Verze pro tisk

Procházet slovníkem pomocí tohoto rejstříku

Speciální | A | Á | B | C | Č | D | Ď | E | É | Ě | F | G | H | CH | I | Í | J | K | L | M | N | Ň | O | Ó | P | Q | R | Ř | S | Š | T | Ť | U | Ú | Ů | V | W | X | Y | Ý | Z | Ž | VŠE

Stránka:  1  2  3  (Další)
  VŠE

N

náboj amfiontu

angl. amphion charge, součet nábojů jednotlivých ionisovaných skupin v 
molekule s přihlédnutím k jejich znaménku (též volný náboj); někdy se udává i celkový náboj, což je počet nábojů amfiontu bez ohledu na jejich znaménko. Na obrázku jsou zachyceny náboje pro neutrální, kyselou a bazickou aminokyselinu ve vodném roztoku při pH 7.

náboj buňky energetický

angl. cell energy charge, veličina vyjadřující stav energetických rezerv buňky:
energetický náboj buňky\( = \frac{[ATP]+ \frac{1}{2} [ADP]}{[ATP]+[ADP]+[AMP]} \)
Faktor ½ pro koncentraci ADP ukazuje, že jeho štěpení na AMP poskytuje polovinu energie odpovídající štěpení ATP (viz adenosinfosfáty, energetická jednotka ATP). Energetický náboj může teoreticky dosáhnout hodnot mezi 0 (adenosinfosfáty jsou přítomny pouze jako AMP) až 1 (jsou přítomny pouze jako ATP).

NAD

nikotinamidadenindinukleotid, angl. nicotinamide adenine dinucleotide, starší označení difosfopyridin-nukleotid (zkratka DPN), jeden z nejvýznamnějších koenzymů oxidoreduktas. Protože jeho pyridinové jádro je kladně nabité, označuje se přesněji NAD+; redukcí může přijmout dva elektrony a jeden vodíkový ion (H+) a přejít na formu NADH. Jeho součástí je amid nikotinové kyseliny, vitamin B3 – niacin. Jeho hlavním úkolem v metabolismu je přijímat vodíkové atomy (resp. elektrony) v dehydrogenačních katabolických reakcích (redukce NAD+ na NADH) a přenášet je do dýchacího řetězce, kde se NAD+ regeneruje. Podobné chemické vlastnosti má NADP. Více viz redoxní systém NAD(P)+, NAD(P)H.


NADP

nikotinamidadenindinukleotidfosfát, angl. nicotinamide adenine dinucleotide phosphate, fosforylovaný analog NAD (vzorec viz tamtéž). V redukované formě (NADPH) ho buňky používají jako redukční činidlo v biosyntézách (v temné fázi fotosyntézy, při biosyntéze mastných kyselin apod.); proto se o NADPH často hovoří jako o redukčním ekvivalentu. Vzniká redukcí NADP+ ve světlé fázi fotosyntézy, v dehydrogenační fázi pentosového cyklu, v pyruvát-malátovém cyklu (působením jablečného enzymu na malát) a v některých dalších dehydrogenačních reakcích. Více viz redoxní systém NAD(P)+, NAD(P)H.

Na,K-ATPasa

též Na+/K+-pumpa, systematický název ATP-fosfohydrolasa (P-typ, Na+/K+-vyměňující), EC 7.2.2.13, angl. Na,K-ATPase, integrální membránový enzym ze třídy translokas, zajišťující protisměrný primární aktivní transport iontů Na+ a K+. Na úkor hydrolýzy jedné molekuly ATP transportuje tři ionty Na+ z buňky a dva ionty K+ do buňky. Je přítomna ve všech plasmatických membránách, neboť nerovnováha intracelulárních a extracelulárních koncentrací alkalických iontů patří k základním znakům živých buněk; specifické fyziologické role má zejména v buňkách nervových a ledvinových. Za prvotní objev transportního enzymu Na,K–ATPasy obdržel roku 1997 J. C. Skou Nobelovu cenu.

