Verze pro tisk

Procházet slovníkem pomocí tohoto rejstříku

Speciální | A | Á | B | C | Č | D | Ď | E | É | Ě | F | G | H | CH | I | Í | J | K | L | M | N | Ň | O | Ó | P | Q | R | Ř | S | Š | T | Ť | U | Ú | Ů | V | W | X | Y | Ý | Z | Ž | VŠE

Stránka:  1  2  3  4  5  (Další)
  VŠE

L

lac-operon

angl. lac-operon (čti lak-operon), soubor tří strukturních genů (lac Z, lac Y a lac A na obrázku) se společnou regulační (operátor) oblastí, jenž zajišťuje využití laktosy jako jediného zdroje energie a uhlíku u bakterií Escherichia coli. Je prototypem operonu, jehož transkripce může být zablokována vazbou represorové bílkoviny, kódované genem i mimo oblast lac-operonu, na regulační oblast (operátor) mezi promotorem a strukturními geny. Je-li přítomna laktosa (resp. její isomer allolaktosa), represorová bílkovina ji naváže, čímž ztrácí afinitu k regulační oblasti DNA; pro RNA-polymerasu se tak otvírá cesta od promotoru (P lac) ke strukturním genům. K jejich efektivní transkripci však dochází jen tehdy, jestliže v cytosolu není přítomna glukosa; v tom případě se za spoluúčasti cAMP váže na regulační oblast CAP (catabolite activator protein) a vyvolává v DNA konformační změnu nutnou pro efektivní transkripci. Za objevy genetické kontroly syntézy enzymů a virů získali J. Monod, A. Lwoff a F. Jacob roku 1965 Nobelovu cenu.




laktát

angl. lactate, anion mléčné kyseliny, nejčastěji v L-konfiguraci, významný metabolit, vznikající redukcí pyruvátu (viz laktátdehydrogenasa) za anaerobních podmínek. Je prekursorem glukogeneze v játrech (viz Coriho cyklus) a koncovým produktem mléčného kvašení cukrů; je proto přítomen v kyselém mléku a zelí. Mléčná kyselina se užívá v potravinářském a koželužném průmyslu. Za objev konstantního poměru mezi spotřebou kyslíku a produkcí laktátu ve svalech získal v roce 1922 O. Meyerhof Nobelovu cenu.

laktátdehydrogenasa

angl. lactate dehydrogenase, zkratka LDH, EC 1.1.1.27, oxidoreduktasa katalyzující reakci laktát + NAD+ pyruvát + NADH + H+; savčí LDH je stereospecifická pro L-laktát. Jedná se o závěrečný stupeň anaerobní glykolysy (bakterie mléčného kvašení, svaly při nedostatečném zásobení kyslíkem, erythrocyty atd.). U člověka je největší aktivita LDH v srdečním svalu a v játrech (zvýšená aktivita LDH v krevním séru při infarktu myokardu a hepatitidě). LDH v játrech katalyzuje dehydrogenaci laktátu (viz Coriho cyklus). Stanovení jednotlivých isoenzymů LDH se užívá při diferenciální diagnostice infarktu myokardu.

laktobacily

též mléčné bakterie nebo bakterie mléčného kvašení, Lactobacteriaceae, angl. lactobacillaceae, početná heterogenní skupina anaerobních chemoorganotrofních mikroorganismů, jejichž hlavním zdrojem energie (ATP) je mléčné kvašení sacharidů (fermentace). Využívají se zejména při kvasné výrobě mléčné kyseliny, ale také při silážování a konzervaci potravin (např. výroba kysaných mléčných nápojů, jogurtů, kysaného zelí či okurek), neboť zabraňují rozvoji hnilobných procesů.

laktony

angl. lactons, vnitřní estery, cyklické molekuly obsahující esterové uspořádání. V biochemii se s nimi setkáváme zejména jako s produkty dehydrogenace cyklických aldos (viz aldonové kyseliny). Hydrolytické štěpení laktonů katalyzují laktonasy (EC 3.1.1.17, EC 3.1.1.25).

