Biochemický slovník

Procházet slovníkem pomocí tohoto rejstříku

Speciální | A | Á | B | C | Č | D | Ď | E | É | Ě | F | G | H | CH | I | Í | J | K | L | M | N | Ň | O | Ó | P | Q | R | Ř | S | Š | T | Ť | U | Ú | Ů | V | W | X | Y | Ý | Z | Ž | VŠE

Stránka: 1 2 3 4 5 6 (Další)
VŠE

I

Ignarro Louis Joseph

americký farmakolog a biochemik (nar. 1941, oba rodiče italského původu), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1998) za objevy vysvětlující působení oxidu dusnatého jako signální molekuly v kardiovaskulárním systému (spolu s R. F. Furchgottem a F. Muradem). Již v první polovině 70. let zabýval funkcí cGMP v buněčných regulacích a vztahem aktivity guanylátcyklasy k intacelulárním thiolovým sloučeninám a nitrosloučeninám. Prokázal, že signální molekulou (objevenou R. F. Furchgottem) způsobující uvolnění hladkého svalstva cév, je oxid dusnatý – první plynná látka, u níž bylo dokázáno, že je účastníkem signalizačních kaskád.

imobilizace

angl. immobilization, znehybnění, v biochemii a biotechnologii postup přípravy nepohyblivých biologicky aktivních látek, buněk nebo jejich částí; obvykle se jedná o enzymy (viz imobilizované enzymy) nebo o jednobuněčné mikroorganismy. Imobilizované částice lze zachytit na pevný povrch (na membrány, skleněné kuličky apod.) kovalentní nebo nekovalentní vazbou; lze je také zabudovat do polymerní matrice. Imobilizované částice mají oproti volným řadu technologických výhod; jejich největší předností je skutečnost, že je lze snadno po ukončení jejich působení od reakční směsi oddělit a znovu použít.

imunita

angl. immunity, obranyschopnost organismu proti infekci (proti původcům infekčního onemocnění) založená na imunochemické reakci antigenů s protilátkami, které mohou být rozpuštěny v tělních tekutinách (imunita humorální) nebo vázány na povrch lymfocytů (imunita buněčná). Za teorie týkající se specifity vývoje a řízení imunitního systému obdržel roku 1984 N. K. Jerne Nobelovu cenu.

imunita buněčná

angl. cellular immunity / cell-mediated immunity, obranyschopnost organismu proti cizím antigenům, přímo zajišťovaná T-lymfocyty, které mají v imunitním systému řadu specifických funkcí (paměťové, zabíječské, supresorové a pomocné buňky).

imunita humorální

též protilátková, angl. humoral immunity, obrana zajišťovaná protilátkami (imunoglobuliny) rozpuštěnými v tělních tekutinách, zejména v krevní plasmě. Protilátky se specificky vážou na cizorodou strukturu – antigen (biopolymer, virus či bakterii), čímž ji inaktivují a označí pro následnou likvidaci.

imunita slizniční

angl. mucosal immunity, souhrnné označení imunitního systému, který se vyskytuje na sliznicích střevního a urogenitálního traktu a dýchacích cest. Obsahuje prvky buněčné i humorální imunity. Na sliznicích se také uplatňují fyzické a chemické obranné mechanismy, které zabraňují invazi mikroorganismů a škodlivých cizorodých látek do těla; mezi fyzické řadíme různé bariéry chránící před invazí patogeny (hlen, řasinky a jejich peristaltika), mezi chemické pak snížení pH a antimikrobiální peptidy.

imunizace

angl. immunization,

Experimentální (příprava protilátek) nebo léčebný (prevence infekčních onemocnění) postup směřující k vytvoření specifické imunity; umělé (obvykle injekční) vpravení určitého antigenu do organismu člověka či pokusného zvířete za účelem vyvolání imunitní odpovědi;
V lékařství vznik imunity; rozlišuje se imunizace přirozená (vzniklá proděláním onemocnění) a umělá, a to aktivní a pasivní. Aktivní imunizace je navození preventivní, dlouhodobé, často až celoživotní imunity vůči určité nemoci, vyvolané tvorbou protilátek v organismu po předchozím očkování příslušnou vakcínou (bakteriální nebo virovou). Pasivní imunizace je akutní dodání protilátky (vyrobené z krve imunizovaných zvířat, popř. lidí) do organismu, např. při hadím uštknutí dodání protilátek proti toxinům obsaženým v jedu, při léčbě covidu podání monoklonální protilátky proti viru (mAb) při vážném průběhu onemocnění.

imunoelektroforéza

angl. immunoelectrophoresis, laboratorní metoda, při níž se bílkoviny nejdříve elektroforézou rozdělí a potom detekují reakcí s protilátkami (často antisérem). Pro svou vysokou rozlišovací schopnost se imunoelektroforéza v klinické biochemii často využívá k analýze bílkovin krevní plasmy.

imunogen

angl. immunogen, struktura, kterou organismus rozpoznává jako cizí a reaguje na její přítomnost tím, že proti ní syntetizuje specifické protilátky. Jako imunogeny působí především organismu cizí buňky, nadmolekulové komplexy (viry) a bílkoviny, ale i bílkoviny jiného jedince téhož biologického druhu; proto je při transplantacích nutno imunitní systém tlumit imunosupresivy. Nízkomolekulární látky působí jako imunogeny, pouze jsou-li připojeny na vysokomolekulární nosič (viz hapteny). Organismus vyrábí protilátky i proti některým strukturám jemu vlastním; tento typ protilátek může způsobit některá vážná onemocnění (viz autoimunitní choroby).

imunoglobuliny

zkr. Ig, angl. immunoglobulins, skupina glykoproteinů v tělních tekutinách obratlovců, které jsou schopné vázat antigen; v imunitním systému plní funkci protilátek. Základní struktura imunoglobulinů je tetramer tvořený dvěma lehkými a dvěma těžkými identickými řetězci. Rozlišují se dva typy lehkých řetězců (κ a λ), z nichž každý může být spojen s některým z pěti typů těžkých řetězců (α, δ, ε, γ a μ), jimž pak odpovídají třídy imunoglobulinů A, D, E, G a M. Rozlišení jednotlivých typů je významné pro diagnostiku onemocnění spojených s porušenou imunitou. Polypeptidové řetězce imunoglobinů mají části konstantní a části variabilní, které zajišťují vysoce specifickou vazbu antigenu. U nejběžnějších imunoglobulinů IgG (viz obr.) jsou tato vazebná místa dvě, což umožňuje početné prokřížení mezi imunoglobuliny a makromolekulárním antigenem a vytvoření imunoprecipitátu. Za určení chemické struktury protilátek získali roku 1972 G. M. Edelman a R. R. Porter Nobelovu cenu.