Nathans Daniel

Daniel Nathansamerický mikrobiolog (1928–1999), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1978) za objev restrikčních enzymů a jejich aplikaci v molekulové genetice (spolu s W. Arberem a H. O. Smithem). Narodil se v USA jako nejmladší z devíti dětí rusko-židovských imigrantů. Vystudoval chemii (bakalářský stupeň) a medicínu, specializoval se na mikrobiologii. Použil restrikční endonukleasu, izolovanou H. O. Smithem z bakterie Haemophilus influenzae, pro studium struktury DNA viru SV40 (je to nejjednodušší virus vyvolávající rakovinné bujení). Byl to první pokus o použití restrikčních enzymů při výzkumu molekulární podstaty rakoviny. Podařilo se mu sestavit „genetickou mapu“ viru, tzn. identifikovat geny, které jsou v jeho DNA uloženy.

Neher Erwin

Erwin Neherněmecký fyzik (nar. 1944), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1991) za objevy týkající se funkce jednotlivých iontových kanálů v buňkách (spolu s B. Sakmannem). Studoval fyziku na Technické univerzitě v Mnichově, pak pracoval řadu let na univerzitách v USA. Roku 1983 se stal ředitelem Max Planckova institutu pro oblast biofyzikální chemie. V sedmdesátých letech vypracovali techniku označovanou patch-clamp, která umožňuje měřit průchod elektrického proudu (v řádu pikoampér), který je vyvolán tokem iontů několika málo specifickými iontovými kanály. Pro tato měření vytvořili speciální mikropipety s průměrem koncové části několik mikrometrů, pomocí nichž izolovali určitou oblast membrány a citlivým elektrickým zařízením pak mohli měřit procházející proud v závislosti na přítomnosti neurotransmiterů, na vloženém elektrickém poli atd. 

nekróza

angl. necrosis, neprogramovaná (patologická) smrt buňky, ke které dochází v důsledku nevratného narušení některé ze základních buněčných funkcí, např. poškozením biomembrán nebo zástavou oxidační fosforylace, takže dojde k energetickému vyčerpání. Důsledkem nekrózy je bobtnání, následné prasknutí buňky a vylití cytoplasmy do okolí, což může způsobovat zánětlivou reakci (srov. apoptóza).

neuromodulátory

angl. neuromodulators, endogenní neuroaktivní látky, které působí na větší oblast mozku a mnohem pomaleji než neurotransmitery. Nejčastěji ovlivňují nervové buňky prostřednictvím receptorů spřažených s G-proteiny, zatímco neurotransmitery působí prostřednictvím chemicky řízených iontových kanálů. Nejznámější skupinou neuromodulátorů jsou endorfiny, podobně však působí noradrenalin, dopamin, serotonin a acetylcholin.

neurotransmitery

též nervové mediátory, angl. neurotransmitters, nízkomolekulární látky zajišťující jednosměrné předání vzruchu (impulsu) z řídící nervové (presynaptické) buňky do buňky řízené, kterou může být buňka nervová, svalová či žlázová. Jsou vylučovány procesem exocytózy z presynaptické buňky a difundují synaptickou štěrbinou k membráně postsynaptické buňky, kde se nekovalentně vážou na receptory a vyvolávají buněčnou odpověď (viz synapse). Mezi nejdůležitější neurotransmitery patří acetylcholin, aminokyseliny glycin a glutamová kyselina, katecholaminy dopamin, noradrenalin a adrenalin a biogenní aminy γ-aminomáselná kyselina (GABA), β-alanin, histamin a serotonin. Některé neurotransmitery se užívají jako léčiva při závažných neurologických chorobách (Parkinsonově chorobě) a psychiatrických onemocněních (endogenní depresi, schizofrénii apod.).

