Biochemický slovník

Procházet slovníkem pomocí tohoto rejstříku

Speciální | A | Á | B | C | Č | D | Ď | E | É | Ě | F | G | H | CH | I | Í | J | K | L | M | N | Ň | O | Ó | P | Q | R | Ř | S | Š | T | Ť | U | Ú | Ů | V | W | X | Y | Ý | Z | Ž | VŠE

Stránka: (Předchozí) 1 2 3 4 5 6 (Další)
VŠE

G

glykolysa

též Embdenovo–Meyerhofovo–Parnasovo schéma, angl. glycolysis, základní katabolický proces, při němž se molekula

glukosy štěpí na dva tříuhlíkaté fragmenty. Stechiometricky nejjednodušší je štěpení na laktát (mléčnou kyselinu): C₆H₁₂O₆→ 2 C₃H₆O₃; buňka zde získá energii ve formě dvou molekul ATP. Protože do vlastního procesu glykolysy nevstupuje molekulový kyslík, hovoří se někdy o anaerobní glykolyse. Glykolysa je hlavním zdrojem energie pro řadu fermentujících mikroorganismů (laktobacilů, kvasinek alkoholového kvašení), ale také pro červené krvinky a svalové buňky pracující v anaerobním režimu. Tříuhlíkaté produkty glykolysy mohou vstoupit do dalších katabolických procesů, které mohou poskytnout další energii (celkem maximálně 38 ATP na jednu molekulu glukosy). Glykolysa je lokalizována v cytosolu prokaryotních i eukaryotních buněk. Za výsledky získané při výzkumu fermentace cukrů a fermentačních enzymů získali A.Harden a C.H. von Euler-Chelpin roku 1929 Nobelovu cenu.

glykoproteiny

angl. glycoproteins, bílkoviny, které mají na peptidový řetězec kovalentně vázané monosacharidy nebo oligosacharidy. Jsou zcela běžné u rostlin i živočichů. Mezi glykoproteiny patří mnohé enzymy, bílkovinné hormony, téměř všechny plasmové (krevní) bílkoviny a většina integrálních membránových bílkovin. Zatímco peptidová část molekuly je syntetizována na ribosomu, sacharidové složky jsou připojovány enzymovými kotranslačními nebo posttranslačními modifikacemi, u eukaryot v endoplasmatickém retikulu a v Golgiho komplexu. Sacharidová část může být vázána O-glykosidovou vazbou na postranní řetězec aminokyselin serinu a threoninu (O-glykoproteiny) nebo N-glykosidovou vazbou na postranní řetězec asparaginu (N-glykoproteiny). Sacharidová část slouží např. jako ochrana před proteolytickými enzymy, uplatňuje se v buněčném rozpoznávání, zvyšuje rozpustnost proteinů atd.; u mnoha glykoproteinů však není funkční význam glykosylace dosud zcela jasný.

glykosidasy

angl. glycosidases, enzymy ze třídy hydrolas (EC 3.2.-.-) štěpící glykosidové vazby. Patří sem zejména enzymy štěpící oligosacharidy a polysacharidy (amylasy, invertasa) a také nukleosidasy štěpící N-glykosidovou vazbu (EC 3.2.2.-).

glykosidy

angl glycosides, deriváty cyklických forem sacharidů, u nichž je

poloacetalová hydroxyskupina nahrazena buď cukerným zbytkem (vznikají tak oligosacharidy), nebo strukturou necukerného charakteru zvanou aglykon (heteroglykosidy). Glykosidy odvozené od pyranos se nazývají pyranosidy, od furanos furanosidy. Podle druhu sacharidu, který je základem glykosidu, se rozeznávají ribosidy, glukosidy, galaktosidy atd., podle prostorové orientace substituovaného poloacetalového hydroxylu se rozlišují α-glykosidy nebo β-glykosidy. Vazba aglykonu může být zprostředkována atomem kyslíku (O-glykosidy), síry (S-glykosidy) nebo dusíku (N-glykosidy). (Podle přesného názvosloví organické chemie se N-glykosidy řadí do skupiny glykosylaminů.) Mezi glykosidy patří kromě oligosacharidů řada biochemicky důležitých sloučenin, např. všechny nukleosidy patří do skupiny β-(deoxy)ribofuranosidů. Na obrázku je jako příklad heteroglykosidu znázorněn vzorec amygdalinu, který je příčinou hořké chuti mandlí a jader peckovin; jeho cukernou složku tvoří β-gentiobiosa (6-O-β-D-glukopyranosyl-β-D-glukosa).

