Biochemický slovník

angl. haptoglobin, protein krevní plasmy, tvořený čtyřmi polypeptidovými řetězci spojenými disulfidovými můstky. Jeho úkolem je vázat hemoglobin uvolněný do plasmy při hemolýze, a tak zabránit oxidativnímu působení volného hemoglobinu, jakož i ztrátě železa uvolněného z hemoglobinu katabolickými procesy. Hemoglobin-haptoglobinový komplex je odstraňován buňkami retikulo-endoteliálního systému, především slezinnými buňkami. V důsledku zvýšené hemolýzy koncentrace haptoglobinu v plasmě výrazně klesá; toho se využívá v diagnostice hemolytických anemií.  

anglický chemik (1865–1940), Nobelova cena (chemie, 1929) za výsledky získané při výzkumu fermentace cukrů a fermentačních enzymů (spolu s C. H. von Eulerem-Chelpinem). Vystudoval chemii v Manchestru, poté pracoval rok jako stipendista u E. Fischera v Erlangenu. Od roku 1897 působil jako chemik v nově založeném Institutu preventivní medicíny v Londýně; od roku 1907 až do roku 1930 zde byl vedoucím Biochemického ústavu. Zprvu se zabýval působením světla na směs oxidu uhličitého a chloru. Jeho klasické studie fermentace cukrů kvasničnou šťávou vedly k formulaci pojmu intermediární metabolismus. Věnoval se také studiu vitaminů. V roce 1926 byl povýšen do šlechtického stavu.

anglický chemik (1883–1950), Nobelova cena (chemie, 1937) za výzkum sacharidů a vitaminu C. Prokázal, že monosacharidy se běžně vyskytují v cyklické podobě; vzorce v této podobě se nazývají Haworthovy. Jeho kniha The Constitution of Sugars (1929) se stala základní učebnicí. Jeho metoda určování délky řetězce methylovaných polysacharidů pomohla objasnit strukturu škrobu, celulosy, glykogenu, inulinu a xylanu. V roce 1934 se mu, spolu s E. Hirstem, podařilo připravit vitamin C, první plně syntetický vitamin; tato levná syntéza askorbové kyseliny, jak ji Haworth nazval, otevřela cestu k jejímu medicínskému využití. V roce 1947 byl povýšen do šlechtického stavu.

angl. hematocrit / haematocrit, zkr. Ht nebo HCT, relativní objemem červených krvinek v plné krvi  (v objemových procentech). Závisí na počtu a velikosti červených krvinek. Patří do základního vyšetření krevního obrazu. Normální hodnoty hematokritu jsou 44 % u mužů a 39 % u žen. Měření se provádí tak, že se odstředí plná krev (s přídavkem antikoagulačního činidla); protože poměr množství (resp. celkového objemu) ostatních krevních tělísek (bílých krvinek a krevních destiček) je vůči objemu červených krvinek zanedbatelný, získá se tak přímo hodnota hematokritu. Tato hodnota může být snížena v důsledku anémií různého původu, snížení objemu červených krvinek či po infuzích, naopak zvýšena v důsledku dehydratace organismu či zmnožení červených krvinek.

angl. glycated hemoglobin, zkr. HbA_1c, vzniká nevratnou neenzymovou modifikací volné aminoskupiny na N-konci β-řetězce hemoglobinu glukosou. Procentuální poměr glykovaného a neglykovaného ("normálního") hemoglobinu v červených krvinkách je proto přímo úměrný době "života" červených krvinek (průměrně 120 dní) a zejména průměrné dlouhodobé koncentraci glukosy v krvi (viz glykémie). Laboratorní měření tohoto poměru se využívá jako nejdůležitější parametr, dovolující určit u diabetiků dlouhodobou koncentraci glukosy, a tím i kompenzaci onemocnění.

angl. hemopexin / haemopexin, sérový glykoprotein (BAF). Ze všech známých proteinů má nejvyšší afinitu k hemu. Pro hem-hemopexinový komplex, který vzniká z uvolněného hemu v krvi, mají jaterní buňky specifický receptor. Touto cestou se hem z hemoglobinu, který se do plasmy dostal v důsledku hemolýzy červených krvinek, dostává do jaterních buněk, kde je hem katabolizován na bilirubin. 