laktosa

angl. lactose, β-D-galaktopyranosyl-(1→4)-D-glukosa, mléčný cukr, redukující disacharid tvořený monosacharidy galaktosou a glukosou, nejvýznamnější sacharid mléka savců. V trávicím traktu je hydrolyzována β-galaktosidasou (laktasou, EC 3.2.1.23).

lecithin

angl. lecithin, technologické označení fosfatidů s převahou fosfatidylcholinu. Vysoká koncentrace je ho ve vaječném žloutku. Jeho polární hlavice (viz biologická membrána) nese jak záporný náboj (zbytek kyseliny fosforečné), tak i kladný náboj (kvarterní dusík cholinu) a je vysoce hydrofilní. Jeho emulgačních schopností se využívá v potravinářském a farmaceutickém průmyslu.

léčiva

též farmaka nebo farmaceutika, angl. drugs, látky nebo směsi látek určených k podání člověku nebo zvířeti za účelem léčby, zmírnění projevů, prevence nebo diagnostiky chorob. Srovnej léky.

Lefkowitz Robert Joseph

americký lékař (internista a kardiolog) a biochemik (nar. 1943), Nobelova cena (za chemii, 2012) za výzkum receptorů spojených s G-proteiny (spolu s B. Kobilkou). Vystudoval nejprve chemii a poté medicínu. Pracoval krátce jako lékař, od roku 1968 se věnuje biomedicínskému výzkumu. Podařilo se mu naklonovat řadu receptorů, na něž se váže noradrenalin a adrenalin. To vedlo k objevu, že všechny G-proteinové receptory (angl. G-protein-coupled receptors, GPCR) mají podobnou molekulovou strukturu a používají analogický mechanismus přenosu informace. Dnes známe přibližně 1 000 lidských receptorů tohoto typu. Farmakologický výzkum následně ukázal, že je možno tuto největší skupinu receptorů v lidském těle ovlivňovat; udává se, že v současnosti 30 až 50 % léků je cíleno právě na tyto Lefkowitzovy receptory.

lektiny

angl. lectins, bílkoviny především rostlinného původu (často glykoproteiny), které specificky vážou oligosacharidové řetězce, nemají však povahu imunoglobulinů. Mnohé z nich jsou tvořeny několika podjednotkami a mají více vazebných míst. Proto mohou vyvolat precipitaci (viz aglutinace) sacharidových struktur, zejména pak buněk prostřednictvím jejich povrchových glykoproteinů. Schopnost aglutinovat krevní buňky vedla ke staršímu názvu rostlinných lektinů fytohemaglutininy. Nejdéle známým lektinem je konkanavalin A, který byl vykrystalizován J. B. Sumnerem již v roce 1919; pro svou schopnost vázat glykoproteiny bývá často využíván jako ligand v afinitní chromatografii.

léky

angl. pharmaceuticals  nebo drugs, technologicky upravená forma léčiv do podoby tablet, granulí, roztoků apod., které jsou již připraveny k použití.

Leloir Luis Frederico

argentinský biochemik (1906–1987), Nobelova cena (chemie, 1970) za objev cukerných nukleotidů a jejich role v biosyntéze sacharidů. Narodil se v Paříži argentinským rodičům, od svých dvou let žil v Buenos Aires, kde vystudoval medicínu. Podařilo se mu prokázat, že při biosyntéze glykogenu je glukosa aktivována vazbou na nukleotid (viz UDP-glukosa). Tento způsob aktivace byl pak nalezen i v jiných biosyntetických dráhách (nukleotidové deriváty monosacharidů při syntéze glykoproteinů a rostlinných polysacharidů, CDP-diacylglycerol v syntéze fosfatidů). Leloir objevil i některé enzymy, podílející se na syntéze glykogenu.

