Biochemický slovník

berlínký rodák (1884–1951), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1922) za objev konstantního poměru mezi spotřebou kyslíku a produkcí mléčné kyseliny ve svalech. Vystudoval medicínu, pod vlivem O. Warburga v Heidelbergu se začal věnovat buněčné fyziologii. Patří k zakladatelům moderní koncepce intracelulárního metabolismu. Na základě mnoha experimentů se mu podařilo vysvětlit mechanismus odbourávání glukosy na laktát (Emdenovo–Meyerhofovo–Parnasovo schéma), podílel se (spolu s K. Lohmanem) na objevu ATP a vysvětlení jeho principiální funkce v bioenergetice atd. V roce 1938 v důsledku antisemitického útlaku opustil Německo a přes Francii a Španělsko se dostal do USA, kde pak působil až do své smrti.

německý biochemik (nar. 1948), Nobelova cena (chemie, 1988) za určení trojrozměrné struktury fotosyntetického reakčního centra (spolu s J. Diesenhoferem a R. Huberem). Studoval biochemii na univerzitě v Tübingenu (jediné německé univerzitě, kde bylo možno studovat tento obor již od prvního ročníku). Podílel se na výzkumu halobakterií, které pomocí bakteriorhodopsinu konvertují světlo na energii proton-motivní síly a posléze tuto energii ukládají do ATP. Zabýval se zejména strukturou integrálních membránových bílkovin. V roce 1981 se mu podařilo vykrystalovat fotosyntetické reakční centrum z bakterie Rhodopseudomonas viridis a po navázání úzké spolupráce zejména s J. Diesenhoferem určit prostorovou strukturu tohoto nadmolekulového komplexu.

1924–2002, Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1984) za objevy umožňující přípravu monoklonálních protilátek (spolu s G. J. F. Köhlerem). Narodil se v Argentině, kde vystudoval chemii. Od roku 1963 trvale pracuje v Cambridge (Anglie). V jeho laboratoři se v polovině 70. let podařilo pomocí polyethylenglykolu vyvolat fúzi B-lymfocytů a rakovinných (myelomových) buněk; vznikly tak buňky, které si uchovaly schopnost syntetizovat určitou protilátku, současně však získaly schopnost neomezeného dělení (viz hybridom). Po separaci jednotlivých buněčných linií vznikly klony, z nichž každý produkoval jedinou monoklonální protilátku. Hybridomová technologie se stala jednou ze základních metod buněčného inženýrství a monoklonální protilátky našly široké použití v biochemickém výzkumu, v analytické chemii, diagnostice i léčebné praxi.

anglický biochemik (1920–1992), Nobelova cena (chemie, 1978) za příspěvek k pochopení přenosu biologické energie vypracováním chemiosmotické hypotézy. Studoval v Cambridge přírodní vědy včetně matematiky a biochemie. V roce 1955 přešel na univerzitu v Edinburgu, kde působil v zoologickém ústavu až do roku 1963. Poté se ze zdravotních důvodů uchýlil do soukromí a rekonstruoval zámek Glynn House v Cornwallu (západní Anglie), kde vybudoval velkou laboratoř. Spolu se spolupracovnicí Jennifer Moyle založil dobročinnou biologickou výzkumnou laboratoř nazvanou Glynn Research Ltd., kterou spolufinancoval se svým starším bratrem. Již v roce 1961 Mitchell postuloval, že tok elektronů enzymy dýchacího řetězce nebo elektron-transportního řetězce fotosyntézy pumpuje protony napříč membránou mitochondrií, chloroplastů nebo bakteriálních buněk. Výsledkem je vytvoření elektrochemického gradientu přes membránu, který právě Mitchell nazval proton-motivní síla. Syntéza ATP je pak poháněna zpětným tokem protonů transmembránovým enzymem (viz ATP-synthasa; bílkoviny membránové). Mitchellova chemiosmotická hypotéza byla zpočátku přijímána širší vědeckou komunitou velmi skepticky; postupně ji však všechny experimenty, které ji měly vyvrátit, naopak potvrdily.