Biochemický slovník

americký biochemik (1926–2015), Nobelova cena (chemie, 2004) za objev odbourávání proteinů zprostředkované ubiquitinem (spolu s A. Hershkem a A. Ciechanoverem). Studoval biochemii, během II. světové války sloužil u námořnictva jako radista. V letech 1954–63 působil na lékařské fakultě University of Yale, kde ve spolupráci s oběma dalšími laureáty prokázal, že intracelulární odbourávání proteinů je kontrolovaný proces probíhající za spotřeby energie. Proteiny určené k degradaci jsou označeny připojením molekuly polypeptidu ubiquitinu. Takto označený protein je rozpoznán proteasomem a hydrolyticky rozštěpen na peptidy a aminokyseliny. Výsledky laureátů jsou využívány v medicíně, kde je např. klinicky testován inhibitor proteasomu, používaný proti onemocnění mnohočetným myelomem (rakovinové onemocnění postihující určitý typ lymfocytů). Při šlechtění rostlin lze řízenou degradací proteinů pomocí ubiquitinu zabránit tvorbě vlastního pylu (samoopylení) a tím možné genetické degeneraci.

americký buněčný biolog (nar. 1950), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 2013) za studii regulace vesikulárního transportu (spolu s R. W. Schekmanem a T. C. Südhofem). Je bakalářem fyziky, titul Ph.D. získal v oboru biologická chemie. Nejdříve studoval glykosylaci membránových proteinů, poté se soustředil na cílení transportu (angl. trafficking) buněčných vesikulů – váčků, které zajišťují intracelulární transport hormonů, růstových faktorů a dalších molekul (viz transport bílkovin kotranslační a posttranslační). Jejich správné cílení totiž podmiňuje mnoho zásadních fyziologických funkcí, např. buněčné dělení, komunikaci nervových buněk, sekreci hormonů nebo příjem živin.

chorvatský (rakousko-uherský) chemik (1887–1976), Nobelova cena (za chemii, 1939) za práce na polymethylenech a vyšších terpenech (spolu s A. Butenandtem). Díky svým českým kořenům (dědeček byl český krejčí, který v roce 1817 emigroval do Vukovaru) spolupracoval s řadou českých chemiků. Studoval v německém Karlsruhe (doktorát v r. 1910), později dlouhodobě působil na ETH Zurich ve Švýcarsku. Významně přispěl k pochopení chemických vlastností isoprenoidů.

německý neurofyziolog (nar. 1942), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1991) za objevy týkající se funkce jednotlivých iontových kanálů v buňkách (spolu s E. Neherem). Studoval medicínu postupně na několika německých univerzitách; vědecky se věnoval studiu psychiatrických a neurofyziologických problémů. Spolu s E. Neherem pak vypracovali techniku, tzv. patch-clamp technique, která umožňuje neuvěřitelně citlivě měřit elektrické jevy na biologických membránách. Tato metoda umožnila zejména pochopit děje na membránách neuronů, svalových buněk a T-buněk pankreatu. Je využívána i při studiu patologických stavů spojených s onemocněními těchto tkání.

švédský biochemik (nar. 1934), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1982) za objevy týkající se prostaglandinů a příbuzných biologicky aktivních látek (spolu se S. K. Bergströmem a J. R. Vanem). Studoval v Lundu v době, kdy tam byl profesorem S. K. Bergström; studia biochemie a medicíny dokončil na Karolinska Institutet ve Stockholmu. Byli s Bergströmem první, komu se podařilo určit strukturu prostaglandinů a prokázat, že tyto látky jsou deriváty arachidonové kyseliny. Samuelsson následně ukázal, že cyklizace arachidonové  kyseliny je oxygenasová reakce. Později objevil i několik nových prostaglandinů, včetně thromboxanu, který se podílí na krevním srážení a vyvolává kontrakci cév.