glyoxysom

angl. glyoxysome, specialisovaný typ peroxisomu v rostlinných buňkách. Probíhají v něm některé reakce související s fotorespirací, β-oxidace mastných kyselin a zejména klíčové reakce glyoxylátového cyklu.

Goldstein Joseph Leonard

americký molekulární genetik (nar. 1940), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1985) za objevy týkající se regulace metabolismu cholesterolu (spolu s M. S. Brownem). Po ukončení studia chemie (bakalářský stupeň) a medicíny pracoval v Bostonu (spolu s M. S. Brownem) jako internista; v dalších letech se pak zabýval genetickými příčinami způsobujícími akumulaci krevního cholesterolu u pacientů s infarktem myokardu. V roce 1972 přesídlil do Dallasu (Texas), kde s M. S. Brownem prokázali, že hypercholesterolemie (nepřiměřeně vysoká koncentrace cholesterolu v krevním séru) bývá spojena s deficitem buněčných receptorů pro LDL; úbytek počtu těchto receptorů snižuje schopnost organismu odstraňovat cholesterol, což zpětně zvyšuje jeho koncentraci v krvi.

gonadotropiny

též gonadotropní hormony, angl. gonadotropins, hormony vylučované adenohypofýzou, které stimulují činnost pohlavních žláz a vylučování steroidních pohlavních hormonů. Patří mezi ně např. prolaktin (laktotropin, laktogenní hormon, mamotropin), folitropin (folikuly stimulující hormon, FSH) a luteotropin (luteotropní hormon, LH).

G-proteiny

angl. G-proteins, bílkoviny s GTPasovou aktivitou

(EC 3.6.5.1; EC 3.6.5.2) podílející se na mnoha buněčných procesech. Nejlépe prostudované jsou G-proteiny tvořené třemi podjednotkami α, β a γ (heterotrimerní G-proteiny). V neaktivní formě tvoří tyto podjednotky heterotrimer, přičemž na podjednotku α je navázán GDP; v této podobě G-protein interaguje s (neaktivovaným) receptorem. Pokud je receptor aktivován (např. vazbou hormonu či jiného agonisty), vyvolá v G-proteinu konformační změny, GDP vázaný na podjednotku α se vymění za GTP a G-protein přejde do aktivního stavu. Podjednotka α se pak oddělí a naváže se na další enzym signální kaskády (např. fosfolipasu C nebo adenylátcyklasu), čímž ho aktivuje k syntéze druhého posla. Pak podjednotka α přejde zpět do neaktivní formy tím, že z navázané molekuly GTP hydrolyticky odštěpí P_i (GTPasová aktivita, srov. ATPasy).

Za objev G-proteinů a jejich role při přenosu signálu do buněk získali v roce 1994 A. G. Gilman a M. Rodbell Nobelovu cenu.

grana

angl. grana, membránové útvary v chloroplastech, sloupce thylakoidů.

Greider Carol Widney

americká molekulární bioložka (nar. 1961), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 2009) za příspěvek k pochopení funkce telomer a enzymu telomerasy (spolu s E. H. Blackburn a J. W. Szostak). V mládí trpěla těžkou dislexií; snaha o překonání tohoto handicapu ji, podle vlastních slov, vedla ke schopnosti činit ve vědě originální a neočekávaná rozhodnutí. V roce 1984, kdy působila jako postgraduální studentka E. Blackburn, objevila enzym telomerasu a dlouhodobě se pak věnovala studiu jejího vlivu na mnohé aspekty buněčného života.