Procházet slovníkem pomocí tohoto rejstříku

Speciální | A | Á | B | C | Č | D | Ď | E | É | Ě | F | G | H | CH | I | Í | J | K | L | M | N | Ň | O | Ó | P | Q | R | Ř | S | Š | T | Ť | U | Ú | Ů | V | W | X | Y | Ý | Z | Ž | VŠE

Stránka: (Předchozí)   1  2  3  4  5  6  7  (Další)
  VŠE

H

homeostáza

angl. homeostasis, stav organismu či buňky, kdy jsou důležité parametry vnitřního prostředí konstantní; též soubor procesů, které tento stav dynamické rovnováhy udržují. Důležitými parametry, které organismus musí při nejrůznějších fyziologických stavech udržet v přiměřeném intervalu, jsou vnitřní pH (viz acidóza a alkalóza), osmotický tlak, koncentrace jednotlivých anorganických iontů, koncentrace nejdůležitějších nízkomolekulárních metabolitů (viz glykémie) atd. Nejvýznamnějšími mechanismy, které udržují homeostázu, jsou regulace aktivit klíčových intracelulárních enzymů (viz enzymy – regulovatelnost aktivity) a řízení membránových transportních procesů.

homocystein

angl. homocysteine, analog cysteinu obsahující navíc jednu methylenovou skupinu, demethylační produkt methioninu, meziprodukt biosyntézy cysteinumethioninu a serinu. Zvýšení koncentrace homocysteinu v moči (homocysteinurie) je významným diagnostickým znakem řady onemocnění (často vrozených), souvisejících s metabolismem sirných aminokyselin.

homologie sekvenční

angl. sequence homology, vzájemná podobnost primární struktury určitých bílkovin nebo nukleových kyselin. Lze ji vyjádřit procentovým podílem homologie, udávajícím, kolik procent aminokyselinových nebo nukleotidových zbytků umístěných ve stejném místě řetězce je stejných, nebo alespoň podobných. Odhalování těchto homologií je významné z několika důvodů:
  • Vysoká homologie funkčně totožných bílkovin (např. cytochromu-c) a zejména rRNA u různých organismů se považuje za důkaz toho, že tyto druhy jsou vývojově příbuzné.
  • Je-li známo prostorové uspořádání jedné bílkoviny a druhá bílkovina je s ní vysoce homologní, lze předpokládat, že má i podobnou prostorovou strukturu.
  • Totéž platí o homologních strukturních doménách v rámci jedné bílkoviny.
  • Jsou-li dvě bílkoviny (nebo jejich části) vysoce homologní, lze předpokládat, že mají i stejnou funkci.

homologie strukturní

angl. structural homologypodobnost prostorového uspořádání různých biopolymerů. Tato homologie vychází z homologie sekvenční, obecně se však předpokládá, že pro funkční příbuznost biopolymerů je podobnost prostorového uspořádání důležitější než detailní identita jejich primárních struktur.

Hopkins Frederick Gowland

anglický biochemik (1861–1947), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1929) za objev vitaminů stimulujících růst. Vystudoval chemii a medicínu. V roce 1901 objevil aminokyselinu tryptofan a v dalších letech ukázal, že tuto kyselinu i některé další aminokyseliny je nutno považovat esenciální faktory živočichů. Později prokázal, že ani tyto aminokyseliny nemohou zajistit růst heterotrofních organismů; začal uvažovat o dalších esenciálních faktorech, které byly později nazvány vitaminy. V roce 1907 spolu s W. Fletcherem dokázali, že pracující sval akumuluje laktát; na tento objev navázali ve svých výzkumech A. V. Hill a O. Meyerhof. V roce 1921 izoloval tripeptid, který nazval glutathion, a prokázal, že je nutný pro zpracování kyslíku v buňkách (jedná se o významný antioxidant). V roce 1925 byl povýšen do šlechtického stavu.

