Biochemický slovník

francouzský biochemik  (1910–1976), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1965) za objevy týkající se genetické kontroly enzymů a syntézy virů (spolu s A. Lwoffem a F. Jacobem). Studoval přírodní vědy; pracoval v Pasteurově ústavu, kde se stal přednostou Ústavu biochemie buňky a v roce 1971 ředitelem. V roce 1940 se pod vlivem A. Lwoffa začal zabývat růstem heterotrofních bakterií v médiu obsahujícím různé sacharidy jako jediný zdroji uhlíku. Křivky závislosti růstu vykazovaly esovitý charakter, který Lwoff vysvětloval „adaptací enzymů“. Systematickým studiem tohoto jevu dospěl Monod k dvěma zásadním objevům: 1. Spolu s J. Wymanem a J. P. Changeuxem formulovali pojem allosterický efekt, pomocí něhož pak vysvětlili sigmoidní tvary závislosti saturace hemoglobinu na parciálním tlaku kyslíku a závislosti počáteční rychlosti reakce katalyzované některými oligomerními enzymy na koncentraci substrátu (viz symetrický model působení allosterických enzymů).  2. Nobelovu cenu získal za použití představy allosterické regulace transkripce induktivních enzymů (viz lac-operon).

americký biochemik (1913–1982), Nobelova cena (chemie, 1972) za příspěvek k pochopení vztahu mezi chemickou strukturou a katalytickou aktivitou ribonukleasy (spolu s W. H. Steinem a C. B. Anfinsenem). Studoval chemii, již v předválečném období se věnoval oborům, kterými se dnes zabývá obor nazývaný analytická biochemie. Spolu s Steinem vyvinuli automatické chromatografické zařízení, které umožňuje určit obsah jednotlivých aminokyselin v bílkovinném hydrolyzátu; tato technika se rozšířila natolik, že k popisu metody stačí konstatování „stanovili jsme aminokyselinové složení bílkoviny podle Moora a Steina“ bez dalších citací. V roce 1959 se jim podařilo určit úplnou chemickou strukturu pankreatického enzymu ribonukleasy.

americký molekulární genetik (1944–2019), Nobelova cena (chemie, 1993) za objev polymerasové řetězové reakce (polymerase chain reaction, PCR). Vystudoval chemii, doktorát získal z biochemie. Od roku 1979 je zaměstnán u firmy California's Cetus Corporation, zabývající se biotechnologickými metodami používanými v základním výzkumu. Objevil metodu PCR, která umožnila prudký rozvoj veškerého výzkumu týkajícího se DNA; pomocí ní lze totiž během krátkého času chemickou cestou (in vitro) libovolně zvýšit počet kopií studované molekuly DNA. Během let se začala tato revoluční metoda používat v mnoha variantách; lze pomocí ní např. také přibližně určit počet molekul DNA, obsažených v původním vzorku (real-time PCR). Během koronavirové epidemie se stala naprosto zásadní pro diagnostiku virové nákazy.

americký farmakolog (nar. 1936, otec pocházel z Albánie), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1998) za objevy vysvětlující působení oxidu dusnatého jako signální molekuly v kardiovaskulárním systému (spolu s R. F. Furchgottem a L. J. Ignarrem). Již v roce 1977 jako první prokázal, že nitroglycerin a další nitrosloučeniny, užívané jako vasodilatační látky při angině pectoris a jiných kardiovaskulárních onemocněních, indukují vznik oxidu dusnatého, který pak zvětšuje průchodnost cév.

americký mikrobiolog (1928–1999), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1978) za objev restrikčních enzymů a jejich aplikaci v molekulové genetice (spolu s W. Arberem a H. O. Smithem). Narodil se v USA jako nejmladší z devíti dětí rusko-židovských imigrantů. Vystudoval chemii (bakalářský stupeň) a medicínu, specializoval se na mikrobiologii. Použil restrikční endonukleasu, izolovanou H. O. Smithem z bakterie Haemophilus influenzae, pro studium struktury DNA viru SV40 (je to nejjednodušší virus vyvolávající rakovinné bujení). Byl to první pokus o použití restrikčních enzymů při výzkumu molekulární podstaty rakoviny. Podařilo se mu sestavit „genetickou mapu“ viru, tzn. identifikovat geny, které jsou v jeho DNA uloženy.

německý fyzik (nar. 1944), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1991) za objevy týkající se funkce jednotlivých iontových kanálů v buňkách (spolu s B. Sakmannem). Studoval fyziku na Technické univerzitě v Mnichově, pak pracoval řadu let na univerzitách v USA. Roku 1983 se stal ředitelem Max Planckova institutu pro oblast biofyzikální chemie. V sedmdesátých letech vypracovali techniku označovanou patch-clamp, která umožňuje měřit průchod elektrického proudu (v řádu pikoampér), který je vyvolán tokem iontů několika málo specifickými iontovými kanály. Pro tato měření vytvořili speciální mikropipety s průměrem koncové části několik mikrometrů, pomocí nichž izolovali určitou oblast membrány a citlivým elektrickým zařízením pak mohli měřit procházející proud v závislosti na přítomnosti neurotransmiterů, na vloženém elektrickém poli atd. 

americký biochemik (1927–2010), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1968) za objev genetického kódu a vysvětlení jeho funkce při syntéze bílkovin (spolu s R. W. Holleym a H. G. Khoranou). Vystudoval zoologii, později se plně věnoval biochemii a molekulové genetice. V roce 1959 začal studovat zásadní kroky, které vedou od DNA ke struktuře určité bílkoviny; tyto výzkumy vedly k závěru, že mRNA je zásadním mezičlánkem mezi genem a proteinem a že její studium by mohlo vést k objasnění genetického kódu. Podařilo se mu dále prokázat, že s výjimkou „nonsence kodonů“ (STOP-kodonů) každá možná trojice ribonukleotidů jednoznačně determinuje zařazení určité aminokyseliny do rostoucího polypeptidového řetězce.

švédský evoluční genetik, nar. 1955, Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 2022) za objevy, které se týkají genomů vyhynulých hominidů a lidské evoluce. Jeho otec Bergström S. K. získal Nobelovu cenu v roce 1982 za objevy týkající se prostaglandinů a příbuzných biologicky aktivních látek; jeho matkou je estonská chemička Karin Pääbo. Původně studoval historii a jazyky, později se zaměřil na medicínu a v roce 1986 získal doktorát za práci na adenovirech. Poté pobýval v Kalifornii a od roku 1990 učil na Mnichovské univerzitě; stal se jedním ze zakladatelů Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku. Pääbo se svým týmem porovnával genomy šimpanze a člověka, podařilo se mu sekvenovat mitochondriální DNA neandertálců. Objevil dosud neznámého předky člověka, které nazval denisované. Je zastáncem teorie, že mezi neandertálci, denisovany a předky moderních lidí docházelo běžně ke vzájemnému křížení. Pääbův výzkum byl natolik přelomový a zásadní, že díky němu vznikla zcela nová vědecká disciplína – paleogenetika.