leptin

angl. leptin, bílkovinný hormon objevený roku 1994; je produkován buňkami tukové tkáně − adipocyty. Hladina leptinu se při hladovění snižuje a s vyšším množstvím zásobního tuku v adipocytech stoupá. Ovlivňuje centrum sytosti v hypotalamu, odkud se jeho vlivem uvolňují neuropeptidy, které potlačují chuti k jídlu. U obézních jedinců je snížena citlivost receptorů pro leptin, čímž vzniká leptinová rezistence.

leucin

Leu nebo L, angl. leucine, proteinogenní esenciální ketogenní aminokyselina s hydrofobním postranním řetězcem. Často jej nacházíme v α-helikálních úsecích řetězců bílkovin, které se mohou podílet na interakci bílkovina−bílkovina prostřednictvím leucinového zipu.

leukocyty

bílé krvinky, angl. leukocytes nebo white blood cells, bezbarvé krevní buňky. Na rozdíl od savčích erythrocytů obsahující jádro.  Podílejí se na obranných reakcích organismu, především na imunitní odpovědi. Vznikají z kmenových buněk v kostní dřeni; jejich počet v krvi roste při infekcích a zánětech.

leukotrieny

angl. leukotriens, mediátory lipidové povahy odvozené od arachidonové kyseliny (eikosanoidy). Působí parakrinním a autokrinním mechanismem. Jejich významnými producenty jsou leukocyty (proto leuko-). Všechny obsahují tři konjugované dvojné vazby (proto -trieny). U živočichů vyvolávají stahy plic a stimulují uvolňování prostaglandinů. Specifické účinky různých leukotrienů se liší. Uplatňují se při léčbě zánětlivých procesů.

levulosa

angl. levulose, starší, dnes již málo užívaný název pro D-fruktosu (z lat. laevus = levý, stáčí rovinu lineárně polarisovaného světla vlevo).

liberiny

angl. liberins, uvolňovací hormony, peptidové hormony vylučované buňkami hypothalamu a řídící syntézu a vylučování jednotlivých hormonů adenohypofýzy (srov. statiny).

ligand

angl. ligand, v biochemii látka, která se specificky a vratně váže na biopolymer. Ligandem může být hormon, který se váže na receptor, inhibitor, který se váže na enzym, kyslík, který se váže na hemoglobin, či antigen, který se váže na protilátku (srov. bioafinitní chromatografie).

ligasy

též synthetasy, angl. ligases nebo synthetases, třída enzymů (EC 6.-.-.-) katalyzujích energeticky náročné slučování dvou substrátů (S1 a S2). Energie pro tuto reakci se získá štěpením energeticky bohaté látky, nejčastěji nukleosidtrifosfátu (NTP), obvykle ATP nebo GTP; jejich štěpením může vzniknout nukleosiddifosfát (NDP) a anorganický fosfát (P) nebo nukleosidmonofosfát (NMP) a anorganický difosfát (PP):
S1 + S2 + NTP + H2O → S1-S2 + NDP + Pi     nebo   S1 + S2 + NTP + H2O → S1-S2 + NMP + PPi.
Systémový název ligas má tvar substrát1:substrát2-ligasa (tvořící ADP, AMP nebo GDP). Mezi typické reakce katalyzované ligasami patří připojení malých molekul (CO2 nebo NH3, viz amoniak) k větší molekule, vytvoření thioesterové vazby (vazba kyselin na koenzym A) nebo esterové vazby (spojení tRNA s aminokyselinou, viz aminoacyl-tRNA-ligasy).

lignin

angl. lignin, obtížně definovatelná makromolekulární směs obsažená ve dřevě (u jehličnanů až 50 % hmotnosti). 
Po celulose je lignin nejhojněji zastoupeným polymerem buněčné stěny rostlin. Vyztužuje stěny rostlinných buněk. Je hlavním odpadním produktem při zpracování dřeva na celulosu a papír. Obsahuje aromatické struktury, zejména fenylové zbytky; uvedený obrázek dokumentuje hrůznou spletitost a variabilitu struktury ligninu.



