Biochemický slovník

Procházet slovníkem pomocí tohoto rejstříku

Speciální | A | Á | B | C | Č | D | Ď | E | É | Ě | F | G | H | CH | I | Í | J | K | L | M | N | Ň | O | Ó | P | Q | R | Ř | S | Š | T | Ť | U | Ú | Ů | V | W | X | Y | Ý | Z | Ž | VŠE

Stránka: (Předchozí) 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 (Další)
VŠE

S

signál

angl. signal, v molekulární biologii mnohobuněčných organismů informace vysílaná od jedné buňky ke druhé (viz hormony, neurotransmitery). Pojem transdukce (přenos nebo převod) signálu (angl. signal transduction) se užívá pro sekvenci událostí, jíž buňka tento signál přijímá, zesiluje a posléze na něj fyziologicky reaguje buněčnou odpovědí (angl. cellular responce, viz signální dráha a druhý posel).

síla iontová

$I={\begin{matrix}{\frac {1}{2}}\end{matrix}}\sum _{{\rm {i}}=1}^{n}c_{\rm {i}}z_{\rm {i}}^{2}$ angl. ionic strength, veličina (I) charakterizující celkovou koncentraci náboje v roztoku (viz rovnice, kde c_ijsou koncentrace jednotlivých iontů a z_i jejich náboj). Iontová síla roztoku ovlivňuje aktivitní koeficienty jednotlivých iontů (Debyeův–Hűckelův zákon) a tím i všechny veličiny, které závisejí na aktivitě (např. pH roztoku, rovnovážnou konstantu, změnu Gibbsovy energie při reakcích apod.). Protože iontová síla biologicky významných roztoků je relativně vysoká, je ji nutno brát v úvahu při všech výpočtech, kde se vyskytuje aktivita iontů a nespoléhat se na oblíbené konstatování, že koncentrace látek v roztoku je nízká a místo aktivit můžeme použít koncentrace.

síla proton-motivní

angl. proton-motive force, zkr. i symbol PMF, pojem umožňující kvantifikovat potenciální energii vodíkových protonů (H⁺) na biologické membráně daného buněčného kompartmentu. Je definována vztahem

$ PMF=Δφ- \frac{2,303.RT}{F} . \Delta pH $

kde PMF je proton-motivní síla vyjádřená ve voltech, Δφ membránový potenciál (rozdíl elektrických potenciálů vně a uvnitř kompartmentu, ve voltech), R molární (univerzální) plynová konstanta, T termodynamická (absolutní) teplota, F je Faradayova konstanta a ΔpH rozdíl hodnot pH vně a uvnitř kompartmentu. Velikost PMF je tedy úměrná membránovému potenciálu a rozdílu pH. Tyto rozdíly vznikají aktivním transportem protonů, a to především v mitochondriích (transport protonů z matrix v důsledku činnosti dýchacího řetězce), v thylakoidech (transport protonů do thylakoidů ve světlé fázi fotosyntézy) a na plasmatické membráně respirujících prokaryot. Energie protonů uvolněná jejich zpětným pasivním transportem prostřednictvím přenašečových bílkovin se využívá k různým endergonickým reakcím, jako je syntéza ATP (viz membránová fosforylace), sekundární aktivní transport, získávání tepla v hnědé tukové tkáni, pohyb bičíků některých bakterií atd.

síly disperzní

též Londonovy interakce, angl. dispersion nebo dispersive forces nebo London interactions, slabé přitažlivé síly (viz van der Waalsovy interakce) působící mezi těsně (nekovalentně) interagujícími atomy. Jsou vyvolány tím, že pohyb elektronů se vzájemně synchronizuje a interagující atomy jsou k sobě slabě elektrostaticky přitahovány indukovanými dipóly. Tyto zcela nespecifické všudypřítomné interakce hrají významnou roli při stabilizaci struktur mnoha biopolymerů.

