Biochemický slovník

zkr. Gal, angl. galactose, aldohexosa, D-enantiomer velmi rozšířen v živočišné říši, diastereoisomer glukosy (liší se konfigurací na uhlíku C4). S glukosou vytváří mléčný disacharid laktosu, je častou součástí cerebrosidů, gangliosidů, mono- a digalakosyldiacylglycerolů v rostlinách. Bývá obsažena v rostlinných polysacharidech. Galaktosa i její deriváty (galaktosamin a N-acetylgalaktosamin) jsou běžnou složkou glykoproteinů.

angl. gangliosides, polární lipidy, tvořené ceramidem, k němuž je glykosidově vázán lineární nebo větvený oligosacharidový řetězec. Kromě běžných monosacharidů obsahují záporně nabitý zbytek kyseliny sialové. Vyskytují se hlavně v šedé kůře mozkové, podílejí se na rozpoznávání buněk.

guanosindifosfát, angl. GDP (z guanosine diphosphate), analog ADP, spolu s GTP vytváří dvojici molekul významnou v buněčné energetice a signalizaci (viz G-proteiny).

angl. gene, v klasické genetice "vloha", základní jednotka genetické informace. Hmotnou podstatou genu je určitý úsek DNA, pouze u některých virů RNA. V molekulové genetice se genem rozumí úsek molekuly DNA, který určuje pořadí nukleotidů v některém z typů RNA; prostřednictvím mRNA určuje gen i pořadí aminokyselin v molekule určité bílkoviny. Podle současné definice je gen jakýkoliv úsek DNA, který se transkribuje. U eukaryot bývají mezi kódující sekvence deoxyribonukleotidů (exony) vloženy sekvence nekódující (introny); hovoříme o složených genech. Geny jsou uloženy převážně v chromosomech, existují však i geny extrachromosomální (např. v thylakoidech či mitochondriích buněk eukaryotních organismů, v plasmidech u prokaryot). Z hlediska regulace transkripce dělíme geny na konstitutivní (trvale transkribované), jejichž expresí vznikají produkty (bílkovina nebo RNA) podmiňující základní funkce buňky, dále pak indukovatelné, jejichž transkripce je vyvolána pouze v případě potřeby produktu a naopak reprimovatelné, u nichž je hlavním regulačním mechanismem utlumení (represe) jejich transkripce.

angl. genetics, biologická věda zabývající se dědičností, tj. přenosem informací mezi generacemi, jakož i proměnlivostí organismů v rámci vývoje (viz fylogeneze). Dnes rozlišujeme klasickou genetiku, sledující dědičnost a proměnlivost různých charakteristických znaků jednotlivých organismů, a molekulovou genetiku, která se snaží tyto jevy vysvětlit na molekulové úrovni a je považována za součást biochemie. Molekulová genetika se také zabývá realizací genetické informace v rámci jednoho organismu resp. jedné buňky; jejími oblastmi zájmu jsou tedy zejména procesy replikace, transkripce a translace. Za zavedení nové vědní disciplíny zvané paleogenetika, která se zabývá změnami lidského genomu v průběhu vývoje od neandrtálských dob, získal S. Pääbo v roce 2022 Nobelovu cenu a fyziologii a lékařství.

angl. genome, úplná genetická informace organismu; soubor všech chromosomálních (podle některých definicí i extrachromosomálních) genů daného organismu.

angl. genomics, prudce se rozvíjející vědní obor, jehož snahou je určit úplnou primární strukturu (pořadí deoxynukleotidů) DNA studovaného druhu a vytěžit z této znalosti maximum biologicky relevantních informací, zejména identifikovat jednotlivé (pokud možno všechny) geny a určit jejich funkční vztahy (tzv. funkční genomika).

angl. genotype, genetická struktura daného organismu, soubor všech jeho dědičně zakotvených vloh (srov. fenotyp).

též gen regulátorový nebo regulátorový gen, angl. regulator gene / gene-regulator, gen kódující strukturu určité regulační bílkoviny (viz operon) nebo regulační RNA (viz siRNA).

též starším označením cistron, angl. structural gene, gen kódující jeden polypeptidový řetězec. U prokaryot vytváří často několik strukturních genů společně regulovanou jednotku zvanou polycistronní gen (viz operon). U eukaryot jsou součástí strukturního genu i nekódující sekvence – introny.