N-formylmethionin

angl. N-formylmethionine, derivát methioninu, který zahajuje biosyntézu peptidového řetězce u prokaryot. Vzniká postsyntetickou formylací Met-tRNA. 
     

NGS

zkr. sekvenování nové generace, angl. Next-Generation Sequencing, souhrnné označení pro moderní metody sekvenování DNA, zavedené v období od konce 20. století. Tyto nové metody (metody druhé generace) přinášejí oproti klasické Sangerově metodě výhodu v tom, že umožňují rychlejší a levnější sekvenování velkých genomů. DNA je zde rozdělena na krátké úseky, které jsou pak specificky namnoženy a sekvenovány. Při sekvenační reakci katalyzované DNA-polymerasou jsou detekovány jednotlivé komplementární nukleotidy postupně připojované k amplifikovanému vláknu, např. metodami Solid, Solexa nebo Iont Torrent. Tímto způsobem je produkováno velké množství dat (každý fragment je sekvenován několikrát) a získané fragmenty jsou pak skládány pomocí výkonných počítačů do celkové sekvence analyzované DNA. V současnosti jsou k dispozici citlivé metody třetí generace, které umožňují sekvenování jediné molekuly DNA v reálném čase (např. jednomolekulové sekvenování v reálném čase (angl. single-molecule real-time sequencing, SMRT), či nanopórové sekvenování).

niacin

angl. niacin, viz vitamin B3.

ninhydrin

angl. ninhydrin, bezbarvá, ve vodě rozpustná sloučenina, velmi často využívaná ke stanovení aminokyselin. Reakcí s aminoskupinou za zvýšené teploty vzniká fialový produkt. Tímto způsobem reagují všechny volné aminokyseliny; prolin poskytuje žlutý produkt jiné struktury. Ninhydrin reaguje také s volným amoniakem a se všemi primárními aminoskupinami, v bílkovinách a peptidech zejména s N-koncovou aminoskupinou a s ε-aminoskupinou lysinu.


Nirenberg Marshall Warren

americký biochemik (1927–2010), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1968) za objev genetického kódu a vysvětlení jeho funkce při syntéze bílkovin (spolu s R. W. Holleym a H. G. Khoranou). Vystudoval zoologii, později se plně věnoval biochemii a molekulové genetice. V roce 1959 začal studovat zásadní kroky, které vedou od DNA ke struktuře určité bílkoviny; tyto výzkumy vedly k závěru, že mRNA je zásadním mezičlánkem mezi genem a proteinem a že její studium by mohlo vést k objasnění genetického kódu. Podařilo se mu dále prokázat, že s výjimkou „nonsence kodonů“ (STOP-kodonů) každá možná trojice ribonukleotidů jednoznačně determinuje zařazení určité aminokyseliny do rostoucího polypeptidového řetězce.

nitrátreduktasy

angl. nitrate reductases, enzymy schopné redukovat dusičnanový ion na dusitanový (viz koloběh dusíku). Dissimilační (též respirační) nitrátreduktasa (EC 1.7.5.1, EC 1.9.6.1) je membránový enzym využívající při anaerobní respiraci energii této reakce pro vznik proton-motivní síly. Asimilační nitrátreduktasy (EC 1.7.1.1; EC 1.7.1.2; EC 1.7.1.3, EC 1.7.7.2) se vyskytují u hub a  rostlin a umožňují využít nitrátu jako zdroje dusíku pro syntézu aminokyselin.

nitrifikace

angl. nitrification, převádění (oxidace) dusíkatých látek na dusičnany (nitráty). Tyto aerobní procesy mají zásadní význam pro koloběh dusíku v biosféře. Nitrifikační bakterie (viz aerobní chemolithotrofy) mohou pomocí molekulového kyslíku oxidovat amonné ionty (NH4+) na ionty dusitanové (NO2-) nebo dusičnanové (NO3-).

nobelisté – přehled

NÁSLEDUJE SEZNAM LAUREÁTŮ NOBELOVY CENY, JEJICHŽ OBJEVY ZÁSADNÍM ZPŮSOBEM OVLIVNILY VÝVOJ BIOCHEMIE.