americký bakteriolog a genetik (1908–1997), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1968) za objev replikace virů a jejich genetické struktury (spolu s S. E. Luriou a M. L. H. Delbrückem). Studoval chemii, doktorát z bakteriologie získal na Washingtonově universitě v St. Luis. Spolu s výše zmíněnými kolegy studoval interakci bakteriofágů s bakteriemi a zjistil, že pokud dva viry infikují stejnou bakteriální buňku, mohou si vyměnit genetickou informaci. V roce 1952 se mu spolu s dalšími kolegy podařilo definitivně prokázat, že nositelkou genetické informace nejsou bílkoviny, ale DNA. Po jeho smrti další významný virolog, Frank Stahl, napsal: "Naše bakteriofágová církev je vedena svatou trojicí: zakladatelská role Delbrücka z něj učinila papeže, pilný Luria působil jako sociálně citlivý kněz a Hershey je naším světcem."

izraelský biochemik maďarského původu (nar. 1937 v Karcagu), Nobelova cena (chemie, 2004) za objev ubiquitinem zprostředkovaného odbourávání proteinů (spolu s I. Rosem a A. Ciechanoverem). Během války byl vězněn v několika koncentračních táborech. Jeho otec byl přinucen pracovat pro armádu a padl do sovětského zajetí; rodina se s ním setkala až po čtyřech letech. V roce 1950 emigroval s rodinou do Izraele, kde vystudoval chemii a medicínu. V 60. letech působil na Fox Chase Cancer Center University of Yale (USA), kde ve spolupráci s oběma zmíněnými nobelisty provedl základní experimenty související s objevem ubiquitinu (podrobněji viz I. Rose).

anglický fyziolog (1886–1977), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1922) za objevy týkající se produkce tepla ve svalech. Vystudoval matematiku a fyziologii a patří k zakladatelům biofyziky; na univerzitě přednášel i fyzikální chemii. Již před první světovou válkou exaktními metodami studoval produkci tepla ve svalu; podařilo se mu prokázat, že sval nepotřebuje kyslík pro kontrakci, ale že jej následně využívá pro regeneraci. Analogická velmi citlivá měření prováděná na nervové tkáni ukázala, že zde vzniká teplo v souvislosti s průchodem nervového impulsu. Odvodil také rovnici, která popisuje sigmoidní průběh saturace hemoglobinu kyslíkem v závislosti na jeho parciálním tlaku (viz Hillova rovnice). Za své zásluhy ve vědě i ve válečném úsilí v obou světových válkách získal mnohá britská (povýšen do šlechtického stavu) i zahraniční ocenění.

angl. histamine, biogenní amin vznikající dekarboxylací histidinu. Je produkován řadou buněk, zejména však bílými krvinkami a nervovými buňkami. Primárně funguje lokálně jako neurotransmiter. Pokud je produkován ve vysokém množství, např. v reakci na silný alergen (viz alergie), vyvolává efekt v rozsáhlejším okrsku tkáně (např. otok po bodnutí hmyzem) nebo i v celém organismu (anafylaktický šok).

anglická chemička (1910–1994), Nobelova cena (chemie, 1964) za určení struktury biochemicky důležitých látek metodou rentgenové krystalografie. Narodila se v Káhiře, kde její otec, Angličan, působil jako poradce Egyptského vzdělávacího systému a posléze jako archeolog na různých místech Blízkého Východu. Studovala v Oxfordu chemii a archeologii, již od druhé poloviny 30. let se věnovala rozvíjení rentgen-krystalografických metod. Nobelovu cenu získala za úspěchy, jichž dosáhla při studiu penicilinu a zejména vitaminu B12, jehož mimořádně složitou strukturu se podařilo objasnit právě pomocí krystalografických technik. V roce 1969 publikovala úplnou prostorovou strukturu dimerní molekuly peptidového hormonu insulinu.

americký biochemik (1922–1993), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1968) za objev genetického kódu a vysvětlení jeho funkce při syntéze bílkovin (spolu s M. W. Nirenbergem a H. G. Khoranou). Vystudoval organickou chemii. V 60. letech se svými spolupracovníky prokázal, že molekuly tRNA spolurozhodují o zařazení požadované aminokyseliny při syntéze proteinů a vyvinul metody separace jednotlivých typů tRNA. V roce 1965 určil primární strukturu tRNA^Ala a ukázal, že struktury jednotlivých tRNA jsou sekvenčně homologní i strukturně homologní.