turecký lékař a biochemik (nar. 1946), Nobelova cena (chemie, 2015) za výzkum opravných mechanismů DNA (spolu s T. R. Lindahlem a P. L. Modrichem). Narodil se jako sedmé dítě do chudé turecké, arabsky mluvící rodiny. Vystudoval lékařství v Istanbulu, od 70. let působí v USA, kde se plně zaměřil molekulárně genetickému výzkumu. Popsal, jak se buňky zbavují genetického materiálu poškozeného například ultrafialovým zářením nebo karcinogeny v tabákovém kouři, a to nejprve u bakteriálních, a pak u savčích buněk. Po roce 2000 se věnoval též výzkumu cirkadiálních hodin (systémů, které umožňují pravidelné rozložení fyziologických funkcí během dne); podílel se na objevu dvou genů (Period a Cryptochrome), které umožňují udržovat tento rytmus.

anglický biochemik (1918–2013), získal dvě Nobelovy ceny za chemii: za práci na struktuře proteinů, zvláště insulinu (1958) a spolu s W. Gilbertem za příspěvek ke stanovení sekvence bází v nukleových kyselinách (1980). Studoval v Cambridge biologii; dle svého vyjádření byl průměrným studentem. Během studia ho zaujala biochemie, z níž pak získal doktorát. Od roku 1943 se věnoval výzkumu proteinů a zvláště insulinu. V této době již byly známy účinné metody izolace proteinů a byla tedy reálná možnost stanovit jejich strukturu. Sanger vypracoval metodu sekvenování proteinů; během zhruba desetiletého úsilí vyřešil kompletní primární strukturu insulinu. Kolem roku 1960 se začal zajímat o nukleové kyseliny a v  roce 1962, již jako nositel Nobelovy ceny, přešel do nově vybudovaných laboratoří molekulární biologie v Cambridge, kde spolupracoval  s M. F. Perutzem, F. H. C. Crickem, J. C. Kendrewem a A. Klugem. Zde nejprve vypracoval metody stanovení krátkých sekvencí RNA. Jeho práce kulminovala kolem roku 1975 vypracováním enzymové dideoxy-techniky sekvenování DNA. V současné době je metoda automatizovaná a používá se ve zmodernizované formě např. k sekvenaci genomu různých organismů.

japonský chemik (1928–2018), Nobelova cena (chemie, 2008) za objev zeleného fluorescenčního proteinu (spolu s M. Chalfiem a R. Y. Tsienem). Vystudoval organickou chemii na univerzitách v Nagasaki a v Nagoya, od začátku 60. let působí na univerzitách v USA. Již za svých studií se zabýval bioluminiscencí mořských organismů, v USA se mu pak podařilo izolovat z meduzy Aequorea victoria zeleně fluoreskující bílkovinu (green fluorescent protein, GFP), která se dnes používá při mnoha biologických experimentech, neboť se díky svému světélkování dá snadno identifikovat.

nar. 1926, Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1977) za objevy týkající se peptidových hormonů produkovaných mozkem (spolu s R. C. L. Guilleminem). Narodil se v polském Vilniu (dnes Litva), 2. světovou válku se mu podařilo přežít v polsko-židovské komunitě v Rumunsku. Po válce studoval chemii v Británii, v roce 1957 získal doktorát biochemie. Přesídlil do USA, od roku 1962 je americkým občanem. Podílel se na výzkumu liberinů a statinů vylučovaných hypothalamem, a to zejména thyrotropin-releasing hormonu (TRH) a somatostatinu, izoloval a syntetizoval také luteinizing hormone-releasing hormone (LHRH).

americký buněčný biolog (nar. 1948), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 2013) za studii regulace vesikulárního transportu (spolu s J. E. Rothmanem a T. C. Südhofem). Bakalářský titul získal v oboru molekulární vědy, titul Ph.D. pod vedením A. Kornberga za výzkum replikace DNA. Pod jeho vedením pak na universitě v Berkely probíhal úspěšný výzkum skládání membránových struktur a jejich cílení v eukaryotních buňkách.