Lindahl Thomas Robert

lékař a biochemik (nar. 1938), Nobelova cena (chemie, 2015) za výzkum opravných mechanismů DNA (spolu s P. Modrichem a A. Sancarem). Narodil se ve Stockholmu (Švédsko), kde vystudoval chemii a lékařství, od 80. let žije v Anglii (má britské i švédské občanství). Od poloviny 70. let studoval bakterie, pomocí kterých prokázal, jak určité proteinové molekuly odstraňují a nahrazují poškozené části DNA. Tyto objevy pomohly objasnit procesy stárnutí a některé příčiny rakoviny.

lipasy

angl. lipases, esterasy (EC 3.1.1.3, EC 3.1.1.23) postupně hydrolyzující emulgované neutrální triacylglyceroly na mastné kyseliny a diacylglycerol, monoacylglycerol a posléze glycerol. Pankreatické a střevní lipasy se za spoluúčasti emulgátorů ze žluče (žlučových kyselin, ale také protein kolipasy) rozhodujícím způsobem podílejí na trávení tuků. Pro svoji regiospecifitu a stereospecifitu jsou nejčastěji používanými enzymy při laboratorních a průmyslových biotransformacích. Bývají též součástí pracích prostředků.

lipidy

angl. lipids, velmi heterogenní skupina bioorganických látek, omezeně rozpustných ve vodě a naopak dobře rozpustných v organických rozpouštědlech (definice podle vlastností). Mezi jednoduché lipidy se řadí tuky (triacylglyceroly), vosky (estery mastných kyselin s jednosytnými vyššími alkoholy) a isoprenoidy (terpeny, karotenoidy, steroidy aj.). Někdy též dělíme lipidy na zmýdelnitelné a nezmýdelnitelné (viz isoprenoidy). Složené lipidy, např. fosfolipidy, glykolipidy a lipoproteiny, se někdy nazývají lipoidy. Lipidy mají v organismech funkci strukturní (jsou součástí biologických membrán), ochrannou (tepelně a mechanicky izolující tuková tkáň, vosky na povrchu listů rostlin bránící nežádoucímu odparu vody a částečně též vniknutí patogenů) a regulační (steroidní hormony, eikosanoidy, vitamin A, vitamin D, vitamin E a vitamin K aj.). Jsou jednou z hlavních zásobáren chemické energie živočišných organismů (podkožní tuk) a mnohých rostlinných semen (rostlinné oleje). Tvoří významnou složku potravy heterotrofních organismů, především živočichů.

lipidy nezmýdelnitelné

angl. unsaponifiable lipids, skupina lipidů, z nichž nelze alkalickou hydrolýzou uvolnit soli mastných kyselin. Mezi nezmýdelnitelné lipidy se řadí zejména isoprenoidy.

lipidy polární

angl. polar lipids, heterogenní skupina lipidů, jejichž molekula obsahuje polární část (polární hlavici) a nepolární část (viz molekuly amfipatické). S ohledem na chemickou strukturu je třídíme podle dvou kritérií:
Všechny typy polárních lipidů se vyskytují v biologických membránách, a to v různém zastoupení. Pestrost složení biologických membrán je ještě zvýšena tím, že jednotlivé polární lipidy mohou obsahovat zbytky různých mastných kyselin. Podle definice lze mezi polární lipidy zařadit i cholesterol, neboť obsahuje hydroxylovou skupinu jako polární část a nepolární zbytek molekuly; jako ostatní polární lipidy je i cholesterol součástí biologických membrán.

lipidy zmýdelnitelné

angl. saponifiable lipids, skupina lipidů, z nichž lze alkalickou hydrolýzou uvolnit soli mastných kyselin. Obsahují tedy acylové zbytky vázané esterovou nebo méně často amidovou vazbou. Do této skupiny patří především neutrální lipidy (triacylglyceroly a vosky) a polární lipidy na bázi glycerolu nebo sfingosinu (fosfatidy a sfingolipidy). Srov. lipidy nezmýdelnitelné.

