Biochemický slovník

též ferroxidasa, angl. ceruloplasmin, nejdůležitější krevní bílkovina obsahující měď (mol. hm. 151 kDa, 6 iontů Cu²⁺ v molekule, váže více než 95 % Cu v krvi, hlavní zásobárna Cu v organismu). Katalyzuje oxidaci Fe²⁺ na Fe³⁺ (EC 1.16.3.1). 

izraelský biochemik (nar. 1947), Nobelova cena (chemie, 2004) za objev ubiquitinem zprostředkovaného odbourávání proteinů (spolu s I. Rosem a A. Hershkem). Studoval biochemii na Hebrejské Universitě v Jerusalemě. V 60. letech působil na University of Yale, USA, kde ve spolupráci s oběma spolulaureáty provedl základní experimenty související s objevem ubiquitinu (podrobněji viz I. Rose). Stále ještě působí jako vedoucí pracovník na Izraelském Institutu Technologie (Technion) v Haifě.

angl. citrulline, neesenciální neproteinogenní bazická aminokyselina. Vzniká v močovinovém cyklu z karbamoylfosfátu a ornithinu, je také produktem oxidace argininu při syntéze oxidu dusnatého.

1896–1984, Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1947) za objev dráhy katalytické přeměny glykogenu (spolu se svou ženou G. T. Coriovou), dnes Coriho cyklus. Narodil se v Praze. Po absolvování gymnázia v Terstu, kde byl jeho otec ředitelem námořní biologické stanice, se zapsal na studium medicíny na Německé univerzitě v Praze. Během I. světové války sloužil v rakouské armádě jako zdravotník na italské frontě. Po válce se vrátil do Prahy, kde ukončil v roce 1920 studium a oženil se s podobně zaměřenou studentkou Gerty. V roce 1922 přijal místo biochemika na Ústavu pro studium maligních onemocnění v Buffalu (USA) a nadále trvale působil v USA. Od počátku manželé Coriovi spolupracovali na metabolismu sacharidů v živočišném organismu. Věnovali se regulační úloze hormonů insulinu a adrenalinu. Prokázali glykolysu v nádorových buňkách. V roce 1936 izolovali glukosa-1-fosfát (nazývá se proto Coriho ester) a objasnili jeho souvislost s aktivitou glykogenfosforylasy, kterou následně připravili v krystalickém stavu. Zabývali se také mechanismem působení hypofyzárních hormonů.

australský chemik (1917–2013), Nobelova cena (chemie, 1975) za práci zabývající se stereochemií enzymových reakcí. Již v 16 letech začal studovat chemii a ač téměř hluchý, ve dvaceti letech s velkým úspěchem studia dokončil. Odešel na stipendium do Oxfordu (Anglie), kde se během II. světové války podílel na výzkumu penicilinu. Od roku 1962 pracoval v Milstead Laboratory of Chemical Enzymology, založené firmou Shell Research Ltd., vždy však úzce spolupracoval s britskými akademickými institucemi. Zásadním způsobem přispěl k vysvětlení stereospecificity enzymových reakcí. V roce 1977 byl povýšen do šlechtického stavu. Ve stejném roce získal Nobelovu cenu i Vladimír Prelog, a to za stereochemii organických molekul a reakcí; ve dvacátých letech studoval chemii v Praze na budoucí VŠCHT u E. Votočka a R. Lukeše.

anglický biofyzik (1916–2004), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1962) za příspěvek k řešení molekulární struktury nukleových kyselin a jejich významu pro přenos informace v živých systémech (spolu s J. D. Watsonem a M. H. F. Wilkinsem). Studoval fyziku v Londýně. Během války pracoval na britské admiralitě na problematice magnetických a akustických min. V roce 1947 začal studovat biologii. Vypracoval obecnou teorii rentgenové difrakce šroubovic. Důležitým momentem jeho kariéry byla úzká spolupráce s J. D. Watsonem, která v roce 1953 vedla k objasnění struktury dvojšroubovice DNA a replikačního schématu. Později se věnoval více biochemii a genetice a přispěl k objevu genetického kódu.