Biochemický slovník

německý biochemik (1911–1979), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1964) za objevy týkající se mechanismu a regulace metabolismu cholesterolu a mastných kyselin (spolu s K. E. Blochem). Vystudoval chemii na mnichovské univerzitě, kde v té době působila vynikající skupina chemiků kolem H. Wielanda (s jehož dcerou se později oženil). K jeho hlavním objevům patří popis odbourávání mastných kyselin (β-oxidace mastných kyselin, zvaná Lynenova spirála), izolace acetyl-CoA z droždí, objasnění karboxylace závislé na biotinu, popis struktury „aktivovaného isoprenu“ (viz isopentenyldifosfát) a jeho významu pro biosyntézu isoprenoidů. 

americký biofyzik a neurovědec (nar. 1956), Nobelova cena (chemie, 2003) za strukturní a mechanistické studie iontových kanálů. Studoval biochemii a medicínu, jeho mimořádné nadání mu umožnilo používat ve výzkumu složité biofyzikální metody. Pomocí nich se mu podařilo na atomové úrovni vysvětlit funkci transmembránových proteinů, které selektivně a řízeně přenášejí zejména vápenaté a draselné ionty, čímž zajišťují mnohé fyziologické funkce.

skotský fyziolog (1976–1935), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1923) za objev insulinu (spolu s F. G. Bantingem). Byl vynikající učitel a organizátor vědy. Prameny se shodují v názoru, že jeho hlavní přímou zásluhou na objevu insulinu bylo, že umožnil F. G. Bantingovi a C. H. Bestovi pracovat ve své laboratoři. Vzhledem k tomu, že Best ukončil studia medicíny až v roce 1925, nebyla mu Nobelova cena udělena. Aby zdůraznil svůj nesouhlas s tímto rozhodnutím, Banting se s ním o svoji polovinu ceny rozdělil.

americká genetička (1902–1992), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1983) za objev mobilních genetických elementů. Vystudovala botaniku na Cornellově univerzitě (USA). Ve 40. a 50. letech studovala cytogenetické vlastnosti rostlin (zejména kukuřice) a prokázala, že určité části chromosomů (určité genetické elementy) se mohou pohybovat jak v rámci jednoho chromosomu, tak i mezi nimi. Tyto elementy se dnes nazývají transposony (angl. transposons). Tato idea byla vědeckou obcí celkem jednomyslně odmítnuta, v 70. letech, díky pokroku molekulárně-genetických metod, byla však jednoznačně potvrzena. Ukazuje se, že transposony jsou v genetickém materiálu běžně přítomny. Například lidský genom je z více než 40 % tvořen těmito elementy. Barbara McClintock se stala první Američankou, která získala samostatně Nobelovu cenu.

americký molekulární biolog a lékař (nar. 1960), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 2006) za objev RNA-interference – tlumení exprese genů dvouřetězcovou RNA (spolu s A. Z. Firem). Bakalářský stupeň vzdělání získal v biochemii, doktorát pak v biologii. V 90. letech spolu s A. Z. Firem studovali na červu Caenorhabditis elegans možnost potlačení exprese genu pomocí jemu příslušné mRNA; ukázalo se, že ani templátová, ani kódující sekvence RNA expresi netlumí, zato dvouřetězcová mRNA je schopna velmi účinně zabránit syntéze daného proteinu. Své výsledky publikovali v roce 1998 a pozorovaný jev nazvali RNA-interference (RNAi); objev se setkal s nebývalou, dosud neutuchající vlnou zájmu. Ukázalo se totiž, že ač k potlačení exprese genů tímto mechanismem dochází v buňkách eukaryot přirozenou cestou, lze ji vyvolat i uměle. Byla tak získána nová cesta pro biologický výzkum i praktické aplikace (viz A. Z. Fire).

berlínký rodák (1884–1951), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1922) za objev konstantního poměru mezi spotřebou kyslíku a produkcí mléčné kyseliny ve svalech. Vystudoval medicínu, pod vlivem O. Warburga v Heidelbergu se začal věnovat buněčné fyziologii. Patří k zakladatelům moderní koncepce intracelulárního metabolismu. Na základě mnoha experimentů se mu podařilo vysvětlit mechanismus odbourávání glukosy na laktát (Emdenovo–Meyerhofovo–Parnasovo schéma), podílel se (spolu s K. Lohmanem) na objevu ATP a vysvětlení jeho principiální funkce v bioenergetice atd. V roce 1938 v důsledku antisemitického útlaku opustil Německo a přes Francii a Španělsko se dostal do USA, kde pak působil až do své smrti.

