváty oxokyselin

Pokud ve struktuře oxokyseliny nebo oxoaniontu nahradíme jeden nebo více kyslíků sírou (oba mají v tomto případě stejné oxidační číslo, tedy O^–II a S^–II), vyznačíme tuto skutečnost v názvu předponou „thio-“ , doplněnou případně počtem nahrazených kyslíků:

H₂MoO₂S₂                 kyselina dithiomolybdenová
H₂SO₃S                     kyselina thiosírová (lze psát rovněž H₂S₂O₃)
CS₃^2–                         trithiouhličitanový anion

Záměnu O^–II peroxidovou skupinou O₂^2– v názvu vyznačíme předponou „peroxo-“ , doplněnou případně počtem nahrazených kyslíků:

H₂SO₅             kyselina peroxosírová
S₂O₈^2–             peroxodisíranový anion

poznámka: Pozor na výpočet oxidačního čísla centrálního atomu – v peroxidové skupině (O₂^2–) má každý kyslík formální oxidační číslo –I. Pokud to nevezmeme v úvahu a počítali bychom se všemi kyslíky v oxidačním stavu –II, pak nám v H₂SO₅ vyjde oxidační číslo síry +VIII, což odporuje pravidlu o maximálním možném oxidačním stavu prvku podle periodické tabulky.

 

Názvy oxidů, hydroxidů a solí

Název je tvořen vždy podstatným jménem aniontu následovaným přídavným jménem kationtu (přestože povaha látky nemusí být iontová, např. oxid uhelnatý), nikoliv naopak:

NaCl               chlorid sodný (nikoliv sodný chlorid)
Mn₂O₇            oxid manganistý
Na₂O₂             peroxid sodný
Ca(OH)₂         hydroxid vápenatý
KClO₃             chlorečnan draselný
(NH₄)₂SO₄      síran amonný

V názvu hydrátu se počet molekul vody vyjádří pomocí jednoduché číslovkové předpony (di- tri- atd.), slova „hydrát“ a názvu soli ve 2. pádě:

CuSO₄.5H₂O              pentahydrát síranu měďnatého

Anionty odvozené od oxokyselin mohou někdy obsahovat kyselý (odštěpitelný) vodík. Jeho přítomnost v názvu vyznačíme číslovkovou předponou a slovem „hydrogen“:

KHSO₄           hydrogensíran draselný
LiH₂PO₄         dihydrogenfosforečnan lithný