Biochemický slovník

Momentální třídění: Podle poslední aktualizace sestupně Třídit chronologicky: Podle poslední aktualizace | Podle data vytvoření

Stránka: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 ... 129 (Další)
VŠE

nobelisté – přehled

NÁSLEDUJE SEZNAM LAUREÁTŮ NOBELOVY CENY, JEJICHŽ OBJEVY ZÁSADNÍM ZPŮSOBEM OVLIVNILY VÝVOJ BIOCHEMIE.

ROK	JMÉNO	OBOR	OBJEV
1901	van't Hoff J. H.	chemie	zákony chemické dynamiky a osmotického tlaku kapalin
1902	Fischer H. E.	chemie	syntéza sacharidů a purinových derivátů
1907	Buchner E.	chemie	bezbuněčné kvašení (fermentace)
1922	Hill A. V.	fyziologie, lékařství	vysvětlení produkce tepla ve svalech
1922	Meyerhof O. F.	fyziologie, lékařství	důkaz konstantního poměru mezi spotřebou O₂ a produkcí mléčné kyseliny ve svalech
1923	Banting F. G.	fyziologie, lékařství	insulin
	Macleod J. J. R.
1926	Svedberg T.	chemie	práce na disperzních systémech
1927	Wieland H. O.	chemie	žlučové kyseliny a příbuzné sloučeniny
1928	Windhaus A. O. R.	chemie	struktura sterolů a jejich vztah k vitaminům
1929	Eijkman Ch.	fyziologie, lékařství	antineuritický vitamin (thiamin)
1929	Hopkins F. G.	fyziologie, lékařství	vitaminy stimulující růst
1929	Harden A.	chemie	fermentace cukrů a fermentačních enzymů
	von Euler-Chelpin H.
1930	Fischer H.	chemie	struktura hemu a chlorofylu a zejména syntéza hemu
1931	Warburg O. H.	fyziologie, lékařství	povaha a mechanismus působení respiračních enzymů
1937	Haworth W. N.	chemie	sacharidy a vitamin C
1937	Karrer P.	chemie	karotenoidy, flaviny a vitaminy A a B₂
1937	Szent-Györgyi A.	fyziologie, lékařství	biologické spalování, zejména ve vztahu k vitaminu C a fumarové kyselině
1938	Kuhn R.	chemie	karotenoidy a od nich odvozené vitaminy
1939	Butenandt A. F. H.	chemie	výzkum pohlavních hormonů
1939	Ružička L.	chemie	práce na polymethylenech a vyšších terpenech
1943	Dam H. C. P.	fyziologie, lékařství	chemická struktura vitaminu K
	Doisy E. A.
1945	Fleming A.	fyziologie, lékařství	penicilin a jeho léčebný efekt na různé infekční choroby
	Florey H. W.
	Chain E. B.
1946	Northorp J. H.	chemie	příprava enzymů a virových proteinů v čistém stavu
	Stanley W. M.
1946	Sumner J. B.	chemie	možnosti připravy krystalů enzymů
1947	Cori C. F.	fyziologie, lékařství	katalytická přeměna glykogenu
	Cori G. T.
1947	Houssay B. A.	fyziologie, lékařství	role hormonů předního laloku hypofýzy v metabolismu sacharidů
1947	Robinson R.	chemie	biologicky aktivní rostlinné produkty, zejména alkaloidy
1948	Tiselius A. W. K.	chemie	výzkum elektroforézy a adsorpční analýzy zejména sérových proteinů
1950	Hench P. S.	fyziologie, lékařství	hormony kůry nadledvin, jejich struktura a biologická funkce
	Kendall C. E.
	Reichstein T.
1953	Krebs H. A.	fyziologie, lékařství	citrátový cyklus
1953	Lipmann F.	fyziologie, lékařství	koenzym A a jeho úloha v intermediárním metabolismu
1954	Pauling L. C.	chemie	výzkum povahy chemické vazby a určení struktury komplexních sloučenin
1955	du Vigneaud V.	chemie	studium sirných sloučenin a první syntéza peptidového hormonu
1955	Theorell A. H. T.	fyziologie, lékařství	povaha a mechanismus účinku oxidačních enzymů
1957	Todd A. R.	chemie	nukleotidy a nukleotidové koenzymy
1958	Sanger F.	chemie	práce na struktuře proteinů, zvláště insulinu
1959	Kornberg A.	fyziologie, lékařství	mechanismus biosyntézy ribonukleové a deoxyribonukleové kyseliny
	Ochoa S.
1961	Calvin M.	chemie	asimilace oxidu uhličitého rostlinami
1962	Kendrew J. C.	chemie	struktura globulárních proteinů
	Perutz M. F.
1962	Crick F. H. C.	fyziologie, lékařství	struktura nukleových kyselin a jejich význam pro přenos genetické informace
	Watson D. J.
	Wilkins M. H. F.
1964	Bloch K. E.	fyziologie, lékařství	metabolismus cholesterolu a mastných kyselin
1964	Hodgkin D. C.	chemie	struktura biochemicky důležitých látek metodou rentgenové krystalografie
1964	Lynen F.	fyziologie, lékařství	mechanismus a regulace metabolismu cholesterolu a mastných kyselin
1965	Jacob F.	fyziologie, lékařství	genetická kontrola enzymů a syntéza virů
	Lwoff A.
	Monod J.
1968	Holley R. W.	fyziologie, lékařství	genetický kód a vysvětlení jeho funkce při syntéze bílkovin
	Khorana H. G.
	Nirenberg M. W.
1969	Delbrück M. L.H.	fyziologie, lékařství	replikační mechanismus a genetická struktura virů
1969	Luria S. E.	fyziologie, lékařství	rozmnožování a genetická struktura virů, zejména bakteriofágů
1970	Leloir L. F.	chemie	cukerné nukleotidy a jejich role v biosyntéze sacharidů
1971	Sutherland E. W. Jr.	fyziologie, lékařství	mechanismus působení hormonů