ROK

  JMÉNO

   OBOR

             OBJEV
1901 van't Hoff J. H. chemie zákony chemické dynamiky a osmotického tlaku kapalin
1902 Fischer H. E. chemie syntéza sacharidů a purinových derivátů
1907 Buchner E. chemie bezbuněčné kvašení (fermentace)
1922 Hill A. V.  fyziologie, lékařství vysvětlení produkce tepla ve svalech
1922 Meyerhof O. F.  fyziologie, lékařství důkaz konstantního poměru mezi spotřebou O2 a produkcí mléčné kyseliny ve svalech
1923 Banting F. G. fyziologie, lékařství insulin
  Macleod J. J. R.    
1926 Svedberg T. chemie práce na disperzních systémech
1927 Wieland H. O. chemie žlučové kyseliny a příbuzné sloučeniny
1928 Windhaus A. O. R. chemie struktura sterolů a jejich vztah k vitaminům
1929 Eijkman Ch. fyziologie, lékařství antineuritický vitamin (thiamin)
1929 Hopkins F. G. fyziologie, lékařství vitaminy stimulující růst
1929 Harden A.  chemie fermentace cukrů a fermentačních enzymů

von Euler-Chelpin H.

1930 Fischer H. chemie struktura hemu a chlorofylu a zejména syntéza hemu
1931 Warburg O. H. fyziologie, lékařství povaha a mechanismus působení respiračních enzymů
1937 Haworth W. N. chemie sacharidy a vitamin C
1937 Karrer P. chemie karotenoidy, flaviny a vitaminy A a B2
1937 Szent-Györgyi A. fyziologie, lékařstvíbiologické spalování, zejména ve vztahu k vitaminu C a fumarové kyselině
1938 Kuhn R. chemie karotenoidy a od nich odvozené vitaminy
1939 Butenandt A. F. H. chemie výzkum pohlavních hormonů
1939 Ružička L. chemie práce na polymethylenech a vyšších terpenech
1943 Dam H. C. P. fyziologie, lékařství chemická struktura vitaminu K

Doisy E. A.

1945 Fleming A. fyziologie, lékařství penicilin a jeho léčebný efekt na různé infekční choroby

Florey H. W.


Chain E. B.

1946 Northorp J. H. chemie příprava enzymů a virových proteinů v čistém stavu

Stanley W. M.

1946 Sumner J. B. chemie možnosti připravy krystalů enzymů 
1947 Cori C. F. fyziologie, lékařství katalytická přeměna glykogenu

Cori G. T.
1947 Houssay B. A. fyziologie, lékařství role hormonů předního laloku hypofýzy v metabolismu sacharidů
1947 Robinson R. chemie biologicky aktivní rostlinné produkty, zejména alkaloidy
1948 Tiselius A. W. K. chemie výzkum elektroforézy a adsorpční analýzy zejména sérových proteinů
1950 Hench P. S. fyziologie, lékařství hormony kůry nadledvin, jejich struktura a biologická funkce

Kendall C. E.

Reichstein T.
1953 Krebs H. A. fyziologie, lékařství citrátový cyklus 
1953 Lipmann F. fyziologie, lékařství koenzym A a jeho úloha v intermediárním metabolismu
1954 Pauling L. C. chemie výzkum povahy chemické vazby a určení struktury komplexních sloučenin
1955 du Vigneaud V. chemie studium sirných sloučenin a první syntéza peptidového hormonu
1955 Theorell A. H. T. fyziologie, lékařství povaha a mechanismus účinku oxidačních enzymů
1957 Todd A. R. chemie nukleotidy a nukleotidové koenzymy
1958 Sanger F. chemie práce na struktuře proteinů, zvláště insulinu
1959 Kornberg A. fyziologie, lékařství mechanismus biosyntézy ribonukleové a deoxyribonukleové kyseliny

Ochoa S.
1961 Calvin M. chemie asimilace oxidu uhličitého rostlinami
1962 Kendrew J. C. chemie struktura globulárních proteinů 

Perutz M. F.
1962 Crick F. H. C. fyziologie, lékařství struktura nukleových kyselin a jejich význam pro přenos genetické informace

Watson D. J.

