Biochemický slovník

švýcarský chemik (1933–2021), Nobelova cena (chemie, 1991) za příspěvek k rozvoji metody nukleární magnetické resonance (NMR) s vysokým rozlišením. V mládí se intenzivně věnoval hudbě, zejména hře na violoncello, posléze se však rozhodl studovat chemii na Federální polytechnice v Zürichu (ETH), kde se již jako postgraduální student začal zabývat NMR. Tuto metodu dále rozvíjel v laboratořích firmy Varian Associates v Palo Alto (USA), kde se podílel na zavedení Fourierovy transformace a ¹³C-NMR-spektroskopie. Po návratu do Švýcarska (ETH) zavedl se svými spolupracovníky dvojrozměrnou NMR. Za rozvoj této metodiky pro studium biomakromolekul dostal pak K. Wüthrich z ETH Zürich Nobelovu cenu o 11 let později.

americký chemik (1917–2010), Nobelova cena (chemie, 2002) za vývoj nedestruujících ionizačních metod pro hmotnostní spektrometrii biologických makromolekul (spolu s K. Tanakou). Po ukončení studia chemie více než 10 let pracoval v různých chemických společnostech, poté se zapojil do akademického výzkumu. V pozdních 80. letech se mu podařilo zavést v hmotnostní spektrometrii metodu, kdy molekuly jsou převedeny do plynné fáze pomocí silného elektrického pole (electrospray ionisation, ESI). Nedochází tak k jejich fragmentaci a je možno přesně určit molekulové hmotnosti i relativně velkých biologických molekul. Díky tomuto objevu (spolu s metodou MALDI, propracovanou K. Tanakou) se hmotnostní spektrometrie stala na přelomu tisíciletí jedním z nejvýznamnějších nástrojů biochemie a umožnila vznik nových podoborů, jako jsou proteomika či metabolomika.

americký molekulární genetik (nar. 1959), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 2006) za objev RNA-interference – tlumení exprese genů dvouřetězcovou RNA (spolu s C. C. Mellem). Vystudoval matematiku (bakalářský stupeň); doktorát získal v roce 1983 z biologie. Patří k objevitelům RNA-interference, jednoho ze zásadních způsobů regulace exprese genů (viz též C. C. Mello). Tato metodika se dnes široce využívá ve výzkumu; umožňuje „vypnutí“ ("knock-out") určitých genů, čímž se prokáže, jakou funkci má protein, jehož expresi bylo takto zabráněno. Tato metodika se již testuje i pro léčebné účely; mohlo by se např. podařit „vypnout“ některé geny způsobující vysokou koncentraci cholesterolu v krvi apod. Tyto praktické postupy by byly relativně přijatelné i z etického hlediska, protože ve srovnání s postupy, kdy se do genomu vkládají nové geny (viz geneticky modifikované organismy), by se vkládaly pouze sekvence, které nekódují žádný protein.

1920–2021, Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1992) za objevy týkající se reverzibilní fosforylace bílkovin jakožto regulačního mechanismu (spolu s E. G. Krebsem). Narodil se v čínské Šanghaji švýcarským rodičům, kteří ho ve věku 7 let poslali zpět do Švýcarska. Původně chtěl studovat klavírní hru, nakonec se však rozhodl pro studium chemie na univerzitě v Ženevě, od roku 1953 trvale působí v USA. Během svého postgraduálního studia v Ženevě se zabýval fosforylasou z brambor; této zkušenosti pak využil, když spolu s E. G. Krebsem začal v Seattlu (USA) studovat svalovou fosforylasu. Podařilo se jim tento enzym izolovat a vysvětlit mechanismus jeho aktivace prostřednictvím kovalentní vazby fosfátového zbytku.

německý chemik (1881–1945), Nobelova cena (chemie, 1930) za výzkum struktury hemu a chlorofylu a zejména za syntézu hemu. Studoval současně chemii a medicínu. Až do roku 1921, kdy se stal profesorem organické chemie v Mnichově, působil na různých univerzitách v oborech na rozhraní mezi fyziologií, interní medicínou a chemií. Studoval strukturu bilirubinu (meziprodukt odbourávání hemu) a dokázal, že obsahuje pyrolová jádra. To mu umožnilo pokusit se o syntézu hemu in vitro. Prokázal, že chlorofyl a hem jsou si strukturně podobné. Zabýval se strukturou dalších porfyrinů a také karotenoidů.

