Biochemický slovník

• Tvoří některé strukturní molekuly (celulosa, chitin, pektiny, hemicelulosy, hyaluronová kyselina atd.) nebo jsou jejich součástí (stavební glykoproteiny, proteoglykany pojivové tkáně, glykolipidy biologických membrán).
• Jakožto součásti (deoxy)ribonukleosidů se podílejí na struktuře informačních molekul (DNA, RNA) a dalších látek (ATP, některé kofaktory enzymů).
• Tvoří pohotovou (ve srovnání s lipidy) energetickou zásobu organismů (škroby, glykogen, sacharosa, glukosa).
• Jsou jednou ze základních živin heterotrofních organismů.

angl. reducing saccharides, monosacharidy a oligosacharidy, které mají v cyklické formě volný poloacetalový hydroxyl. Mohou tak při vyšší teplotě (za varu) redukovat v alkalickém prostředí Cu²⁺ (Fehlingův test) nebo Ag⁺ (Tollensův test). U polysacharidů rozlišujeme redukující a neredukující konce řetězce, které se zásadně liší svou reaktivitou (viz např. glykogenese a glykogenolysa).

německý neurofyziolog (nar. 1942), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1991) za objevy týkající se funkce jednotlivých iontových kanálů v buňkách (spolu s E. Neherem). Studoval medicínu postupně na několika německých univerzitách; vědecky se věnoval studiu psychiatrických a neurofyziologických problémů. Spolu s E. Neherem pak vypracovali techniku, tzv. patch-clamp technique, která umožňuje neuvěřitelně citlivě měřit elektrické jevy na biologických membránách. Tato metoda umožnila zejména pochopit děje na membránách neuronů, svalových buněk a T-buněk pankreatu. Je využívána i při studiu patologických stavů spojených s onemocněními těchto tkání.

švédský biochemik (nar. 1934), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1982) za objevy týkající se prostaglandinů a příbuzných biologicky aktivních látek (spolu se S. K. Bergströmem a J. R. Vanem). Studoval v Lundu v době, kdy tam byl profesorem S. K. Bergström; studia biochemie a medicíny dokončil na Karolinska Institutet ve Stockholmu. Byli s Bergströmem první, komu se podařilo určit strukturu prostaglandinů a prokázat, že tyto látky jsou deriváty arachidonové kyseliny. Samuelsson následně ukázal, že cyklizace arachidonové  kyseliny je oxygenasová reakce. Později objevil i několik nových prostaglandinů, včetně thromboxanu, který se podílí na krevním srážení a vyvolává kontrakci cév.

turecký lékař a biochemik (nar. 1946), Nobelova cena (chemie, 2015) za výzkum opravných mechanismů DNA (spolu s T. R. Lindahlem a P. L. Modrichem). Narodil se jako sedmé dítě do chudé turecké, arabsky mluvící rodiny. Vystudoval lékařství v Istanbulu, od 70. let působí v USA, kde se plně zaměřil molekulárně genetickému výzkumu. Popsal, jak se buňky zbavují genetického materiálu poškozeného například ultrafialovým zářením nebo karcinogeny v tabákovém kouři, a to nejprve u bakteriálních, a pak u savčích buněk. Po roce 2000 se věnoval též výzkumu cirkadiálních hodin (systémů, které umožňují pravidelné rozložení fyziologických funkcí během dne); podílel se na objevu dvou genů (Period a Cryptochrome), které umožňují udržovat tento rytmus.

anglický biochemik (1918–2013), získal dvě Nobelovy ceny za chemii: za práci na struktuře proteinů, zvláště insulinu (1958) a spolu s W. Gilbertem za příspěvek ke stanovení sekvence bází v nukleových kyselinách (1980). Studoval v Cambridge biologii; dle svého vyjádření byl průměrným studentem. Během studia ho zaujala biochemie, z níž pak získal doktorát. Od roku 1943 se věnoval výzkumu proteinů a zvláště insulinu. V této době již byly známy účinné metody izolace proteinů a byla tedy reálná možnost stanovit jejich strukturu. Sanger vypracoval metodu sekvenování proteinů; během zhruba desetiletého úsilí vyřešil kompletní primární strukturu insulinu. Kolem roku 1960 se začal zajímat o nukleové kyseliny a v  roce 1962, již jako nositel Nobelovy ceny, přešel do nově vybudovaných laboratoří molekulární biologie v Cambridge, kde spolupracoval  s M. F. Perutzem, F. H. C. Crickem, J. C. Kendrewem a A. Klugem. Zde nejprve vypracoval metody stanovení krátkých sekvencí RNA. Jeho práce kulminovala kolem roku 1975 vypracováním enzymové dideoxy-techniky sekvenování DNA. V současné době je metoda automatizovaná a používá se ve zmodernizované formě např. k sekvenaci genomu různých organismů.

• analytická metoda (přesněji sedimentační analýza), měření rychlosti sedimentace makromolekul nebo nadmolekulových komplexů v silovém poli centrifugy (viz sedimentační koeficient);
• diagnostická metoda vycházející z měření rychlost usazování krvinek (zejména červených krvinek) v nesrážlivé krvi. Běžná hodnota je do 15 mm/h, její zvýšení bývá nejčastěji způsobeno záněty, snížení např. některými hematologickými onemocněními.