Wilkins M. H. F.
1964 Bloch K. E. fyziologie, lékařství metabolismus cholesterolu a mastných kyselin
1964 Hodgkin D. C.  chemie struktura biochemicky důležitých látek metodou rentgenové krystalografie
1964 Lynen F. fyziologie, lékařství mechanismus a regulace metabolismu cholesterolu a mastných kyselin
1965 Jacob F. fyziologie, lékařství genetická kontrola enzymů a syntéza virů

Lwoff A.

Monod J.
1968 Holley R. W. fyziologie, lékařství genetický kód a vysvětlení jeho funkce při syntéze bílkovin

Khorana H. G.

Nirenberg M. W.
1969 Delbrück M. L.H. fyziologie, lékařství replikační mechanismus a genetická struktura virů
1969 Luria S. E. fyziologie, lékařství rozmnožování a genetická struktura virů, zejména bakteriofágů
1970 Leloir L. F. chemie cukerné nukleotidy a jejich role v biosyntéze sacharidů
1971 Sutherland E. W. Jr. fyziologie, lékařství mechanismus působení hormonů
1972 Anfinsen Ch. B. chemie vztah sekvence a prostorového uspořádání proteinů
1972 Edelman G. M. fyziologie, lékařství určení chemické struktury protilátek

Porter R. R.
1972 Moor S. chemie vztah mezi chemickou strukturou a katalytickou aktivitou ribonukleasy

Stein W. H.
1975 Cornforth J. W. chemie stereochemie enzymových reakcí
1977 Guillemin R. Ch. L. fyziologie, lékařství peptidové hormony produkovaných mozkem
1977 Schally A. V.

1977 Prigogine I.
 chemie
 příspěvek k nerovnovážné termodynamice, zejména k teorii disipativních struktur
1977 Prusiner S. B.
 fyziologie, lékařství
 priony – nový biologický princip infekce
1977 Yalow R. R. fyziologie, lékařství vývoj metod radioimunoanalýzy pro stanovení peptidových hormonů
1978 Mitchell P.  chemie vysvětlení přenosu biologické energie vypracováním chemiosmotické hypotézy
1978 Arber W. fyziologie, lékařství restrikční enzymy a jejich využití v molekulové genetice

Nathans D.

Smith H. O.
1980 Berg P. chemie chemie nukleových kyselin, objev rekombinantní DNA
1980 Sanger F. chemie příspěvek ke stanovení sekvence bází v nukleových kyselinách

Gilbert W.
1982 Bergström S. K. fyziologie, lékařství prostaglandiny a příbuzné biologicky aktivní látky

Samuelsson B. I.

Vane J. R.
1982 Klug A. chemie určení struktury komplexů NK s bílkovinami pomocí elektronové mikroskopie krystalů
1983 McClintock B. fyziologie, lékařství mobilní genetické elementy (transposony)
1984 Jerne N. K. fyziologie, lékařství teorie týkající se specifity vývoje a řízení imunitního systému
1984 Köhler G. J. F. fyziologie, lékařství příprava monoklonálních protilátek

Milstein C.
1985 Brown M. S. fyziologie, lékařství regulace metabolismu cholesterolu

Goldstein J. L.
1988 Diesenhofer J. chemie určení trojrozměrné struktury fotosyntetického reakčního centra

Huber R.

