Biochemický slovník

Procházet slovníkem pomocí tohoto rejstříku

Speciální | A | Á | B | C | Č | D | Ď | E | É | Ě | F | G | H | CH | I | Í | J | K | L | M | N | Ň | O | Ó | P | Q | R | Ř | S | Š | T | Ť | U | Ú | Ů | V | W | X | Y | Ý | Z | Ž | VŠE

Stránka: (Předchozí) 1 2 3 4 5 6
VŠE

D

dráhy signální

též signální kaskády, angl. signal cascades, sekvence událostí, které umožňují buňce přijmout signál a biologicky na něj reagovat. Jako příklad uveďme signální dráhu, jíž jaterní buňka reaguje na přítomnost hormonů glukagonu nebo adrenalinu tím, že začne odbourávat zásobní glykogen: vazba glukagonu na receptor v buněčné membráně → změna konformace receptoru → vyvolání strukturních změn v G-proteinu → výměna GTP za GDP v G-proteinu → uvolnění α-podjednotky G-proteinu z komplexu s ostatními podjednotkami → aktivace adenylátcyklasy interakcí s α-podjednotkou G-proteinu → synteza cAMP → aktivace proteinkinasy A (PKA) vazbou cAMP → aktivace glykogenfosforylasa-kinasy (GFK) fosforylací (ATP jako fosforylační činidlo) → aktivace glykogenfosforylasy (GF) fosforylací (ATP jako fosforylační činidlo) → rozklad glykogenu na glukosa-1-fosfát.
Na druhém obrázku je naznačena signální dráha, v níž G-protein aktivuje fosfolipasu C (EC 3.1.4.3), která hydrolyzuje fosfatidylinositolbisfosfát (PIP₂) za vzniku dvou druhých poslů, lipofilního diacylglycerolu (DAG) a hydrofilního inositoltrisfosfátu (IP₃).

drogy

angl. drugs, látky ovlivňující činnost organismu a sloužící jako léčiva; v užším smyslu přírodní nebo syntetické látky využívané (nebo zneužívané) k ovlivnění nervové soustavy.

druh biologický

angl. species, pl. species, základní taxonomická kategorie používaná v systematice organismů. Jedinci stejného druhu se navzájem genotypicky podobají, žijí v určitém teritoriu, plodně se kříží a sdílejí i řadu shodných genetických (karyotyp) či biochemických (polymorfismy bílkovin a DNA) znaků. Podle zásad binomické nomenklatury se druhový název skládá z označení rodu a druhového jména, tedy např. bříza bělokorá (latinsky Betula pendula).

du Vigneaud Vincent

americký biochemik (1901–1978), Nobelova cena (chemie, 1955) za práce týkající se biochemicky významných sirných sloučenin, zejména za první syntézu peptidového hormonu. Narodil se v Chicagu (USA), vystudoval medicínu postupně na několika universitách, již od svých 25 let se však plně věnoval biochemii. Významně přispěl k objasnění struktury sirných sloučenin insulinu a biotinu. Ve 40. letech izoloval vasopresin a oxytocin, nonapeptidy obsahujících disulfidový můstek, a určil jejich strukturu. Koncem 2. světové války pracoval na syntéze penicilinu. Počátkem 50. let se věnoval zavádění metod syntézy peptidů v roztoku; v roce 1953 se mu podařila syntéza oxytocinu, čím otevřel cestu k přípravě mnoha biologicky aktivních peptidových látek a jejich analogů.

dvojvrstva lipidová

angl. lipid bilayer, plošná struktura, kterou mohou vytvořit určité amfipatické molekuly ve vodném prostředí. Je tvořena dvěma vrstvami
těchto molekul, při čemž jejich nepolární části směřují do centra dvojvrstvy a polární

hlavice interagují s vodou. Tato struktura tvoří základ všech biologických membrán; hlavními typy amfipatických molekul jsou zde fosfatidy, sfingomyeliny, plasmalogeny a u živočichů cholesterol. Molekuly polárních lipidů se v dvojvrstvě pohybují jak laterálně, tak i transverzálně (překlopením, viz obr.).

dýchání

též respirace, angl. breathing nebo respiration, u aerobních chemoorganotrofů příjem a spotřeba molekulárního kyslíku (O₂) a výdej oxidu uhličitého (CO₂). U živočichů rozlišujeme

dýchání zevní, tj. výměnu dýchacích plynů mezi organismem a prostředím;
dýchání vnitřní (tkáňové), tj. výměnu plynů mezi mimobuněčnou tekutinou a tělními buňkami, jež jsou vlastním spotřebitelem O₂ a producentem CO₂;
dýchání buněčné, při němž dochází k redukci O₂ na vodu (viz dýchací řetězec).

Buněčnými membránami procházejí oba plyny volnou difuzí, CO₂ někdy pomocí přenašeče ve formě hydrogenuhličitanového aniontu (HCO₃^-). Dopravu O₂ z plic do tkání zajišťují u obratlovců erytrocyty a v nich obsažený hemoglobin, který ho reverzibilně váže. CO₂, produkovaný tkáněmi, je do plic přesunován částečně rozpuštěný v krvi, částečně pak reverzibilně navázaný na N-koncové aminoskupiny peptidových řetězců hemoglobinu. Vazba a uvolňování obou plynů je řízeno jednak jejich parciálním tlakem, jednak dalšími faktory, jako je lokální hodnota pH (Bohrův efekt) a přítomnost některých efektorů (2,3-bisfosfoglycerát v erytrocytech).

dynamika konformační

též molekulová dynamika, angl. conformational nebo molecular dynamics, pojem, používaný k vysvětlení skutečnosti, že biopolymery nezaujímají v roztoku jedinou konformaci, ale že existují jako směs několika (mnoha) konformačních isomerů (konformerů). Můžeme rozlišit dva typy těchto konformačních stavů:

konformery vycházející z volné (náhodné) pohyblivosti založené na otáčení σ-vazeb; např. postranní řetězce lysinu na povrchu bílkovinné globule mohou pochopitelně zaujímat různé konformace, pokud nejsou nekovalentními interakcemi v jedné konformaci stabilizovány;
konformační přechody nutné k vykonávání biologické funkce biopolymeru; např. změna v kvarterní struktuře hemoglobinu spojená s jeho oxygenací, změny terciární struktury enzymů v průběhu katalytické akce či vznik replikačního očka DNA.

dyneiny

angl. dyneins, isomerasy (EC 5.6.1.2 ) patřící mezi proteiny asociované s mikrotubuly (MAPs). Pracují jako molekulární motory; hydrolyzují ATP, čímž získávají energii pro pohyb po vláknech mikrotubulů. Pohybují se v mikrotubulárních vláknech směrem od konce + ke konci –. Stejnou funkci plní kinesiny (EC 5.6.1.3), které jsou však mnohem menší a pohybují se opačným směrem. MAPs přenášejí různé částice (váčky, chromosomy při dělení, mitochondrie, bílkovinné molekuly apod.); přenášenou částici na sebe nekovalentně vážou (někdy prostřednictvím dalších proteinů).