Biochemický slovník

švédský fyzikální chemik (1884–1971), Nobelova cena (chemie, 1926) za práce na disperzních systémech. Studoval na univerzitě v Uppsale, kde pak působil jako asistent v oboru chemie. V roce 1912 byl ustanoven profesorem fyzikální chemie. Ve své odborné práci se Svedberg zaměřil na koloidy a makromolekulární sloučeniny. Vypracoval novou metodu tvorby koloidních částic, potvrdil také teorii Einsteina a Smoluchowského o příčinách Brownova pohybu. Pro studium sedimentace makromolekul, jako jsou bílkoviny a sacharidy, zkonstruoval ultracentrifugu, která dovolila měřit rychlost sedimentace makromolekul; touto metodou byly poprvé změřeny molekulové hmotnosti čistých bílkovin. Na jeho počest se jednotka sedimentačního koeficientu nazývá svedberg (značka S, 1 S = 10⁻¹³ s). Později se věnoval jaderné chemii a radiobiologii.

maďarský biochemik (1893–1986), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1937) za objevy týkající se biologického spalování, zejména ve vztahu k vitaminu C a fumarové kyselině. Již v průběhu studií medicíny na budapešťské univerzitě se zajímal o biochemii. V druhé polovině 20. let izoloval z rostlinných šťáv a z nadledvin redukující látku, kterou nazval hexuronová kyselina; v pozdějších letech prokázal, že tato látka (askorbová kyselina) je totožná s vitaminem C, objeveným 1907 A. Holstem a A. Fröhlichem. Později se věnoval roli dalších organických kyselin v energetickém metabolismu; jeho objevy umožnily o dva roky později H. A. Krebsovi vytvořit hypotezu o odbourávání dvouuhlíkatých štěpů (viz citrátový cyklus). Objevil také bílkovinu aktin a objasnil ATPasovou aktivitu jeho komplexu se svalovým myosinem.

biolog a genetik (nar. 1952), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 2009) za příspěvek k pochopení funkce telomer a enzymu telomerasy (spolu s E. H. Blackburn a C. W. Greider). Narodil se v Londýně rodičům polského původu, mládí strávil v Kanadě, pak přesídlil do USA (má americké i kanadské občanství). Podílel se na výzkumech mnoha aspektů molekulové genetiky: na přípravě kvasničního umělého chromosomu, na vývoji metod, které pak vedly k rozluštění lidského genomu, na posunech genů při meióze a hlavně na studiu struktury a funkce telomer.

japonský technik (nar. 1959), Nobelova cena (chemie, 2002) za vývoj nedestruujících ionizačních metod pro hmotnostní spektrometrii biologických makromolekul (spolu s J. B. Fennem). Od ukončení studia elektrotechniky na univerzitě v Tohoku pracuje jako vývojový pracovník ve firmě Shimadzu, která se zabývá výrobou laboratorních zařízení. Zásadním způsobem přispěl k objevu metody Matrix Assisted Laser Desorption/Ionization (MALDI), která v hmotnostní spektrometrii umožňuje převést biologické (makro)molekuly do plynné fáze bez fragmentace, přičemž náboj molekuly bývá obvykle ±1. Tato metodika se dnes standardně využívá pro identifikaci proteinů a umožnila i prudký rozvoj proteomiky v počátku 21. století. Dnes se využívá i pro identifikaci mikroorganismů podle hmotnosti jejich ribosomálních proteinů.

americký biochemik (1952–2016), Nobelova cena (chemie, 2008) za objev a výzkum zeleného fluorescenčního proteinu (GFP, spolu s O. Shimomurou a M. Chalfiem). Narodil se v New Yorku čínským rodičům. Bakalářské kursy chemie a fyziky absolvoval v USA, doktorské (obor fyziologie) a postdoktorandské studium v Cambridge (Anglie). Po návratu do USA se soustředil na nově objevený GFP; zásadním způsobem přispěl k detailnímu vysvětlení fluorescenčního působení tohoto proteinu a objevil jeho další varianty

anglický biochemik (1927–2004), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1982) za objevy týkající se prostaglandinů a příbuzných biologicky aktivních látek (spolu se S. K. Bergströmem a B. I. Samuelssonem). Prokázal, že aspirin (acetylsalicylová kyselina) inhibuje tvorbu prostaglandinů, které ovlivňují tělesnou teplotu, pocit bolesti a zánětlivé procesy; tím se podařilo vysvětlit fyziologcké působení tohoto léčiva, které bylo v té době celosvětově používáno již po několik desetiletí. Objevil také prostacyklin – prostaglandin významně ovlivňující proces koagulace krve. V roce 1986 založil v Londýně William Harvey Research Institute, který se komplexně zabývá výzkumem kardiovaskulárních onemocnění. V roce 1984 byl povýšen do šlechtického stavu.

holandský chemik (1852–1911), první nositel Nobelovy ceny za chemii v roce 1901 „jako projev uznání za mimořádné zásluhy, které vykonal při objevech zákonů chemické dynamiky a osmotického tlaku kapalin“. Chtěl vědecky pracovat, a proto vyměnil zaměstnání technologa v cukrovaru za studijní pobyty na univerzitách v Leidenu, Bonnu a Paříži. V roce 1878 se stal profesorem chemie, mineralogie a geologie na univerzitě v Amsterodamu. Postuloval koncept asymetrického uhlíkového atomu (viz chiralita) a vysvětlil vztah mezi optickou aktivitou a asymetrií molekuly. V roce 1884 publikoval první výsledky v oblasti fyzikální chemie, které v dalším roce zobecnil Le Chatelier a jsou známy jako van't Hoffův–Le Chatelierův princip. Zabýval se osmotickým tlakem zředěných roztoků a je považován za zakladatele fyzikální chemie. V roce 1888 pracoval v jeho laboratoři S. A. Arrhenius, kterého van't Hoffovy výsledky vedly k postulování teorie elektrolytické disociace. Věnoval se také problematice usazenin v oceánech a byl pravděpodobně prvním vědcem, který laboratorní pokusy aplikoval na velké měřítko Přírody.  Pro biochemii jsou zásadní jeho koncepce vysvětlující osmotický tlak jako koligativní vlastnost roztoku a formulace van't Hoffovy reakční izobary, která umožňuje ze závislosti rovnovážné konstanty reakce na teplotě určit reakční enthalpii.