Biochemický slovník

americký molekulární biolog a neurovědec (nar. 1967), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 2021) za objev receptorů pro teplotu a dotek (spolu s D. J. Juliusem). Narodil se do arménské rodiny žijící v Bejrútu (Libanon); od roku 1986 žije v USA, kde také dokončil studia biologie. Zabývá se receptory indikujícími změny teploty a doteku (tlakové receptory, nocirecepce). Jeho objevy umožnily pochopení procesu, jímž se tepelné, chladové a mechanické impulsy transformují na impusy nervové (proces se nazývá signálová transdukce). Prokázal také, že kanály citlivé na tlak PIEZO1 a PIEZO 2 se podílejí na regulaci krevního tlaku, respirace nebo řízení činnosti močového měchýře.

1918–2002, Nobelova cena (chemie, 1962) za studie struktur globulárních proteinů (spolu s J. C. Kendrewem). Narodil se ve Vídni a po gymnaziálních studiích vstoupil na tamní univerzitu, kde dle svých slov „ztratil pět semestrů studiem anorganické analýzy“. V dalších letech se věnoval oboru, který se dnes nazývá strukturní biologie. Rozhodl se pro doktorské studium v Cavendishově laboratoři v Cambridge u J. D. Bernala, kam nastoupil v roce 1936 a strávil tam celý svůj plodný vědecký život. V roce 1938 Perutz se spolupracovníky publikoval článek popisující rentgenostrukturní obrazce hemoglobinu; objasnil na něm jak mnohé obecné znaky prostorového uspořádání bílkovin, tak i strukturní rozdíly mezi různými formami tohoto přenašeče kyslíkových molekul. Od roku 1946 velmi úzce spolupracoval s J. C. Kendrewem.

anglický biochemik (1917–1985), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1972) za určení chemické struktury protilátek (spolu s G. M. Edelmanem). V 50. a 60. letech studoval strukturu imunoglobulinu G (IgG). Pomocí enzymového štěpení papainem se mu podařilo rozdělit tuto velkou molekulu na funkčně odlišné domény. V mezidobí nezávisle pracující Edlmanova skupina zjistila, že molekula IgG je tvořena čtyřmi polypeptidovými řetězci. Porterovi se pak podařilo určit prostorovou strukturu celého proteinu, obsahujícího 1 300 aminokyselinových zbytků.

1917–2003, Nobelova cena (chemie, 1977) za příspěvek k nerovnovážné termodynamice, zejména za teorii disipativních struktur. Narodil se v Moskvě, již jako dítě emigroval s rodiči ze sovětského Ruska, velkou část života prožil v Belgii, jejímž občanem se stal v roce 1949. Vystudoval chemii a fyziku; přispěl zásadním způsobem k formulaci základních představ nerovnovážné termodynamiky. Pro biochemii je velmi významný jeho postulát, že v systému, který není příliš vzdálen od rovnováhy, se ustavuje takový stacionární stav, který ze všech možných stacionárních stavů produkuje nejmenší množství entropie. Navíc postuloval, že v systému velmi vzdáleném od rovnováhy může docházet k samovolným fluktuacím, tedy k časovému kolísání některých parametrů (teploty, koncentrace některých látek atd.). Pro pochopení vlastností živých systémů, které jsou vždy (z termodynamického hlediska) otevřené a často velmi vzdálené od rovnováhy, jsou tyto představy naprosto zásadní.

americký neurolog a biochemik (nar. 1942), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1997) za objev prionů – nového biologického principu infekce. Zapsal se na studium chemie na University of Pennsylvania; vedle dalších přírodovědných oborů zde studoval také filosofii, ruskou historii, architekturu a ekonomii. Začátkem sedmdesátých let dokončil studium medicíny. V roce 1972 se poprvé setkal s pacientkou, která trpěla infekčním onemocněním zvaným Creutzfeldtova–Jakobova choroba. Začal s intenzivním hledáním původce tohoto onemocnění, které se u ovcí objevovalo jako scrapie (svědivka) a u krav jako nemoc šílených krav. Mnoho kolegů ho od takového výzkumu odrazovalo a také bylo těžké získat na studium „pomalých virů“ finanční prostředky. Předpokládal, že původcem je malý virus, ale preparáty získané z nemocných tkání obsahovaly pouze proteiny, a ne nukleové kyseliny. Odvážil se své výsledky o infekčnosti proteinů, které nazval priony, publikovat v roce 1982. Proti jeho závěrům se postavila celá řada vědeckých autorit. Postupně se však objevovaly práce, které jeho představy potvrzovaly. Dnes je teorie infekčnosti způsobené priony (tedy proteiny), všeobecně přijímána.

strukturní biolog (nar. 1952), Nobelova cena (chemie, 2009) za studie struktury a funkce ribosomu (spolu s T. A. Steitzem a A. Yonath). Mládí prožil v Indii, kde také absolvoval střední školu a bakalářské studium fyziky. Poté přesídlil do USA, kde dokončil studium fyziky doktorátem. Následně strávil dva roky studiem biologie na univerzitě v San Diegu. Od poloviny 80. let se věnuje studiu ribosomů; jeho skupině se podařilo získat jasné představy nejen o jejich struktuře, ale také o struktuře jejich komplexů s tRNA a mRNA. Je znám také díky zásadnímu příspěvku k pochopení struktury nukleosomů a chromatinu. Od roku 1999 působí na universitě v Cambridge; má britské i americké občanství. Angažoval se též jako významný odpůrce Brexitu.

americký biochemik (1925–1998), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1994) za objev G-proteinů a jejich role při přenosu signálu do buněk (spolu s A. G. Gilmanem). Až do doby Rodbellových objevů se věřilo, že pro přenos signálu do buněk postačují dvě bílkovinné molekuly: membránový receptor (aktivovaný vazbou prvního posla, např. hormonu) a intracelulární enzym (např. adenylátcyklasa), který syntetizuje druhého posla. Rodbell prokázal, že pro přenos signálu mezi receptorem a „výkonným“ enzymem je často nezbytná další bílkovinná molekula, která váže GTP a která byla nazvána G-protein. Přes počáteční nedůvěru k této převratné koncepci bylo brzy objeveno několik desítek G-proteinů a teorie kaskádovitého přenosu signálu byla obecně přijata.