německý chemik (1852–1919), Nobelova cena (chemie, 1902) za syntézy sacharidů a purinových derivátů. Původně měl pokračovat v rodinném podnikání, nebyl ale úspěšný. Vystudoval fyziku, ale pod vlivem A. von Bayera se věnoval organické chemii. Jeho vědecký záběr byl velmi široký. Ve své doktorské disertační práci publikoval strukturu fenylhydrazinu; dále pak studoval jeho reakce se sacharidy (fenylhydrazony a osazony). Syntetizoval kofein, theobromin a další purinové sloučeniny, dále pak glukosu, fruktosu a mannosu (z glycerolu), postuloval isomerii a epimerii sacharidů. Z proteinů izoloval čisté aminokyseliny a připravil jejich opticky čisté formy. Popsal strukturu prolinu. Spolu s F. Hofmeistrem je považován za zakladatele peptidové chemie; syntetizoval první dipeptid (Gly–Gly) a došel až k oktapeptidu. Německá chemická společnost uděluje vysoce prestižní Pamětní medaili E. Fischera (Herman Emil Fischer je nejčastěji uváděn pouze jako Emil Fischer).

skotský bakteriolog (1881–1955), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1945) za objev penicilinu a jeho léčebného efektu na různé infekční choroby (spolu s E. B. Chainem a H. W. Floreym). Po absolvování londýnské univerzity (1906) se zabýval hledáním antibakteriálně působících látek, a to i v průběhu první světové války, kdy sloužil v armádě ve Francii. V roce 1921 identifikoval lysozym, extracelulární enzym rozpouštějící buněčnou stěnu bakterií. V roce 1928 objevil nízkomolekulární antibakteriální látku vylučující plíseň Penicillium notatum a nazval ji penicilin. Byl si vědom praktického dosahu svého objevu, v té době však nebyly k dispozici chemické techniky, jimiž by bylo možno penicilin získat v dostatečném množství a čistotě pro léčebné použití. Tento výzkum úspěšně završili až E. B. Chain a H. W. Florey během druhé světové války. V roce 1944 byl A. Fleming povýšen do šlechtického stavu.

(1898–1968), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1945) za objev penicilinu a jeho léčebného efektu na různé infekční choroby (spolu s A. Flemingem a E. B. Chainem). Narodil se v Adelaide (Austrálie), kde začal studovat medicínu; studia dokončil v Oxfordu, kde se v roce 1935 stal profesorem patologie. V roce 1944 byl povýšen do šlechtického stavu a v roce 1965 se stal doživotním peerem. Studoval zánětlivé procesy v tkáních a podařilo se mu purifikovat antibakteriální extracelulární enzym lysozym. Spolu s E. B. Chainem prokázali léčebné účinky penicilinu a vyvinuli technologii jeho výroby. Díky jejich úspěšné práci se již během druhé světové války stal penicilin pro západní spojence dostupným pro léčení zánětlivých procesů způsobených frontovými zraněními.

americký biochemik a farmakolog (1916–2009), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1998) za objevy vysvětlující působení oxidu dusnatého jako signální molekuly v kardiovaskulárním systému (spolu s L. J. Ignarrem a F. Muradem). Prokázal, že buňky endotelu (výstelky cév) produkují neznámou signální molekulu, která vyvolává uvolnění hladkého svalstva, a tím i rozšíření cév. Později se ukázalo, že tato signální molekula je oxid dusnatý, který vzniká též jako produkt odbourávání již dlouho známých srdečních léčiv typu nitroglycerinu. Poté, kdy v roce 1986 spolu s L. J. Ignarrem zveřejnili své výsledky, začala být funkce oxidu dusnatého intenzivně zkoumána; v roce 1992 byl oxid dusnatý prohlášen „molekulou roku“.

americký biochemik (nar. 1932), Nobelova cena (chemie, 1980) za příspěvek ke stanovení sekvence bází v nukleových kyselinách (spolu s F. Sangerem). Studoval chemii a fyziku. V šedesátých letech se začal zabývat strukturou a funkcí nukleových kyselin. Experimentálně potvrdil funkci lac-operonu. V sedmdesátých letech vypracoval spolu s A. Maxamem rychlou chemickou metodu sekvenování DNA, která se však v současnosti využívá jen sporadicky, neboť Sangerova dideoxy-metoda se ukázala z mnoha hledisek efektivnější.