1972	Anfinsen Ch. B.	chemie	vztah sekvence a prostorového uspořádání proteinů
1972	Edelman G. M.	fyziologie, lékařství	určení chemické struktury protilátek
	Porter R. R.
1972	Moor S.	chemie	vztah mezi chemickou strukturou a katalytickou aktivitou ribonukleasy
	Stein W. H.
1975	Cornforth J. W.	chemie	stereochemie enzymových reakcí
1977	Guillemin R. Ch. L.	fyziologie, lékařství	peptidové hormony produkovaných mozkem
1977	Schally A. V.
1977	Prigogine I.	chemie	příspěvek k nerovnovážné termodynamice, zejména k teorii disipativních struktur
1977	Prusiner S. B.	fyziologie, lékařství	priony – nový biologický princip infekce
1977	Yalow R. R.	fyziologie, lékařství	vývoj metod radioimunoanalýzy pro stanovení peptidových hormonů
1978	Mitchell P.	chemie	vysvětlení přenosu biologické energie vypracováním chemiosmotické hypotézy
1978	Arber W.	fyziologie, lékařství	restrikční enzymy a jejich využití v molekulové genetice
	Nathans D.
	Smith H. O.
1980	Berg P.	chemie	chemie nukleových kyselin, objev rekombinantní DNA
1980	Sanger F.	chemie	příspěvek ke stanovení sekvence bází v nukleových kyselinách
	Gilbert W.
1982	Bergström S. K.	fyziologie, lékařství	prostaglandiny a příbuzné biologicky aktivní látky
	Samuelsson B. I.
	Vane J. R.
1982	Klug A.	chemie	určení struktury komplexů NK s bílkovinami pomocí elektronové mikroskopie krystalů
1983	McClintock B.	fyziologie, lékařství	mobilní genetické elementy (transposony)
1984	Jerne N. K.	fyziologie, lékařství	teorie týkající se specifity vývoje a řízení imunitního systému
1984	Köhler G. J. F.	fyziologie, lékařství	příprava monoklonálních protilátek
	Milstein C.
1985	Brown M. S.	fyziologie, lékařství	regulace metabolismu cholesterolu
	Goldstein J. L.
1988	Diesenhofer J.	chemie	určení trojrozměrné struktury fotosyntetického reakčního centra
	Huber R.
	Michel H.
1989	Altman S.	chemie	katalytické vlastností RNA (ribozymů)
	Cech T. R.
1991	Ernst R. R.	chemie	rozvoj metody nukleární magnetické rezonance (NMR)
1991	Neher E.	fyziologie, lékařství	funkce jednotlivých iontových kanálů v buňkách
	Sakmann B.
1992	Fischer E. H	fyziologie, lékařství	reverzibilní fosforylace bílkovin jakožto regulační mechanismus
	Krebs E. G.
1993	Mullis K. B.	chemie	polymerasová řetězová reakce (PCR)
1993	Smith M.	chemie	cílená mutageneze a její využití pro studium bílkovin
1994	Gilman A. G.	fyziologie, lékařství	G-proteiny a jejich role při přenosu signálu do buněk
	Rodbell M.
1997	Boyer P. D.	chemie	mechanismus enzymové syntézy adenosintrifosfátu
	Walker J. E.
1997	Skou J. Ch.	chemie	transportní enzym Na,K-ATPasa
1998	Hershey A. D.	fyziologie, lékařství	replikace virů a jejich genetická struktura
1998	Furchgott R. F.	fyziologie, lékařství	působení oxidu dusnatého jako signální molekuly
	Ignarro L. J.
	Murad F.
1999	Blobel G.	fyziologie, lékařství	vysvětlení směrování proteinů v buňce (targeting)
2002	Fenn J. B.	chemie	nové metody hmotnostní spektrometrie biologických makromolekul
	Tanaka K.
2002	Wüthrich K.	chemie	vývoj NMR umožňující určení 3D struktury biologických makromolekul v roztoku
2003	Agre P.	chemie	aquaporiny
2003	MacKinnon R.	chemie	strukturní a mechanistické studie iontových kanálů
2004	Ciechanover A.	chemie	ubiquitinem zprostředkované odbourávání proteinů
	Hershko A.
	Rose I.
2006	Mello C. C.	fyziologie, lékařství	RNA-interference – tlumení exprese genů dvouřetězcovou RNA
	Fire A. Z.
2006	Kornberg R. D.	chemie	studium molekulové podstaty eukaryotní transkripce
2008	Chalfie M.	chemie	zelený fluorescenční protein (GFP)
	Tsien R. Y.
	Shimomura O.
2009	Blackburn E. H.	fyziologie, lékařství	příspěvek k pochopení funkce telomer a enzymu telomerasy
	Greider C. W.
	Szostak J. W.
2009	Ramakrishnan V.	chemie	struktura a funkce ribosomů
	Steitz T. A.
	Yonath A.
2012	Kobilka B. K.	chemie	receptory spojené s G-proteiny
	Lefkowitz R. J.
2013	Rothman J. E.	fyziologie, lékařství	regulace vesikulárního transportu
	Schekman R. W.
	Südhof T. Ch.
2015	Lindahl T. R.	chemie	opravné mechanismy DNA
	Modrich P. L.
	Sancar A.
2018	Arnold F. H.	chemie	řízená evoluce enzymů
2018	Smith G. P.	chemie	fágové zobrazení peptidů a protilátek
	Winter G. P.
2020	Doudna J. A.	chemie	úprava genomu metodou CRISPR/Cas9
	Charpentier E. M.
2021	Julius D. J.	fyziologie, lékařství	receptory pro teplotu a dotek
	Patapoutian A.
2022	Pääbo S.	fyziologie, lékařství	genomy vyhynulých hominidů a lidská evoluce
2023	Karikó K.	fyziologie, lékařství	zavedení výroby RNA-vakcín (zejména s ohledem na covid-19)
	Weissman D.

