Biochemický slovník

americký molekulární genetik (nar. 1959), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 2006) za objev RNA-interference – tlumení exprese genů dvouřetězcovou RNA (spolu s C. C. Mellem). Vystudoval matematiku (bakalářský stupeň); doktorát získal v roce 1983 z biologie. Patří k objevitelům RNA-interference, jednoho ze zásadních způsobů regulace exprese genů (viz též C. C. Mello). Tato metodika se dnes široce využívá ve výzkumu; umožňuje „vypnutí“ ("knock-out") určitých genů, čímž se prokáže, jakou funkci má protein, jehož expresi bylo takto zabráněno. Tato metodika se již testuje i pro léčebné účely; mohlo by se např. podařit „vypnout“ některé geny způsobující vysokou koncentraci cholesterolu v krvi apod. Tyto praktické postupy by byly relativně přijatelné i z etického hlediska, protože ve srovnání s postupy, kdy se do genomu vkládají nové geny (viz geneticky modifikované organismy), by se vkládaly pouze sekvence, které nekódují žádný protein.

1920–2021, Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1992) za objevy týkající se reverzibilní fosforylace bílkovin jakožto regulačního mechanismu (spolu s E. G. Krebsem). Narodil se v čínské Šanghaji švýcarským rodičům, kteří ho ve věku 7 let poslali zpět do Švýcarska. Původně chtěl studovat klavírní hru, nakonec se však rozhodl pro studium chemie na univerzitě v Ženevě, od roku 1953 trvale působí v USA. Během svého postgraduálního studia v Ženevě se zabýval fosforylasou z brambor; této zkušenosti pak využil, když spolu s E. G. Krebsem začal v Seattlu (USA) studovat svalovou fosforylasu. Podařilo se jim tento enzym izolovat a vysvětlit mechanismus jeho aktivace prostřednictvím kovalentní vazby fosfátového zbytku.

německý chemik (1881–1945), Nobelova cena (chemie, 1930) za výzkum struktury hemu a chlorofylu a zejména za syntézu hemu. Studoval současně chemii a medicínu. Až do roku 1921, kdy se stal profesorem organické chemie v Mnichově, působil na různých univerzitách v oborech na rozhraní mezi fyziologií, interní medicínou a chemií. Studoval strukturu bilirubinu (meziprodukt odbourávání hemu) a dokázal, že obsahuje pyrolová jádra. To mu umožnilo pokusit se o syntézu hemu in vitro. Prokázal, že chlorofyl a hem jsou si strukturně podobné. Zabýval se strukturou dalších porfyrinů a také karotenoidů.

německý chemik (1852–1919), Nobelova cena (chemie, 1902) za syntézy sacharidů a purinových derivátů. Původně měl pokračovat v rodinném podnikání, nebyl ale úspěšný. Vystudoval fyziku, ale pod vlivem A. von Bayera se věnoval organické chemii. Jeho vědecký záběr byl velmi široký. Ve své doktorské disertační práci publikoval strukturu fenylhydrazinu; dále pak studoval jeho reakce se sacharidy (fenylhydrazony a osazony). Syntetizoval kofein, theobromin a další purinové sloučeniny, dále pak glukosu, fruktosu a mannosu (z glycerolu), postuloval isomerii a epimerii sacharidů. Z proteinů izoloval čisté aminokyseliny a připravil jejich opticky čisté formy. Popsal strukturu prolinu. Spolu s F. Hofmeistrem je považován za zakladatele peptidové chemie; syntetizoval první dipeptid (Gly–Gly) a došel až k oktapeptidu. Německá chemická společnost uděluje vysoce prestižní Pamětní medaili E. Fischera (Herman Emil Fischer je nejčastěji uváděn pouze jako Emil Fischer).

skotský bakteriolog (1881–1955), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1945) za objev penicilinu a jeho léčebného efektu na různé infekční choroby (spolu s E. B. Chainem a H. W. Floreym). Po absolvování londýnské univerzity (1906) se zabýval hledáním antibakteriálně působících látek, a to i v průběhu první světové války, kdy sloužil v armádě ve Francii. V roce 1921 identifikoval lysozym, extracelulární enzym rozpouštějící buněčnou stěnu bakterií. V roce 1928 objevil nízkomolekulární antibakteriální látku vylučující plíseň Penicillium notatum a nazval ji penicilin. Byl si vědom praktického dosahu svého objevu, v té době však nebyly k dispozici chemické techniky, jimiž by bylo možno penicilin získat v dostatečném množství a čistotě pro léčebné použití. Tento výzkum úspěšně završili až E. B. Chain a H. W. Florey během druhé světové války. V roce 1944 byl A. Fleming povýšen do šlechtického stavu.

angl. flipases nebo flippases, integrální membránové enzymy (EC 7.5.2.6 a EC 7.6.2.1), zajišťující primární aktivní transport (štěpí ATP) polárních lipidů (zejména fosfolipidů) z extracelulárního prostoru do cytosolu, čímž umožňují nesymetrické rozložení těchto amfifilních molekul v membránách. Pohyb opačným směrem zprostředkují flopasy, které však doposud nebyly zařazeny do enzymového katalogu.

(1898–1968), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1945) za objev penicilinu a jeho léčebného efektu na různé infekční choroby (spolu s A. Flemingem a E. B. Chainem). Narodil se v Adelaide (Austrálie), kde začal studovat medicínu; studia dokončil v Oxfordu, kde se v roce 1935 stal profesorem patologie. V roce 1944 byl povýšen do šlechtického stavu a v roce 1965 se stal doživotním peerem. Studoval zánětlivé procesy v tkáních a podařilo se mu purifikovat antibakteriální extracelulární enzym lysozym. Spolu s E. B. Chainem prokázali léčebné účinky penicilinu a vyvinuli technologii jeho výroby. Díky jejich úspěšné práci se již během druhé světové války stal penicilin pro západní spojence dostupným pro léčení zánětlivých procesů způsobených frontovými zraněními.