argentinský fyziolog (1887–1962), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1947) za objevy role hormonů předního laloku hypofýzy v metabolismu sacharidů. Ve věku 14 let byl přijat ke studiu farmacie na univerzitu v Buenos Aires, kde promoval v 17 letech. Současně studoval medicínu; v roce 1911 získal za svou diplomovou práci týkající se hypofýzy univerzitní cenu. Patřil k čelným pracovníkům fyziologického ústavu lékařské fakulty. V roce 1943 byl pro své demokratické politické názory zbaven funkce ředitele; ačkoliv mu mnohá renomovaná zahraniční pracoviště nabízela možnost uplatnění, zůstal pracovat v ústavu, který pomáhal vybudovat; roku 1955 byl po změně režimu opět jmenován ředitelem. Jeho hlavní vědecký zájem se soustředil na endokrinní systém, zejména na úlohu hormonů předního laloku hypofýzy v metabolismu sacharidů a jejich uplatnění při diabetu. Pracoval však i v mnoha dalších oblastech fyziologie a farmakologie, studoval krevní oběh, dýchání, imunitu, nervový a trávicí systém.