hormony

angl. hormones, z řeckého horman = pohánět, vyvolávat činnost; signální molekuly zajišťující u mnohobuněčných organismů komunikaci mezi buňkami, tkáněmi a orgány; v regulaci hrají roli prvních poslů. Slouží k přenosu informací při koordinovaném řízení růstu, vývoje (tělesného i psychického), rozmnožování, homeostázy a vztahů organismu k jeho okolí. Účinek hormonů je cílený, neboť ovlivňují jen ty buňky, které jsou vybaveny specifickými receptory schopnými hormon reverzibilně vázat a iniciovat buněčnou odpověď na jeho přítomnost. Mnohé hormony, zejména bílkovinné a peptidové, neprocházejí buněčnou membránou a jejich receptory jsou na vnějším povrchu cílové buňky; jiné hormony, zejména steroidní a nízkomolekulární (NO, CO, H2S), buněčnou membránou procházejí a jejich receptory jsou v cytoplasmě cílové buňky. Buňky mají obvykle receptory pro několik různých hormonů. U složitějších organismů je systém hormonální regulace uspořádán hierarchicky; nadřazené endokrinní žlázy (žlázy s vnitřní sekrecí) svými hormony (tropiny) řídí v podřízených endokrinních žlázách produkci efektorových (funkčních) hormonů, které pak ovlivňují buňky periferních tkání. U savců je hormonální systém řízen z hypothalamu (část mozku), který reguluje činnost hlavní nadřízené endokrinní žlázy, hypofýzy. Některé důležité endokrinní žlázy (slinivka břišní, příštítná žláza, aj.) však nejsou pod přímým vlivem hypothalamo-hypofyzárního systému, ale uvolňují hormony na základě jiných podnětů (např. příjem potravy, stres, změny iontového složení krve). Syntetická analoga hormonů se užívají léčebně při poruchách tvorby hormonů nebo při léčbě některých nádorových onemocnění (např. estrogeny při maligním nádoru prostaty). Léčebně se používají i antagonisté hormonů, tj. chemické látky, které buď potlačují tvorbu hormonů nebo jejich působení v cílové tkáni.

hormony autokrinní

angl. autocrine hormones, hormony působící zpětně na typ buněk, které je vylučují; jedná se zejména o regulační bílkoviny (cytokiny) vylučované buňkami imunitního systému (lymfocyty aj.).

hormony endokrinní

též systémové, angl. endocrine hormones, hormony vylučované do krve, která je přenáší na vzdálená místa v těle. Jsou tvořeny ve specializovaných endokrinních žlázách (žlázách s vnitřní sekrecí), ve specializovaných endokrinních buňkách jiných orgánů (např. Langerhansovy ostrůvky ve slinivce břišní) nebo ve tkáňových buňkách orgánů, jejichž hlavní funkce je jiná než endokrinní (např. natriuretický peptid v srdci, renin v ledvinách). Působí často na velké množství cílových buněk různého typu (např. hormony štítné žlázy nebo růstový hormon hypofýzy působí na většinu buněk těla); nicméně i endokrinní hormony uvolňované do krve mohou působit na jediný typ buněk (např. thyreotropní hormon vylučovaný hypofýzou působí pouze na buňky štítné žlázy nebo liberiny a statiny hypothalamu působí pouze na adenohypofýzu). Viz také heslo žlázy endokrinní.

hormony juvenilní

angl. juvenilo hormones, druhově nespecifické hormony vznikající v endokrinních žlázách hmyzu, skupina nejméně čtyř isoprenoidů. Mají dvě základní úlohy:
a) v larválním stadiu brání nástupu proměny hmyzu, tj. vývoji kukel a dospělců;
b) u dospělců regulují různé procesy související s pářením, vývojem vajíček a jejich kladením.
U sociálního hmyzu mají vliv na diferenciaci kast. Syntetická analoga juvenilních hormonů (juvenoidy) tvoří účinné složky některých insekticidů (bioracionální insekticidy).

hormony parakrinní

též tkáňové nebo lokální, angl. paracrine hormones, působí v bezprostředním okolí místa svého vzniku (např. hormony trávicího ústrojí, prostaglandiny, oxid dusnatý, neuromodulátory, eikosanoidy); nejsou tedy přenášeny tělními tekutinami. Z definice vyplývá, že mezi tkáňové hormony by mohly být zahrnuty i neurotransmitery; nicméně tyto důležité látky, zajišťující chemickou komunikaci nervových buněk prostřednictvím synapsí, se mezi hormony obvykle nezahrnují.


Stránka: (Předchozí)   1  2  3  4  5  6  7  (Další)
  VŠE