Lipmann Fritz

portrét nobelistybiochemik (1899–1986), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1953) za objev koenzymu A a jeho role v intermediárním metabolismu. Narodil se v Königsbergu, Německo (dnes Kaliningrad, Rusko). Studoval medicínu a již tehdy projevoval také hluboký zájem o chemii, zvláště pak o biochemii. Roku 1939 odešel natrvalo do USA. Zabýval se biochemickými reakcemi ve svalech, identifikoval fosfoserin, zkoumal Pasteurův efekt a reakce glykolysy. Během čtyřicátých a padesátých let studoval strukturu a funkci koenzymu A. Kondenzací kyanatanu s fosfátem za laboratorní teploty se mu podařilo syntetizovat karbamoylfosfát a následně objasnil jeho biochemickou funkci. Objevil smíšené anhydridy mezi fosfátem a sulfátem (viz fosfoadenosinfosfosulfát).

lipofilita

angl. lipophility, tendence nepolárních látek interagovat s nepolárními lipidy, resp. rozpouštět se v lipidech (tucích). Při jistém zjednodušení lze říci, že lipofilní látky jsou hydrofobní. Opakem lipofility je hydrofilita, tj. tendence polárních látek interagovat s vodou.

lipolýza

angl. lipolysis, hydrolytické enzymové štěpení lipidů, především triacylglycerolů a fosfatidů (viz lipasy a fosfolipasy).

lipoproteiny

angl. lipoproteins

lipoproteiny krevní

angl. blood lipoproteins, nekovalentní komplexy lipidů se specifickými bílkovinami (apolipoproteiny)lipoproteiny_krevni.01.jpg vyskytující se v krevní plasmě. Zajišťují transport a distribuci lipidů (triacylglycerolů, steroidních hormonů, vitaminů rozpustných v tucích, cholesterolu, fosfolipidů atd.). Jsou tvořeny jádrem nepolárních lipidů (triacylglyceroly, cholesterol), obklopeným polárními lipidy a apolipoproteiny. Podle obsahu lipidů, který přímo určuje jejich hustotu (vyšší obsah lipidů hustotu snižuje), dělíme krevní lipoproteiny na chylomikrony, lipoproteiny s velmi nízkou hustotou (angl. very low density lipoproteins, VLDL), lipoproteiny se střední hustotou (intermediate density lipoproteins, IDL), lipoproteiny s nízkou hustotou (low density lipoproteins, LDL), lipoproteiny s vysokou hustotou (high density lipoproteins, HDL) a lipoproteiny s velmi vysokou hustotou (very high density lipoproteins, VHDL). Jednotlivé frakce mají různé úkoly při transportu lipidů; jejich stanovení v krevní plasmě má velký význam pro diagnostiku řady chorob. Lipoproteiny mohou procesem endocytózy vstupovat do buněk, kde jsou obvykle rozloženy lysosomální hydrolýzou, mohou též být v plasmě hydrolyzovány lipoproteinlipasou (EC 3.1.1.34).


liposomy

angl. liposomes, uměle připravené uzavřené váčky tvořené lipidovou dvojvrstvouliposom.01.jpg a vnitřním izolovaným kompartmentem obsahujícím vodný roztok. Vznikají např. působením ultrazvuku na vodnou suspenzi vhodných polárních lipidů; nejčastěji se pro tento účel používá lecithin z vaječného žloutku. Liposomy mají obvykle průměr 1 až 2 μm. Mohou být tvořeny i několika koncentrickými membránovými váčky. Pokud liposom vzniká ve vodném prostředí obsahujícím rozpustné složky (soli, bílkoviny atd.), jsou tyto složky uzavřeny do vnitřního prostředí váčku. Toho se využívá pro transport některých léčiv do buněk (intravenózní aplikace vhodných liposomů, které pak vnikají do buněk endocytózou). Liposomy slouží též jako model pro studium vlastností biologických membrán.


