Rybníky jsou uměle hrazené, většinou mělké občas vypouštěné nádrže.

Mají význam zejména v oboru rybářství, kde podle charakteru a podmínek chovu ryb se rozlišuje teplovodní rybníkářství a pstruhařství. Při teplovodním rybníkářství se produkují zejména kaprovité ryby. Biotopem kaprovitých ryb je stojatá a mírně tekoucí voda, v létě prohřátá na 20 °C až 30 °C s mělkým dnem a hojností živin. Ryby se chovají v rybích líhních, rozmnožování probíhá umělým vytíráním a k rozlišení stáří ryb slouží generační rybníky. Úživnost a produktivitu rybníků zvyšují rybáři pravidelným hnojením superfosfáty (dodání nutrientů N, P, K a Ca) a dále letněním nebo zimováním. Při zimování mrazem popraská obnažené dno a vzduch se dostane do hlubších vrstev. Tím se provzdušní rybniční dno a netvoří se škodlivé bahno charakteristické pro úživné rybníky. Vysychání rybníků má svůj význam z důvodů zbavení se parazitů či původců mikrobiálních onemocnění ryb, jejichž mezihostiteli jsou vodní plži.

Pstruhařství se zabývá chovem lososovitých ryb, které vyžadují silně průtočné rybníky s prokysličenou chladnou vodou, v létě prohřátou na 16 °C (20 °C) s kamenitým či písčitým dnem a s nízkým obsahem výživných látek.

Klasifikace rybníků souvisí s bonitou a úživností (viz trofie nádrže) vody.

ŠRÁMEK-HUŠEK je rozdělil na rybníky velké a střední kaprové a rybníky malé. Příkladem rybníků velkých a středních (kaprových) je typ horácký, doksanský, polabský a lednický. Horácký typ rybníků se nachází na neúrodném podkladě s písčitým dnem se sklonem k oligotrofii (viz oligotrofní nádrž) nebo dystrofii (viz dystrofní nádrž), voda je chladnější a hlubší (Českomoravská vysočina, jižní Čechy, Pošumaví). Doksanský (jezerní) typ rybníků je velký, hlubší a teplejší s písčitobahnitým dnem a se sklonem k eutrofii (viz eutrofní nádrž) (Máchovo jezero). Polabský typ je mělký, nížinný s bahnitým dnem se sklonem k eutrofii. Lednický typ je větší rozlohy, teplý a mělký, mírně idiotrofní s vyšším obsahem NaCl (jižní Morava). Rybníky malé jsou např. rybníčky pstruhové (protékané potokem a napájené prameny), rybníčky plůdkové a výtažné (podobný ráz kaprovým rybníkům), rybníčky návesní (silně znečištěné vodní drůbeží, popř. splaškovými odpady) a rybníky vyhnívací a čistící. Rybníky mají většinou přítok a odtok, existují ale i rybníky napájené pouze spodní vodou či srážkovou (nebeské rybníky).

Jakost vody v rybníce se v průběhu roku mění, tzn. že prodělává během roku sezónní cyklus. Na jaře se objevují první maxima rozvoje fytoplanktonu (centrické rozsivky).

V letním období může dojít ke dvěma různým trendům založených na hustotě rybí obsádky:

(1) V případě nízké biomasy rybí obsádky (popř. její absence) se pomnožují velcí filtrující korýši (perloočky), kteří odfiltrují fytoplankton, což má za následek vysokou průhlednost vody. Z důvodů nízkého počtu buněk fytoplanktonu a malé fotosyntetické asimilace, se projeví značný nedostatek kyslíku nejprve u dna, ze sedimentů se začne uvolňovat rozpuštěný mangan, železo, fosfor a zvýší se koncentrace amoniakálního dusíku (nitrifikace bez kyslíku se zastaví).

(2) V případě husté rybí obsádky dochází k vyžírání filtrujícího zooplanktonu, vyvíjející se zelené řasy nejsou drobné druhy zooplanktonu schopné odfiltrovat. Voda má zelenou barvu a je přesycená kyslíkem, tudíž je koncentrace rozpuštěného manganu, železa a amoniakálního dusíku pod mezí stanovitelnosti (popř. nulová). Na podzim dominují opět rozsivky, jejichž biomasa vydrží až do konce listopadu, zooplankton mizí při poklesu teploty. V zimě je voda chudě oživená fytoplanktonem. Nitrifikace při teplotě 0 °C neprobíhá (hodně amoniakálního dusíku), samočisticí procesy probíhají v teplejších období roku.

  Grafy souvislostí do úrovně:      I       II       III