vitamin B1

též thiamin nebo aneurin, angl. thiamine, ve vodě rozpustný vitamin vyskytující se zejména v droždí a neloupaných obilkách. Jeho aktivní formou je thiamindifosfát, který působí jako prostetická skupina zejména při dekarboxylaci 2-oxokyselin (např. pyruvátdekarboxylasa EC 4.1.1.1 ze třídy lyas či multienzymové komplexy ze třídy oxidoreduktas); při těchto procesech se na uhlík C2 thiazolového kruhu (na obr. vyznačeno šipkou) váže uhlíkový řetězec. Při běžném smíšeném stravování je ve stravě tohoto vitaminu dostatek, problémy s nedostatečnou schopností vstřebávat thiamin však mají alkoholici. Typickým projevem avitaminózy je nemoc beri-beri, charakteristická poruchami funkce srdce a centrálního i periferního nervstva; vyskytuje se v oblastech, kde základem stravy je loupaná rýže. Za objev thiaminu získal roku 1929 C. Eijkman Nobelovu cenu.

avitaminóza

angl. avitaminosis, stav, kdy organismus postrádá určitý vitamin; také soubor onemocnění s tímto stavem souvisejících (srov. hypovitaminóza).

vitamin C

též askorbová kyselina nebo askorbát, angl. ascorbic acid, γ-lakton 2-oxo-L-gulonové kyseliny, ve vodě rozpustný
vitamin odvozený od sacharidů. Hydroxylové skupiny v enol-uspořádání jsou silně kyselé a molekula se chová jako jednosytná kyselina (pK_a = 4,0). Vyskytuje se zejména v čerstvém ovoci a zelenině, ale i v čerstvém mase. Savci kromě vyšších primátů a křečka ho syntetizují z D-glukuronové kyseliny; askorbová kyselina tedy pro ně není vitaminem. Pro potravinářské účely se vyrábí z glukosy několikastupňovou syntézou, která zahrnuje i transformaci pomocí mikroorganismů. Askorbát je silným redukčním činidlem, oxiduje se na dehydroaskorbovou kyselinu, resp. její lakton; této reakce se využívá při biosyntéze katecholaminů. Jako kofaktor se účastní několika důležitých reakcí, především posttranslační hydroxylace prolinu (prokolagen-prolin-dioxygenasa, EC 1.14.11.2) a lysinu (prokolagen-lysin-5-dioxygenasa, EC 1.14.11.4) v kolagenu. Při nedostatku vitaminu C tato modifikace neprobíhá; postupně je poškozována pojivová tkáň (výstelka cév, úpony zubů) a propuká onemocnění zvané kurděje (skorbut, odtud název vitaminu působící proti kurdějím). Jako vitamin je znám již od roku 1742, kdy byl použit při léčbě kurdějí. Působí také jako antioxidant. V lidském organismu pomáhá vstřebávání železa z potravy. Za výzkum vitaminu C získali roku 1937 W. N. Haworth a A. Szent-Györgyi Nobelovu cenu.