luciferasy

angl. luciferases, (EC 1.13.12.5; EC 1.13.12.6; EC 1.13.12.7; EC 1.13.12.8; EC 1.14.14.3), souhrnný název enzymů, umožňujících vznik bioluminiscence; oxidoreduktasy katalyzující oxidaci specifického substrátu (viz luciferin) kyslíkem za současného štěpení ATP. Luciferasy se využívají pro označení protilátek při imunochemických stanoveních, luciferin-luciferasový systém pak pro luminiscenční stanovení ATP.

luciferiny

angl. luciferins, souhrnný název pro látky (nejčastěji alkoholy), které mohou být substrátem enzymu luciferasy. Vyskytují se v buňkách nebo v mezibuněčných prostorech některých živočichů, např. světlušek (viz obr.), světélkujících medúz či bakterií. Při jejich oxidaci se uvolňuje viditelné záření (viz bioluminiscence).

Luria Salvador Edward

Soubor:Salvador E. Luria ca.1969.jpg – Wikipedie1912–1991, Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1969) za objev rozmnožování a genetické struktury virů a  bakteriofágů (spolu s M. Delbrückem a A. Hersheyem). Narodil se v italském Turině do vlivné židovské rodiny. Studia mediciny v Turině ukončil 1935, v letech 1936–1937 působil jako lékař v armádě. Po vzedmutí antisemitské vlny v Itálii přesídlil roku 1938 do Paříže. Když bylo toto město v roce 1940 obsazeno Němci, ujel na kole do Marseille, kde získal imigrační vízum do USA. Zde se začal intenzivně zabývat genetikou virů a zejména bakteriofágů. Výrazně se angažoval v politice, zejména svými aktivitami proti nukleárnímu zbrojení, ale také proti účasti americké armády ve válce ve Vietnamu.


Lwoff André

francouzský mikrobiolog (1902–1994), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1965) za objevy genetické kontroly enzymů a syntézy virů (spolu s F. Jacobem a J. Monodem). Vystudoval přírodní vědy a jeden rok medicíny. V 19 letech nastoupil do Pasteurova institutu, v roce 1938 se stal jeho ředitelem. Formuloval hypotézu o induktivním účinku ultrafialového záření a obecně o vlivu externích faktorů na produkci bakteriofágů bakteriemi. V padesátých letech se zabýval především virovými infekcemi a ve spolupráci s J. Monodem a F. Jacobem regulací prokaryotní transkripce.

lyasy

angl. lyases, třída enzymů (EC 4.-.-.-) katalyzujících štěpení substrátů, nebo naopak jejich spojování (bez dodání energie, srov. ligasy): substrát 1 (+ substrát 2)  produkt 1 + produkt 2 (malý). Systémový název se tvoří podle schematu: substrát1(substrát 2)-produkt2lyasa. K typickým lyasovým reakcím patří odštěpování malé molekuly ze substrátu za vzniku dvojné vazby, nebo naopak adice na dvojnou vazbu. Malou molekulou může být voda (hydrolyasy), oxid uhličitý (karboxylyasy, též dekarboxylasy), amoniak (amoniak lyasy) nebo difosfát (adenylátcyklasa); mezi lyasy řadíme i aldolasy.

lymfocyty

angl. lymphocytes, podskupina bílých krvinek, které mají rozhodující úlohu v imunitní odpovědi organismu (viz imunita). Pouze menší část lymfocytů je obsažena v cirkulující krvi, většina je v kostní dřeni, ve slezině, v lymfatických žlázách a v lymfě. Podle funkce se dělí na T-lymfocyty (angl. též T-cells), odpovědné především za buněčnou imunitu (rozpoznání a cílená likvidace cizorodých nebo infikovaných buněk) a B-lymfocyty (B-cells), které produkují rozpustné protilátky, zaměřené proti cizorodým strukturám obsaženým v krvi.