skelety aminokyselin uhlíkaté

též uhlíkaté kostry aminokyselin, angl. amino acid carbon skeletons, základní struktury aminokyselin, vznikající jejich deaminací, též 2-oxokyseliny, vznikající oxidační deaminací nebo transaminací 2-aminokyselin. Jejich transaminací naopak aminokyseliny vznikají.

skleroproteiny

též fibrilární bílkoviny, angl. scleroproteins, skupina bílkovin vláknitého tvaru se strukturní a podpůrnou funkcí. Jsou na rozdíl od globulárních bílkovin (sferoproteinů) většinou nerozpustné ve vodě a zředěných roztocích solí. Mají obvykle vysoký obsah periodických strukturních motivů; lze je dělit na skleroproteiny s vysokým obsahem α-helixu (např. α-keratiny), β-skládaného listu (fibroin z hedvábí) a trojitého helixu (kolageny). Prostorové uspořádání souvisí s jejich aminokyselinovým složením: bílkoviny s β-strukturou obsahují mnoho malých aminokyselin (glycin, alanin, serin), α-helikální bílkoviny obsahují prostorově náročnější aminokyseliny (lysin, arginin, tryptofan) a pro kolagen je typický vysoký obsah prolinu a hydroxyprolinu.

Skou Jens Christian

dánský lékař a biochemik (1918–2018), Nobelova cena (chemie, 1997) za prvotní objev transportního enzymu Na,K-ATPasy. Po ukončení studia medicíny pracoval dva roky jako lékař-chirurg v malé nemocnici. Během lékařské praxe ho zaujaly dosud málo známé mechanismy účinku lokálních anestetik. Prioritně prokázal, že membránově vázaná ATPasa je totožná s Na⁺,K⁺-pumpou, již dříve popsanou na základě její funkce. Tento komplikovaný bílkovinný komplex je velmi účinným nástrojem, který chemickou energii získanou hydrolýzou ATP převádí na osmotickou práci, která je zapotřebí pro aktivní specifický transport malých kationů (Na⁺ a K⁺) proti spádu jejich elektrochemického potenciálu.

skupiny katalytické

angl. catalytic groups, skupiny atomů v molekule enzymu, které se přímo podílejí na katalytické přeměně substrátů. Jsou vedle vazebných skupin nejdůležitější součástí aktivního centra enzymu. Mohou to být skupiny v postranních řetězcích aminokyselin tvořících peptidový řetězec enzymu (viz např. proteasy serinové, aspartátové a cysteinové), součásti prostetických skupin (např. aldehydová skupina pyridoxalfosfátu či isoalloxazinová skupina FAD) nebo kovové ionty metaloenzymů (např. atom Zn²⁺ v karboxypeptidase či Fe³⁺ hemových enzymů).

skupiny krevní

angl. blood groups, tradiční označení pro vrozené antigenní systémy na membráně červených krvinek. U člověka je nejdéle popsán systém AB0. Krevní plasma jedince s krevní skupinou (antigenem) A obsahuje protilátky proti antigenu B, plasma jedince B naopak protilátky anti-A. Erythrocyty osob s krevní skupinou 0 nenesou žádný z těchto antigenů, osoby AB mají oba antigeny. Z řady dalších erythrocytárních systémů člověka je významný systém Rh; většina populace je Rh+ (Rh pozitivní), erythrocyty lidí Rh− tento antigen na svém povrchu nemají. Určení krevních skupiny dárce a příjemce má zásadní význam při transfuzi krve nebo erythrocytů.

skupiny prostetické

angl. prosthetic groups, nepeptidové součásti molekul složených bílkovin. Jsou pevně (kovalentně nebo nekovalentně) připojeny k peptidové části molekuly. V enzymologii se tento termín užívá pro kofaktor, který se přímo účastní katalytické přeměny substrátu a během katalytického cyklu neopouští aktivní centrum; podle této definice není např. fosfátový zbytek, který je součástí fosforylovaného enzymu, prostetickou skupinou, zatímco z obecného bílkovinářského hlediska prostetickou skupinou je. Podle většiny definic jsou mezi prostetické skupiny započítávány pouze struktury povahy organických molekul (tedy také hem), ne však samostatné kovové ionty.