Biochemický slovník

holandský chemik (1852–1911), první nositel Nobelovy ceny za chemii v roce 1901 „jako projev uznání za mimořádné zásluhy, které vykonal při objevech zákonů chemické dynamiky a osmotického tlaku kapalin“. Chtěl vědecky pracovat, a proto vyměnil zaměstnání technologa v cukrovaru za studijní pobyty na univerzitách v Leidenu, Bonnu a Paříži. V roce 1878 se stal profesorem chemie, mineralogie a geologie na univerzitě v Amsterodamu. Postuloval koncept asymetrického uhlíkového atomu (viz chiralita) a vysvětlil vztah mezi optickou aktivitou a asymetrií molekuly. V roce 1884 publikoval první výsledky v oblasti fyzikální chemie, které v dalším roce zobecnil Le Chatelier a jsou známy jako van't Hoffův–Le Chatelierův princip. Zabýval se osmotickým tlakem zředěných roztoků a je považován za zakladatele fyzikální chemie. V roce 1888 pracoval v jeho laboratoři S. A. Arrhenius, kterého van't Hoffovy výsledky vedly k postulování teorie elektrolytické disociace. Věnoval se také problematice usazenin v oceánech a byl pravděpodobně prvním vědcem, který laboratorní pokusy aplikoval na velké měřítko Přírody.  Pro biochemii jsou zásadní jeho koncepce vysvětlující osmotický tlak jako koligativní vlastnost roztoku a formulace van't Hoffovy reakční izobary, která umožňuje ze závislosti rovnovážné konstanty reakce na teplotě určit reakční enthalpii.

německý chemik (1852–1919), Nobelova cena (chemie, 1902) za syntézy sacharidů a purinových derivátů. Původně měl pokračovat v rodinném podnikání, nebyl ale úspěšný. Vystudoval fyziku, ale pod vlivem A. von Bayera se věnoval organické chemii. Jeho vědecký záběr byl velmi široký. Ve své doktorské disertační práci publikoval strukturu fenylhydrazinu; dále pak studoval jeho reakce se sacharidy (fenylhydrazony a osazony). Syntetizoval kofein, theobromin a další purinové sloučeniny, dále pak glukosu, fruktosu a mannosu (z glycerolu), postuloval isomerii a epimerii sacharidů. Z proteinů izoloval čisté aminokyseliny a připravil jejich opticky čisté formy. Popsal strukturu prolinu. Spolu s F. Hofmeistrem je považován za zakladatele peptidové chemie; syntetizoval první dipeptid (Gly–Gly) a došel až k oktapeptidu. Německá chemická společnost uděluje vysoce prestižní Pamětní medaili E. Fischera (Herman Emil Fischer je nejčastěji uváděn pouze jako Emil Fischer).

angl. actin, velmi rozšířená bílkovina podílející se jako součást cytoskeletu na výstavbě mnoha kontraktilních buněčných struktur (viz mikrofilamenta). Podílí se tak na pohybu buněk i celých organismů; ve svalových buňkách hraje spolu s myosinem zásadní úlohu při kontrakci. Monomerní G-aktin (globulární bílkovina, molekulová hmotnost 42 kDa) polymeruje a vytváří vláknité útvary (filamenta) o délce kolem 10 nm (nazývá se F-aktin).

německý chemik a enzymolog (1860–1917), Nobelova cena (chemie, 1907) za objev bezbuněčného kvašení (fermentace). Chemii studoval u A. von Bayera a botaniku u C. von Nägeli na univerzitě v Mnichově. Podařilo se mu prokázat, že fermentační přeměna glukosy na alkohol a oxid uhličitý není způsobena kvasinkami samými, ale enzymy, obsaženými v buňkách. Komplex těchto enzymů nazval zymasa. Hlavní výsledky svého bádání publikoval v roce 1903 spolu s M. Hahnem a svým bratrem mikrobiologem H. Buchnerem v knize Die Zymasegärung (Kvašení). Během I. světové války sloužil v polní nemocnici na frontě v Rumunsku, kde byl zraněn, a na následky zranění zemřel.

anglický fyziolog (1886–1977), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1922) za objevy týkající se produkce tepla ve svalech. Vystudoval matematiku a fyziologii a patří k zakladatelům biofyziky; na univerzitě přednášel i fyzikální chemii. Již před první světovou válkou exaktními metodami studoval produkci tepla ve svalu; podařilo se mu prokázat, že sval nepotřebuje kyslík pro kontrakci, ale že jej následně využívá pro regeneraci. Analogická velmi citlivá měření prováděná na nervové tkáni ukázala, že zde vzniká teplo v souvislosti s průchodem nervového impulsu. Odvodil také rovnici, která popisuje sigmoidní průběh saturace hemoglobinu kyslíkem v závislosti na jeho parciálním tlaku (viz Hillova rovnice). Za své zásluhy ve vědě i ve válečném úsilí v obou světových válkách získal mnohá britská (povýšen do šlechtického stavu) i zahraniční ocenění.