Lynen Feodor

Feodor Lynenněmecký biochemik (1911–1979), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1964) za objevy týkající se mechanismu a regulace metabolismu cholesterolu a mastných kyselin (spolu s K. E. Blochem). Vystudoval chemii na mnichovské univerzitě, kde v té době působila vynikající skupina chemiků kolem H. Wielanda (s jehož dcerou se později oženil). K jeho hlavním objevům patří popis odbourávání mastných kyselin (β-oxidace mastných kyselin, zvaná Lynenova spirála), izolace acetyl-CoA z droždí, objasnění karboxylace závislé na biotinu, popis struktury „aktivovaného isoprenu“ (viz isopentenyldifosfát) a jeho významu pro biosyntézu isoprenoidů. 


lysin

Lys nebo K, angl. lysine, esenciální proteinogenní ketogenní aminokyselina. Obsahuje v postranním řetězci primární aminoskupinu, která mu dodává bazický charakter. V enzymech
může být na tuto aminoskupinu vázána prostetická skupina (lipoová kyselina, biotin, dočasně pyridoxalfosfát); relativně dlouhá spojka mezi prostetickou skupinou a peptidovým řetězcem umožňuje její výkyvný pohyb, čehož enzymy využívají pro přenos reagujících skupin od jednoho reaktivního místa k druhému. Rostlinné bílkoviny obsahují poměrně málo lysinu, proto jsou z hlediska výživy lidí i hospodářských zvířat považovány za neplnohodnotné. Polypeptid poly-L-lysin se využívá jako model při studiu prostorového uspořádání bílkovin, protože v závislosti na podmínkách (pH a teplotě roztoku) může zaujímat různé definované konformace: α-helix, β-strukturu i neuspořádanou strukturu. Lysin se vyrábí biotechnologickými postupy pomocí mikroorganismů a používá se zejména jako přídavek do krmiv.

lysofosfolipidy

angl. lysophospholipids, látky odvozené od fosfatidů, mají však připojen pouze jeden zbytek mastné kyseliny; jedna hydroxylová skupina glycerolu (obvykle na uhlíku C2) tedy není esterifikována. Vznikají z fosfatidů působením fosfolipas A1 (EC 3.1.1.32) a především A2 (EC 3.1.1.4). Lysofosfatidová kyselina je meziproduktem syntézy fosfatidové kyseliny.

lysosomy

angl. lysosomes, kulovité organely, nacházející se v cytosolu eukaryotních buněk, od něhož jsou odděleny jednou (dvojvrstevnou) membránou. Jsou místem intracelulárního štěpení (trávení) biologických makromolekul a lipidů; obsahují hydrolytické enzymy schopné rozložit pohlcený obsah (např. při fagocytóze), event. i vlastní makromolekuly (autolýza, např. za anaerobních podmínek v odumřelých buňkách). Tuto degradační aktivitu zajišťují lysosomální hydrolasy; jejich optimum pH je v kyselé oblasti. Primární lysosomy obsahující příslušné hydrolasy vznikají odškrcením od Golgiho aparátu. Fuzí s váčky vzniklými endocytózou (viz endosomy), vytvářejí posléze sekundární lysosomy, v nichž probíhá vlastní intracelulární trávení.


lysozym

angl. lysozyme, enzym ze třídy hydrolas podtřídy glykosidas (EC 3.2.1.17), velmi rozšířený v živočišné říši. Vyskytuje se v krevní plasmě, mateřském mléce, vaječném bílku, slinách, slzách a nosním hlenu. Specificky štěpí glykosidovou vazbu β-1,4 mezi N-acetylglukosaminem a N-acetylmuramovou kyselinou v peptidoglykanu buněčných stěn bakterií, a chrání tak organismus před bakteriální infekcí. Používá se k rozrušení stěn bakterií při přípravě různých součástí cytoplasmy, někdy také při léčbě zubního kazu.

Stránka:  1  2  3  4  5  (Další)
  VŠE