německý biochemik (nar. 1948), Nobelova cena (chemie, 1988) za určení trojrozměrné struktury fotosyntetického reakčního centra (spolu s J. Diesenhoferem a R. Huberem). Studoval biochemii na univerzitě v Tübingenu (jediné německé univerzitě, kde bylo možno studovat tento obor již od prvního ročníku). Podílel se na výzkumu halobakterií, které pomocí bakteriorhodopsinu konvertují světlo na energii proton-motivní síly a posléze tuto energii ukládají do ATP. Zabýval se zejména strukturou integrálních membránových bílkovin. V roce 1981 se mu podařilo vykrystalovat fotosyntetické reakční centrum z bakterie Rhodopseudomonas viridis a po navázání úzké spolupráce zejména s J. Diesenhoferem určit prostorovou strukturu tohoto nadmolekulového komplexu.

1924–2002, Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1984) za objevy umožňující přípravu monoklonálních protilátek (spolu s G. J. F. Köhlerem). Narodil se v Argentině, kde vystudoval chemii. Od roku 1963 trvale pracuje v Cambridge (Anglie). V jeho laboratoři se v polovině 70. let podařilo pomocí polyethylenglykolu vyvolat fúzi B-lymfocytů a rakovinných (myelomových) buněk; vznikly tak buňky, které si uchovaly schopnost syntetizovat určitou protilátku, současně však získaly schopnost neomezeného dělení (viz hybridom). Po separaci jednotlivých buněčných linií vznikly klony, z nichž každý produkoval jedinou monoklonální protilátku. Hybridomová technologie se stala jednou ze základních metod buněčného inženýrství a monoklonální protilátky našly široké použití v biochemickém výzkumu, v analytické chemii, diagnostice i léčebné praxi.

anglický biochemik (1920–1992), Nobelova cena (chemie, 1978) za příspěvek k pochopení přenosu biologické energie vypracováním chemiosmotické hypotézy. Studoval v Cambridge přírodní vědy včetně matematiky a biochemie. V roce 1955 přešel na univerzitu v Edinburgu, kde působil v zoologickém ústavu až do roku 1963. Poté se ze zdravotních důvodů uchýlil do soukromí a rekonstruoval zámek Glynn House v Cornwallu (západní Anglie), kde vybudoval velkou laboratoř. Spolu se spolupracovnicí Jennifer Moyle založil dobročinnou biologickou výzkumnou laboratoř nazvanou Glynn Research Ltd., kterou spolufinancoval se svým starším bratrem. Již v roce 1961 Mitchell postuloval, že tok elektronů enzymy dýchacího řetězce nebo elektron-transportního řetězce fotosyntézy pumpuje protony napříč membránou mitochondrií, chloroplastů nebo bakteriálních buněk. Výsledkem je vytvoření elektrochemického gradientu přes membránu, který právě Mitchell nazval proton-motivní síla. Syntéza ATP je pak poháněna zpětným tokem protonů transmembránovým enzymem (viz ATP-synthasa; bílkoviny membránové). Mitchellova chemiosmotická hypotéza byla zpočátku přijímána širší vědeckou komunitou velmi skepticky; postupně ji však všechny experimenty, které ji měly vyvrátit, naopak potvrdily.

americký biochemik chorvatského původu (nar. 1946), Nobelova cena (chemie, 2015) za výzkum opravných mechanismů DNA (spolu s T. R. Lindahlem a A. Sancarem). Již ve své doktorské práci z roku 1975 se zabýval strukturou, mechanismem působení a biologickou funkcí DNA-ligasy v E. coli. V pozdějších letech se mu podařilo popsat mechanismus, kterým buňky při replikaci ověřují, zda „písmena“ DNA nejsou při replikaci či jiné úpravě špatně zapsána; tuto základní schopnost DNA-polymerasy pak ověřil i na lidských buňkách.