angl. hormones, z řeckého horman = pohánět, vyvolávat činnost; signální molekuly zajišťující u mnohobuněčných organismů komunikaci mezi buňkami, tkáněmi a orgány; v regulaci hrají roli prvních poslů. Slouží k přenosu informací při koordinovaném řízení růstu, vývoje (tělesného i psychického), rozmnožování, homeostázy a vztahů organismu k jeho okolí. Účinek hormonů je cílený, neboť ovlivňují jen ty buňky, které jsou vybaveny specifickými receptory schopnými hormon reverzibilně vázat a iniciovat buněčnou odpověď na jeho přítomnost. Mnohé hormony, zejména bílkovinné a peptidové, neprocházejí buněčnou membránou a jejich receptory jsou na vnějším povrchu cílové buňky; jiné hormony, zejména steroidní a nízkomolekulární (NO, CO, H2S), buněčnou membránou procházejí a jejich receptory jsou v cytoplasmě cílové buňky. Buňky mají obvykle receptory pro několik různých hormonů. U složitějších organismů je systém hormonální regulace uspořádán hierarchicky; nadřazené endokrinní žlázy (žlázy s vnitřní sekrecí) svými hormony (tropiny) řídí v podřízených endokrinních žlázách produkci efektorových (funkčních) hormonů, které pak ovlivňují buňky periferních tkání. U savců je hormonální systém řízen z hypothalamu (část mozku), který reguluje činnost hlavní nadřízené endokrinní žlázy, hypofýzy. Některé důležité endokrinní žlázy (slinivka břišní, příštítná žláza, aj.) však nejsou pod přímým vlivem hypothalamo-hypofyzárního systému, ale uvolňují hormony na základě jiných podnětů (např. příjem potravy, stres, změny iontového složení krve). Syntetická analoga hormonů se užívají léčebně při poruchách tvorby hormonů nebo při léčbě některých nádorových onemocnění (např. estrogeny při maligním nádoru prostaty). Léčebně se používají i antagonisté hormonů, tj. chemické látky, které buď potlačují tvorbu hormonů nebo jejich působení v cílové tkáni.