Biochemický slovník
Biochemický slovník
Special | A | B | C | D | E | F | G | H | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | ALL
D |
---|
Dam Henrik Carl Peterdánský biochemik (1895–1976), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1943) za objev vitaminu K. V letech 1929–1934 spolu se svými spolupracovníky studoval u kuřat metabolismus steroidů a popsal chorobu, charakterizovanou krvácivými stavy a prodloužením času, jehož je zapotřebí ke srážení krve (tzv. clotting-time). Dokázal, že tento stav je způsoben nedostatkem v tucích rozpustného vitaminu, který označil písmenem K (dánsky Koagulations-Vitamin). Studoval tento vitamin s ohledem na jeho aplikaci v medicíně a v roce 1939 ho nezávisle (na E. A. Doisym) izoloval z vojtěšky. Při studiu tukové tkáně experimentálních zvířat si povšiml jejího zbarvování v závislosti na přísunu dalších výživových faktorů; to ho přivedlo ke studiu antioxidačního vitaminu E. | |
deaminaceangl. deamination, odstranění aminoskupiny z molekuly, v biochemii nejčastěji hydrolyticky (např. deaminace adeninu, také deamidace
glutaminu a asparaginu), lyasovou reakcí (deaminace aspartátu na fumarát) nebo oxidačně (viz oxidační deaminace). | |
deaminace oxidačníangl. oxidative deamination, reakce, při níž je z aminokyselin odstraňován dusík a vzniká 2-oxokyselina. Nejdříve se aminoskupina dehydrogenuje: přičemž akceptorem vodíku (A) může být molekulový kyslík (vzniká H2O2, oxidasy aminokyselin s prostetickou skupinou FMN, EC 1.4.3.-) nebo NAD(P)+ (viz glutamátdehydrogenasa, EC 1.4.1.-). Vzniklá iminokyselina se následně (za katalýzy stejným enzymem) hydrolyticky rozkládá na příslušnou 2-oxokyselinu a amoniak: | |
degenerace genetického kóduangl. genetic code degeneration, pojem, indikující, že pro jednu proteinogenní aminokyselinu existuje více kodonů. Poznámka: Podobně říkáme, že určité atomové nebo molekulové orbitaly jsou degenerované, jestliže mají stejnou energii; nejznámějším příkladem jsou sp3 hybridizované orbitaly uhlíku v nasycených uhlovodících, ale i pětice orbitalů d v izolovaných atomech přechodných kovů. | |
dehydrataceangl. dehydration nebo dehydratation,
| |
dehydrogenaceangl. dehydrogenation, odštěpování vodíku (obvykle dvou atomů) ze
substrátu. Proces katalyzovaný enzymy ze třídy oxidoreduktas (nazývají se proto dehydrogenasy). Akceptorem vodíku jsou nejčastěji pyridinové koenzymy NAD(P) (např. 3 dehydrogenasy v citrátovém cyklu), může jím však být i jiný koenzym oxidoreduktas, např. ubichinon (sukcinátdehydrogenasa citrátového cyklu, EC 1.3.5.1). Přenos atomů vodíku na molekulový kyslík katalyzují oxidasy; tento typ reakce se mezi dehydrogenace obvykle nezařazuje. | |
dekarboxylaceangl. decarboxylation, odštěpování oxidu uhličitého ze
substrátu, proces katalyzovaný enzymy ze třídy lyas nebo oxidoreduktas (viz oxidační dekarboxylace). K nejznámějším (neoxidačním) dekarboxylasám patří pyruvátdekarboxylasa (EC 4.1.1.1), produkující acetaldehyd při alkoholové fermentaci, či dekarboxylasy aminokyselin (EC 4.1.1.11 a další), jejichž působením vznikají biogenní aminy. | |
dekarboxylace oxidačníangl. oxidative decarboxylation, dekarboxylace, při níž dochází k odštěpení CO2 následkem předchozí oxidace (resp. dehydrogenace) substrátu; je katalyzována enzymy ze třídy oxidoreduktas. Tak z citrátového cyklu známe isocitrátdehydrogenasu (EC 1.1.1.41) katalyzující vznik 2-oxoglutarátu, a multienzymovou jednotku, která přeměňuje 2-oxoglutarát na sukcinyl-CoA; podobná jednotka přeměňuje pyruvát na acetyl-CoA (pyruvátdehydrogenasový komplex). V pentosovém cyklu oxidačně dekarboxyluje 6-fosfoglukonát na ribulosa-5-fosfát (fosfoglukonátdehydrogenasa, EC 1.1.1.44). Z pyruvát-malátového cyklu a z metabolismu C4-rostlin známe "jablečný enzym" (EC 1.1.1.40), který oxidačně dekarboxyluje malát na pyruvát za současné redukce NADP+. | |
Delbrück Max Ludwig Henning1906–1981, Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1969) za objevy týkající se replikačního mechanismu a genetické struktury virů (spolu A. D. Hersheyem a S. E. Luriou). Narodil se v Berlíně do velmi vzdělané rodiny. Studoval astrofyziku a posléze teoretickou fyziku v Göttingen, kde v roce 1930 získal doktorát. V dalších letech hojně cestoval, seznámil se také s Nielsem Bohrem, který v něm probudil zájem o biologii. Od poloviny třicátých let se věnoval vlivu záření na mutace mikroorganismů; toto téma dále rozvíjel v USA, kde v roce 1945 získal občanství. Jeho fyzikálně-biologický teoretický i metodický přístup zásadním způsobem přispěl k poznání obecných principů molekulové genetiky. | |