• Vysoká homologie funkčně totožných bílkovin (např. cytochromu-c) a zejména rRNA u různých organismů se považuje za důkaz toho, že tyto druhy jsou vývojově příbuzné.
• Je-li známo prostorové uspořádání jedné bílkoviny a druhá bílkovina je s ní vysoce homologní, lze předpokládat, že má i podobnou prostorovou strukturu.
• Totéž platí o homologních strukturních doménách v rámci jedné bílkoviny.
• Jsou-li dvě bílkoviny (nebo jejich části) vysoce homologní, lze předpokládat, že mají i stejnou funkci.

anglický biochemik (1861–1947), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1929) za objev vitaminů stimulujících růst. Vystudoval chemii a medicínu. V roce 1901 objevil aminokyselinu tryptofan a v dalších letech ukázal, že tuto kyselinu i některé další aminokyseliny je nutno považovat esenciální faktory živočichů. Později prokázal, že ani tyto aminokyseliny nemohou zajistit růst heterotrofních organismů; začal uvažovat o dalších esenciálních faktorech, které byly později nazvány vitaminy. V roce 1907 spolu s W. Fletcherem dokázali, že pracující sval akumuluje laktát; na tento objev navázali ve svých výzkumech A. V. Hill a O. Meyerhof. V roce 1921 izoloval tripeptid, který nazval glutathion, a prokázal, že je nutný pro zpracování kyslíku v buňkách (jedná se o významný antioxidant). V roce 1925 byl povýšen do šlechtického stavu.

angl. autocrine hormones, hormony působící zpětně na typ buněk, které je vylučují; jedná se zejména o regulační bílkoviny (cytokiny) vylučované buňkami imunitního systému (lymfocyty aj.).

též systémové, angl. endocrine hormones, hormony vylučované do krve, která je přenáší na vzdálená místa v těle. Jsou tvořeny ve specializovaných endokrinních žlázách (žlázách s vnitřní sekrecí), ve specializovaných endokrinních buňkách jiných orgánů (např. Langerhansovy ostrůvky ve slinivce břišní) nebo ve tkáňových buňkách orgánů, jejichž hlavní funkce je jiná než endokrinní (např. natriuretický peptid v srdci, renin v ledvinách). Působí často na velké množství cílových buněk různého typu (např. hormony štítné žlázy nebo růstový hormon hypofýzy působí na většinu buněk těla); nicméně i endokrinní hormony uvolňované do krve mohou působit na jediný typ buněk (např. thyreotropní hormon vylučovaný hypofýzou působí pouze na buňky štítné žlázy nebo liberiny a statiny hypothalamu působí pouze na adenohypofýzu). Viz také heslo žlázy endokrinní.

též tkáňové nebo lokální, angl. paracrine hormones, působí v bezprostředním okolí místa svého vzniku (např. hormony trávicího ústrojí, prostaglandiny, oxid dusnatý, neuromodulátory, eikosanoidy); nejsou tedy přenášeny tělními tekutinami. Z definice vyplývá, že mezi tkáňové hormony by mohly být zahrnuty i neurotransmitery; nicméně tyto důležité látky, zajišťující chemickou komunikaci nervových buněk prostřednictvím synapsí, se mezi hormony obvykle nezahrnují.

angl. sex hormones, steroidní hormony vylučované pohlavními žlázami (varlaty, vaječníky, v graviditě i placentou); dělíme je na androgeny (mužské, též samčí), estrogeny (ženské, samičí) a gestageny (ženské související s těhotenstvím). 

angl. hormones – classification based on the relationship of controlling and regulated cells, viz hormony endokrinní, parakrinní a autokrinní.

německý strukturní biolog (nar. 1937), Nobelova cena (chemie, 1988) za určení trojrozměrné struktury fotosyntetického reakčního centra (spolu s H. Michelem a J. Diesenhoferem). Od svých studií chemie na Technické univerzitě v Mnichově se věnoval krystalografické analýze molekul, zejména enzymů a jejich komplexů s inhibitory. Později se zabýval též imunoglobuliny; jím studovaný Fc fragment imunoglobulinů byl prvním glykoproteinem, jehož struktura byla spolehlivě určena. Jako jeden z prvních se začal soustavně zabývat molekulovou dynamikou. Patří k průkopníkům rentgen-krystalografické analýzy proteinů, přičemž vyřešení struktury fotosyntetického reakčního centra, na němž se podílel, patří k jeho největším vědeckým úspěchům. V letech 1971–2005 byl ředitelem Institutu Maxe Plancka pro biochemii v Mnichově.

angl. hypoxanthin, minoritní báze nukleových kyselin, vznikající oxidační deaminací adeninu. Nukleosid, který ho obsahuje, se nazývá inosin. Oba deriváty jsou meziprodukty odbourávání adenosinu. (Viz také báze minoritní)