Michel H.
1989 Altman S. chemie katalytické vlastností RNA (ribozymů)

Cech T. R.
1991 Ernst R. R. chemie rozvoj metody nukleární magnetické rezonance (NMR) 
1991 Neher E. fyziologie, lékařství funkce jednotlivých iontových kanálů v buňkách

Sakmann B.
1992 Fischer E. H fyziologie, lékařství reverzibilní fosforylace bílkovin jakožto regulační mechanismus

Krebs E. G.
1993 Mullis K. B. chemie polymerasová řetězová reakce (PCR)
1993 Smith M. chemie cílená mutageneze a její využití pro studium bílkovin
1994 Gilman A. G. fyziologie, lékařství G-proteiny a jejich role při přenosu signálu do buněk

Rodbell M.
1997 Boyer P. D. chemiemechanismus enzymové syntézy adenosintrifosfátu 

Walker J. E.
1997 Skou J. Ch. chemie transportní enzym Na,K-ATPasa
1998 Hershey A. D.  fyziologie, lékařství replikace virů a jejich genetická struktura
1998 Furchgott R. F. fyziologie, lékařství působení oxidu dusnatého jako signální molekuly

Ignarro L. J. 

Murad F.
1999 Blobel G. fyziologie, lékařství vysvětlení směrování proteinů v buňce (targeting)
2002 Fenn J. B. chemienové metody hmotnostní spektrometrie biologických makromolekul

Tanaka K.
2002 Wüthrich K. chemie vývoj NMR umožňující určení 3D struktury biologických makromolekul v roztoku
2003 Agre P. chemie aquaporiny
2003 MacKinnon R. chemie strukturní a mechanistické studie iontových kanálů
2004 Ciechanover A. chemieubiquitinem zprostředkované odbourávání proteinů

Hershko A.

Rose I.
2006 Mello C. C. fyziologie, lékařstvíRNA-interference – tlumení exprese genů dvouřetězcovou RNA

Fire A. Z.
2006 Kornberg R. D. chemie studium molekulové podstaty eukaryotní transkripce
2008 Chalfie M. chemie zelený fluorescenční protein (GFP)

Tsien R. Y.

Shimomura O.
2009 Blackburn E. H. fyziologie, lékařství příspěvek k pochopení funkce telomer a enzymu telomerasy

Greider C. W.

Szostak J. W.
2009 Ramakrishnan V. chemiestruktura a funkce ribosomů 

Steitz T. A.

Yonath A.

2012 Kobilka B. K. chemie receptory spojené s G-proteiny

Lefkowitz R. J.

2013 Rothman J. E. fyziologie, lékařství regulace vesikulárního transportu

Schekman R. W.


Südhof T. Ch.

2015 Lindahl T. R. chemie opravné mechanismy DNA

Modrich P. L.

Sancar A.
2018 Arnold F. H. chemie řízená evoluce enzymů
2018 Smith G. P. chemie fágové zobrazení peptidů a protilátek

Winter G. P.

2020 Doudna J. A.  chemie úprava genomu metodou CRISPR/Cas9 

Charpentier E. M.  
2021 Julius D. J. fyziologie, lékařstvíreceptory pro teplotu a dotek

Patapoutian A.

 2022 Pääbo S.
fyziologie, lékařství genomy vyhynulých hominidů a lidská evoluce

noradrenalin

též norepinefrin, angl. noradrenaline nebo norepinephrine, patří mezi hormony (působící též jako neurotransmiter) odvozené od tyrosinu (patřící do skupiny katecholaminů, vzorec tamtéž). Vyvolává kontrakci cév (s výjimkou cév srdečních) a zvyšuje tak krevní tlak; uvolňuje naopak hladké svaly, ale stimuluje srdeční sval.

