Biochemický slovník

anglická chemička (1910–1994), Nobelova cena (chemie, 1964) za určení struktury biochemicky důležitých látek metodou rentgenové krystalografie. Narodila se v Káhiře, kde její otec, Angličan, působil jako poradce Egyptského vzdělávacího systému a posléze jako archeolog na různých místech Blízkého Východu. Studovala v Oxfordu chemii a archeologii, již od druhé poloviny 30. let se věnovala rozvíjení rentgen-krystalografických metod. Nobelovu cenu získala za úspěchy, jichž dosáhla při studiu penicilinu a zejména vitaminu B12, jehož mimořádně složitou strukturu se podařilo objasnit právě pomocí krystalografických technik. V roce 1969 publikovala úplnou prostorovou strukturu dimerní molekuly peptidového hormonu insulinu.

americký biochemik (1922–1993), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1968) za objev genetického kódu a vysvětlení jeho funkce při syntéze bílkovin (spolu s M. W. Nirenbergem a H. G. Khoranou). Vystudoval organickou chemii. V 60. letech se svými spolupracovníky prokázal, že molekuly tRNA spolurozhodují o zařazení požadované aminokyseliny při syntéze proteinů a vyvinul metody separace jednotlivých typů tRNA. V roce 1965 určil primární strukturu tRNA^Ala a ukázal, že struktury jednotlivých tRNA jsou sekvenčně homologní i strukturně homologní.

anglický biochemik (1861–1947), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1929) za objev vitaminů stimulujících růst. Vystudoval chemii a medicínu. V roce 1901 objevil aminokyselinu tryptofan a v dalších letech ukázal, že tuto kyselinu i některé další aminokyseliny je nutno považovat esenciální faktory živočichů. Později prokázal, že ani tyto aminokyseliny nemohou zajistit růst heterotrofních organismů; začal uvažovat o dalších esenciálních faktorech, které byly později nazvány vitaminy. V roce 1907 spolu s W. Fletcherem dokázali, že pracující sval akumuluje laktát; na tento objev navázali ve svých výzkumech A. V. Hill a O. Meyerhof. V roce 1921 izoloval tripeptid, který nazval glutathion, a prokázal, že je nutný pro zpracování kyslíku v buňkách (jedná se o významný antioxidant). V roce 1925 byl povýšen do šlechtického stavu.

německý strukturní biolog (nar. 1937), Nobelova cena (chemie, 1988) za určení trojrozměrné struktury fotosyntetického reakčního centra (spolu s H. Michelem a J. Diesenhoferem). Od svých studií chemie na Technické univerzitě v Mnichově se věnoval krystalografické analýze molekul, zejména enzymů a jejich komplexů s inhibitory. Později se zabýval též imunoglobuliny; jím studovaný Fc fragment imunoglobulinů byl prvním glykoproteinem, jehož struktura byla spolehlivě určena. Jako jeden z prvních se začal soustavně zabývat molekulovou dynamikou. Patří k průkopníkům rentgen-krystalografické analýzy proteinů, přičemž vyřešení struktury fotosyntetického reakčního centra, na němž se podílel, patří k jeho největším vědeckým úspěchům. V letech 1971–2005 byl ředitelem Institutu Maxe Plancka pro biochemii v Mnichově.

1906–1979, Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1945) za objev penicilinu a jeho léčebného efektu na různé infekční choroby (spolu s A. Flemingem a H. W. Floreym). Narodil se v Berlíně (Německo), kde vystudoval chemii a fyziologii. V důsledku tehdejší antisemitské kampaně přesídlil roku 1933 do Anglie a později přijal britské občanství. Od roku 1939 spolupracoval v Oxfordu s H. W. Floreym na izolaci a purifikaci penicilinu (objeveného v roce 1928 A. Flemingem) a prováděl s tímto antibiotikem první klinické testy. V roce 1969 byl povýšen do šlechtického stavu. Byl nadaným klavíristou; veřejně koncertoval a nějaký čas působil jako hudební kritik.

americký biochemik (nar. 1947), Nobelova cena (chemie, 2008) za objev a výzkum zeleného fluorescenčního proteinu (GFP, spolu s O. Shimomurou a R. Y. Tsienem). Původně studoval matematiku na Harvardově univerzitě, posléze se však „stal biochemikem“, neboť tento obor „nejlépe spojuje jeho zájem o chemii, matematiku a biologii“. Jeho podíl na využití GFP spočívá zejména v tom, že zjistil, jak lze tuto fluorescenční značku navázat na jiné proteiny a sledovat tak jejich cestu organismem a jejich případné přeměny; jeho práce „Green fluorescent protein as a marker for gene expression“ (Science, 263, 802–805) z roku 1994 patří k nejcitovanějším biochemickým publikacím. Dříve než definitivně zakotvil v akademickém výzkumu působil např. v obchodě s oděvy, kde pomáhal svým rodičům, či jako učitel na základní škole; za zmínku stojí i skutečnost, že byl kapitánem plaveckého týmu své alma mater.   

francouzská biochemička a mikrobioložka (nar. 1968), Nobelova cena (chemie, 2020) za vývoj metody pro úpravu genomu metodou CRISPR/Cas9 (spolu s J. A. Doudna). Studovala biochemii, genetiku a mikrobiologii na univerzitě v Paříži. Během studia patogenní bakterie Streptococus pyrogenes objevila zvláštní strukturu DNA, která znemožňuje virům tuto molekulu rozštěpit a je součástí obranného systému CRISPR/Cas. Tyto poznatky publikovala v roce 2011, kdy také začala spolupráci s J. Doudna, zkušenou biochemičkou s detailní znalostí RNA. Společně pak upravily bakteriální genetické "nůžky" tak, aby mohly být používány in vitro. Tato technika dnes patří k nejvýznamnějším nástrojům molekulové genetiky, neboť umožňuje aktivovat, umlčet či editovat určité geny. 

americký farmakolog a biochemik (nar. 1941, oba rodiče italského původu), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1998) za objevy vysvětlující působení oxidu dusnatého jako signální molekuly v kardiovaskulárním systému (spolu s R. F. Furchgottem a F. Muradem). Již v první polovině 70. let zabýval funkcí cGMP v buněčných regulacích a vztahem aktivity guanylátcyklasy k intacelulárním thiolovým sloučeninám a nitrosloučeninám. Prokázal, že signální molekulou (objevenou R. F. Furchgottem) způsobující uvolnění hladkého svalstva cév, je oxid dusnatý – první plynná látka, u níž bylo dokázáno, že je účastníkem signalizačních kaskád.

francouzský lékař, fyziolog a genetik (1920–2013), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1965) za objevy genetické kontroly enzymů a syntézy virů (spolu s A. Lwoffem a J. Monodem). Jeho studium medicíny přerušila válka; sloužil jako lékařský důstojník v Africe a v Normandii. Byl několikrát raněn; za zásluhy získal Kříž svobody, nejvyšší francouzské vojenské vyznamenání. Teprve po válce studium dokončil, následky zranění mu ale nedovolovaly vykonávat chirurgickou praxi, proto se věnoval biologii. V roce 1950 nastoupil do Pasteurova ústavu do laboratoře A. Lwoffa, kde postupně zastával různé řídící funkce. Postuloval mechanismus bakteriální genetické konjugace a spolu s J. Monodem studoval mechanismy regulace transkripce v bakteriální buňce; pomocí modelu nazvaného Jacobovův–Monodovův se jim podařilo vysvětlit regulaci zpracování laktosy prostřednictvím lac-operonu. Spolu se S. Brennerem prezentovali replikonovou hypotézu důležitou pro pochopení buněčného dělení bakterií.