fosfoadenosinfosfosulfát

přesněji 3´-fosfoadenosin-5´-fosfosulfát, angl. phosphoadenosine phosphosulphate, zkratka PAPS, aktivní sulfát, koenzym transferas přenášejících sulfátovou skupinu. Je zdrojem sulfátové skupiny při biosyntéze esterů kyseliny sírové (např. deriváty sacharidů, některé cerebrosidy).

ketolátky

též látky ketonové, angl. ketone bodies, obecně látky obsahující ketonovou skupinu, v biochemii obvykle jednoduché organické sloučeniny produkované procesem ketogeneze: acetoacetát, aceton a 3-hydroxybutyrát, který vzniká metabolickou redukcí acotoacetátu a ač to není keton, zahrnuje se mezi ketolátky.

vosky

angl. waxes, lipidy tvořené estery vyšších mastných kyselin a vyšších jednosytných alkoholů. Vyskytují se na povrchu rostlin, kde vytvářejí tenkou vrstvu sloužící k ochraně před vysycháním a před patogeny. Také u živočichů vosky nalézáme na povrchu těla, hlavně v srsti; jsou často produkovány hmyzem při stavbě obydlí (včelí vosk). Jsou odolné vůči hydrolýze a nepodléhají enzymovému rozkladu; proto nejsou pro živočichy stravitelné.

vitamin D

též antirachitický vitamin, angl. vitamin D, skupina v tucích rozpustných látek steroidního původu souhrnně označovaných jako kalciferoly: cholekalciferol (vitamin D₃ – živočišného původu) a ergokalciferol (vitamin D₂– rostlinného původu). Při biosyntéze se uplatňuje fotochemická reakce, iniciovaná UV-zářením. V kůži je tak z cholesterolu syntetizován cholekalciferol a jeho postupnou hydroxylací v dalších tkáních nejúčinnější forma vitamínu D, kalcitriol. Při běžných dávkách záření jsou endogenní (vnitřní) zdroje vitaminu D dostatečné k pokrytí potřeb, proto někdy kalciferol není řazen mezi vitaminy. Ukládá se v játrech. Ve výživě je zdrojem vitaminu D máslo, rybí olej, vaječný žloutek a mozek jatečných zvířat. Ačkoliv většina vitaminů se podílí na katalytických procesech v organismu, kalciferol spíše svým působením připomíná hormon. Jeho hlavní funkcí je regulace metabolismu vápníku, je nezbytný pro jeho ukládání v kostech. Kalcitriol působí také jako imunomodulátor a v různých typech buněk ovlivňuje expresi např. interleukinů (viz cytokiny), interferonů, iontových pump, růstových faktorů atd. Projevem hypovitaminózy je měknutí kostí, vyvolávající jejich křivení (křivice = rachitis, odtud antirachitický vitamin). Jeho nadbytek, který může být i toxický, vede k poruchám metabolismu vápníku a fosfátu a snížení imunity; hypervitaminóza však nikdy nevzniká pouhým nadbytkem UV-záření.

valin

Val nebo V, angl. valine, proteinogenní esenciální glukogenní aminokyselina. Postranní řetězec je silně hydrofobní a prostorově náročný. D-Valin je součástí molekuly antibiotika penicilinu.

tyrosin

Tyr nebo Y, angl. tyrosine, aromatická proteinogenní ketogenní aminokyselina,

podmíněně esenciální (vzniká hydroxylací esenciální aminokyseliny fenylalaninu). Je prekursorem řady významných látek především hormonální povahy: katecholaminů (dopaminu, noradrenalinu a adrenalinu) a hormonů štítné žlázy (trijodtyroninu a thyroxinu); jeho dekarboxylačním produktem je biogenní amin tyramin. Jeho fenolová hydroxylová skupina může být fosforylována působením protein-tyrosin kinas (EC 2.7.10.-); tato modifikace je významným prostředkem regulace aktivity řady enzymů, ukazuje se, že mnoho onkogenů kóduje právě tento typ kinas (viz tyrosinkinasové receptory). Fenolová skupina OH má vlastnosti slabé kyseliny; při pH vyšším než přibližně 10 disociuje za vzniku fenolátového iontu.