Northorp John Howard

portrét nobelistyamerický biochemik (1891–1987), Nobelova cena (chemie, 1946) za přípravu enzymů a virových proteinů v čistém stavu (spolu s W. M. Stanleym). Studoval zoologii a chemii na Columbia University. V letech 1917 a 1918 působil jako kapitán chemického vojska. Jeho výzkum byl zaměřen hlavně na sacharidy. Dále se věnoval kinetickým studiím enzymů. V roce 1929 izoloval pepsin v čisté krystalické formě technikami, které později použil se spolupracovníky ke krystalizaci trypsinu, chymotrypsinu, karboxypeptidasy a pepsinogenu. Uspěl při izolaci nukleoproteinu s bakteriofágovou aktivitou. Během II. světové války studoval metody detekce bojových plynů. Ve vědecké práci pak pokračoval studiem virů.

nukleoid

též bakteriální chromosom, angl. nucleoid, nukleoproteinový komplex prokaryot tvořený velkou kruhovou molekulou DNA a připojenými bílkovinami. DNA je zde nadšroubovicově svinuta (tvoří superhelixy). Pojem nukleoid se též užívá pro buněčnou oblast, kde je prokaryotní DNA lokalizována.

nukleoproteiny

angl. nucleoproteins, komplexy nukleových kyselin s proteiny. Partneři jsou v nich vázáni převážně elektrostatickými interakcemi (nukleové kyseliny jsou záporně nabité, bazické bílkoviny kladně). Typickými představiteli těchto struktur jsou nukleosomy, ribosomy a nukleoidy.

nukleosidy

angl. nucleosides, glykosidy, jejichž cukernou složku tvoří D-ribosa nebo 2-deoxy-D-ribosa ve furanosové formě, a aglykonem, připojeným
β-N-glykosidovou vazbou, je nukleová báze. Nukleosidy obsahující pyrimidinové báze mají koncovku -idin (cytidin, uridin, deoxythimidin); pokud obsahují purinovou bázi, mají koncovku -osin (adenosin, guanosin). Atomy nukleové báze označujeme běžnými čísly, atomy sacharidu čísly s čárkou; např. správný název cyklický-3′,5′-adenosinmonofosfát (cAMP) ukazuje, že fosfátová skupina je připojena k uhlíku C3 a C5 ribosy. Fosforečné estery nukleosidů nazýváme nukleotidy; nejdůležitější jsou 5′-deriváty; běžné názvosloví pro ně užívá též termíny nukleosid(mono-, di-, tri-)fosfát (např. guanosinmonofosfát, uridindifosfát, cytidintrifosfát, přesněji samozřejmě guanosin-5′-monofosfát atd).

nukleosom

angl. nucleosome, základní stavební jednotka chromatinu v jádře eukaryotních buněk. Tvoří jinukleosom.01.jpg 
146 párů bází (necelé dva závity, jiní autoři udávají 147 párů) navinutých na oktamer histonů. Přibližně 60 následujících párů bází tvoří spojku k dalšímu nukleosomu; někdy se poněkud romanticky hovoří o struktuře eukaryotní DNA jako o "perlovém náhrdelníku". Za rozvoj elektronové mikroskopie krystalů a za určení struktury biologicky významných komplexů nukleových kyselin s bílkovinami (zejména nukleosomů) obdržel roku 1982 A. Klug Nobelovu cenu.


nukleotidy

též nukleosidfosfáty, angl. nucleotides, fosforečné estery ribonukleosidů (ribonukleotidy) nebo deoxyribonukleosidů (deoxyribonukleotidy neboli deoxynukleotidy). Fosfátová skupina může být připojena ke kterékoliv volné hydroxylové skupině sacharidu, tedy 2′, 3′ a 5′ u ribonukleotidů a 3′ a 5′ u deoxyribonukleotidů. Mezi nukleotidy řadíme i nukleosidové estery kyseliny difosforečné a trifosforečné (např. ADP, GTP) a také cyklické 3′,5′-fosfodiestery (cAMP, cGMP). Nukleotidy plní v buňkách několik neobyčejně významných funkcí:
Za práce týkající se nukleotidů a nukleotidových koenzymů obdržel roku 1957 A. R. Todd Nobelovu cenu.

Stránka:  1  2  3  (Další)
  VŠE