berlínký rodák (1884–1951), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1922) za objev konstantního poměru mezi spotřebou kyslíku a produkcí mléčné kyseliny ve svalech. Vystudoval medicínu, pod vlivem O. Warburga v Heidelbergu se začal věnovat buněčné fyziologii. Patří k zakladatelům moderní koncepce intracelulárního metabolismu. Na základě mnoha experimentů se mu podařilo vysvětlit mechanismus odbourávání glukosy na laktát (Emdenovo–Meyerhofovo–Parnasovo schéma), podílel se (spolu s K. Lohmanem) na objevu ATP a vysvětlení jeho principiální funkce v bioenergetice atd. V roce 1938 v důsledku antisemitického útlaku opustil Německo a přes Francii a Španělsko se dostal do USA, kde pak působil až do své smrti.

kanadský lékař (1891–1941), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1923) za objev insulinu (spolu s J. J. R. Macleodem). Vystudoval medicínu v Torontu, během I. světové války sloužil v armádě ve Francii, kde byl raněn, a poté působil jako praktický lékař. V roce 1921 spolu se studentem medicíny C. H. Bestem v laboratoři J. J. R. Macleoda prokázal, že hladinu glukosy v krvi (glykemii) lze u psa významně snížit, když se mu vstříkne extrakt z Langerhansových ostrůvků, v nichž je syntetizován insulin. Podařilo se jim izolovat tento hormon v podobě, která mohla být podávána lidem, trpícím cukrovkou (diabetes mellitus); tento objev umožnil milionům nemocným návrat do „normálního“ života. V roce 1934 byl jmenován Rytířem Britského imperia. Během 2. světové války sloužil jako styčný důstojník mezi britskou a americkou lékařskou službou; zahynul při leteckém neštěstí armádního letounu. (C. H. Best nedostal Nobelovu cenu, protože v době výzkumu byl ještě studentem.)

skotský fyziolog (1976–1935), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1923) za objev insulinu (spolu s F. G. Bantingem). Byl vynikající učitel a organizátor vědy. Prameny se shodují v názoru, že jeho hlavní přímou zásluhou na objevu insulinu bylo, že umožnil F. G. Bantingovi a C. H. Bestovi pracovat ve své laboratoři. Vzhledem k tomu, že Best ukončil studia medicíny až v roce 1925, nebyla mu Nobelova cena udělena. Aby zdůraznil svůj nesouhlas s tímto rozhodnutím, Banting se s ním o svoji polovinu ceny rozdělil.

švédský fyzikální chemik (1884–1971), Nobelova cena (chemie, 1926) za práce na disperzních systémech. Studoval na univerzitě v Uppsale, kde pak působil jako asistent v oboru chemie. V roce 1912 byl ustanoven profesorem fyzikální chemie. Ve své odborné práci se Svedberg zaměřil na koloidy a makromolekulární sloučeniny. Vypracoval novou metodu tvorby koloidních částic, potvrdil také teorii Einsteina a Smoluchowského o příčinách Brownova pohybu. Pro studium sedimentace makromolekul, jako jsou bílkoviny a sacharidy, zkonstruoval ultracentrifugu, která dovolila měřit rychlost sedimentace makromolekul; touto metodou byly poprvé změřeny molekulové hmotnosti čistých bílkovin. Na jeho počest se jednotka sedimentačního koeficientu nazývá svedberg (značka S, 1 S = 10⁻¹³ s). Později se věnoval jaderné chemii a radiobiologii.

německý chemik  (1877–1957), Nobelova cena (chemie, 1927) za výzkum žlučových kyselin a příbuzných sloučenin. Již v roce 1911 dokázal, že v organických látkách existují různé formy dusíku; podařilo se mu připravit i radikálové dusíkaté sloučeniny. Z muchomůrky zelené připravil v krystalické podobě jedovaté cyklické peptidy faloidin a amanitin. Izoloval tři druhy žlučových kyselin a prokázal, že jejich struktura je odvozena od cholesterolu. Studium metabolismu ho vedlo k závěru, že odstraňování vodíkových atomů z metabolitů spočívá v jejich přenosu na meziprodukty, a ne v přímé reakci s kyslíkem; tato představa měla zásadní význam pro pochopení katabolických procesů. V období rostoucí specializace ve vědě proslul encyklopedickou znalostí „celé chemie“.