Vodní květ

Pojem vodní květ představuje masový rozvoj a produkci sinic (viz obr. 1a–f) se schopností tvořit povlaky na vodní hladině (viz obr. 2). Vznik a rozvoj vodního květu prochází třemi fázemi, na jejichž konci dochází k masovému úhynu buněk a rozkladu organické hmoty, která pak tvoří plovoucí vrstvu na hladině. Součástí vodního květu jsou sinice např. rodů Anabaena, Aphanizomenon, Microcystis a Oscillatoria (viz obr. 3). Květ byl pozorován u zelených řas rodů Hydrodictyon (viz obr. 4), Chlorella (viz obr. 5), Chlamydomonas (viz obr. 6) a Ankistrodesmus, u rodů rozsivek Synedra a Cyclotella, dále u zlativek rodu Synura a zástupce krásnooček rodu Euglena. Vodní květ je pozorován již při obsahu 10 000 jedinců v 1 ml vody. Při vodním květu celkový objem biomasy dosahuje 10 cm³ biomasy na 1 m³ vody.

Vodní květy se vyskytují ve vodách s vyšší koncentrací vápníku a vyšší hodnotou pH, dominují nad zelenými řasami při pH 7,5 až 9,0. Vodní květy se nevytvářejí u vod s nižším pH než 6,5. Planktonní sinice se vyskytují ve vodách s vyššími teplotami, optimální teplota pro vodní květ je v rozmezí 25 °C až 35 °C. V ekosystému je produkce sinic a řas podporována obsahem uhlíku (rozpuštěné organické látky), dusíku, fosforu a jejich vzájemným poměrem. Na nádrži, která má v epilimniu nízký obsah a horší dostupnost anorganického fosforu se mnohem snadněji rozvíjí sinice a řasy vodního květu. Dále přítomnost kovů (měď, mangan, železo, molybden) vyloužených ze sedimentů ovlivňuje výskyt vodního květu. Měď a mangan jsou pro sinice velmi toxické již v mikromolárních koncentracích. Železo a molybden stimulují růst, železo podporuje fotosyntézu a molybden zvyšuje fixaci uhlíku.

Vznik vodního květu souvisí s postupující eutrofizací. Některé vodní květy mohou produkovat toxiny. Poprvé, v roce 1878, popsal toxicitu vodního květu G. FRANCIS. V té době došlo k masovému úhynu dobytka při spásání biomasy tvořené druhem Nodularia spumigena, který na jezeře Alexandria v Jižní Austrálii vytvořil vodní květ. Od té doby bylo v literatuře publikováno mnoho prací zabývajících se sledováním vlivu vodního květu zejména na dobytek. První reakce lidí na vystavení škodlivému působení sinic byly většinou popsány v USA. Sinice toxické pro dobytek jsou z rodů Anabaena, Aphanizomenon, Coelosphaerium, Gloeotrichia, Lyngbya (viz obr. 7), Microcystis, Nodularia, Nostoc (viz obr. 8). Známé jsou i případy otrav toxiny oligotrofních nádrží a jezer. Příkladem jsou rody Microcystis, Anabaena (viz obr. 9) a Aphanizomenon. Mezi nejobávanější toxiny patří hepatotoxiny, neurotoxiny (anatoxin, microcystin) a cytotoxiny.

Vodní květy jsou hygienickou závadou ve všech typech nádrží, zejména rekreačních a nádržích sloužících jako zdroj pro úpravu na vodu pitnou.

	Obr. 1a: Zástupce sinic řádu Chroococcales, rod Woronichinia.
	Obr. 1b: Zástupce sinic řádu Nostocales, rod Aphanizomenon, rod Anabaena.
	Obr. 1c: Zástupce sinic řádu Chroococcales, rod Woronichinia.
	Obr. 1d: Zástupce sinic řádu Nostocales, rod Anabaena.
	Obr. 1e: Zástupce sinic řádu Nostocales, rod Anabaena a řádu Chroococcales, rod Woronichinia.
	Obr. 1f: Zástupce sinic řádu Nostocales, rod Aphanizomenon, rod Anabaena.