americký lékař (internista a kardiolog) a biochemik (nar. 1943), Nobelova cena (za chemii, 2012) za výzkum receptorů spojených s G-proteiny (spolu s B. Kobilkou). Vystudoval nejprve chemii a poté medicínu. Pracoval krátce jako lékař, od roku 1968 se věnuje biomedicínskému výzkumu. Podařilo se mu naklonovat řadu receptorů, na něž se váže noradrenalin a adrenalin. To vedlo k objevu, že všechny G-proteinové receptory (angl. G-protein-coupled receptors, GPCR) mají podobnou molekulovou strukturu a používají analogický mechanismus přenosu informace. Dnes známe přibližně 1 000 lidských receptorů tohoto typu. Farmakologický výzkum následně ukázal, že je možno tuto největší skupinu receptorů v lidském těle ovlivňovat; udává se, že v současnosti 30 až 50 % léků je cíleno právě na tyto Lefkowitzovy receptory.

argentinský biochemik (1906–1987), Nobelova cena (chemie, 1970) za objev cukerných nukleotidů a jejich role v biosyntéze sacharidů. Narodil se v Paříži argentinským rodičům, od svých dvou let žil v Buenos Aires, kde vystudoval medicínu. Podařilo se mu prokázat, že při biosyntéze glykogenu je glukosa aktivována vazbou na nukleotid (viz UDP-glukosa). Tento způsob aktivace byl pak nalezen i v jiných biosyntetických dráhách (nukleotidové deriváty monosacharidů při syntéze glykoproteinů a rostlinných polysacharidů, CDP-diacylglycerol v syntéze fosfatidů). Leloir objevil i některé enzymy, podílející se na syntéze glykogenu.

angl. leptin, bílkovinný hormon objevený roku 1994; je produkován buňkami tukové tkáně − adipocyty. Hladina leptinu se při hladovění snižuje a s vyšším množstvím zásobního tuku v adipocytech stoupá. Ovlivňuje centrum sytosti v hypotalamu, odkud se jeho vlivem uvolňují neuropeptidy, které potlačují chuti k jídlu. U obézních jedinců je snížena citlivost receptorů pro leptin, čímž vzniká leptinová rezistence.

lékař a biochemik (nar. 1938), Nobelova cena (chemie, 2015) za výzkum opravných mechanismů DNA (spolu s P. Modrichem a A. Sancarem). Narodil se ve Stockholmu (Švédsko), kde vystudoval chemii a lékařství, od 80. let žije v Anglii (má britské i švédské občanství). Od poloviny 70. let studoval bakterie, pomocí kterých prokázal, jak určité proteinové molekuly odstraňují a nahrazují poškozené části DNA. Tyto objevy pomohly objasnit procesy stárnutí a některé příčiny rakoviny.

angl. unsaponifiable lipids, skupina lipidů, z nichž nelze alkalickou hydrolýzou uvolnit soli mastných kyselin. Mezi nezmýdelnitelné lipidy se řadí zejména isoprenoidy.

• podle druhu alkoholu, který tvoří jejich strukturní základ, je dělíme na deriváty glycerolu (fosfatidy a plasmalogeny) a deriváty sfingosinu (sfingolipidy);
• podle základní součásti polární části je dělíme na fosfolipidy (obsahují zbytek kyseliny fosforečné) a glykolipidy (obsahují sacharidovou část, např. cerebrosidy a gangliosidy).

angl. lipoproteins

• Komplexy bílkovin a lipidů vyskytující se v krevní plasmě (viz krevní lipoproteiny), v cytoplasmě, v semenech rostlin ("oil-bodies") a jinde; hojné jsou ve vaječném žloutku. Jedná se o obrovské nadmolekulové struktury stabilizované nekovalentními (převážně hydrofobními) interakcemi. Přísně vzato, integrální membránové bílkoviny jsou též lipoproteiny, neboť na povrchu svých transmembránových částí stabilizují molekuly polárních lipidů.
• Proteiny s kovalentně navázaným zbytkem mastné kyseliny nebo isoprenoidní struktury. Tyto hydrofobní řetězce slouží často k ukotvení membránových bílkovin.

1912–1991, Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1969) za objev rozmnožování a genetické struktury virů a  bakteriofágů (spolu s M. Delbrückem a A. Hersheyem). Narodil se v italském Turině do vlivné židovské rodiny. Studia mediciny v Turině ukončil 1935, v letech 1936–1937 působil jako lékař v armádě. Po vzedmutí antisemitské vlny v Itálii přesídlil roku 1938 do Paříže. Když bylo toto město v roce 1940 obsazeno Němci, ujel na kole do Marseille, kde získal imigrační vízum do USA. Zde se začal intenzivně zabývat genetikou virů a zejména bakteriofágů. Výrazně se angažoval v politice, zejména svými aktivitami proti nukleárnímu zbrojení, ale také proti účasti americké armády ve válce ve Vietnamu.

francouzský mikrobiolog (1902–1994), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1965) za objevy genetické kontroly enzymů a syntézy virů (spolu s F. Jacobem a J. Monodem). Vystudoval přírodní vědy a jeden rok medicíny. V 19 letech nastoupil do Pasteurova institutu, v roce 1938 se stal jeho ředitelem. Formuloval hypotézu o induktivním účinku ultrafialového záření a obecně o vlivu externích faktorů na produkci bakteriofágů bakteriemi. V padesátých letech se zabýval především virovými infekcemi a ve spolupráci s J. Monodem a F. Jacobem regulací prokaryotní transkripce.

německý biochemik (1911–1979), Nobelova cena (za fyziologii a lékařství, 1964) za objevy týkající se mechanismu a regulace metabolismu cholesterolu a mastných kyselin (spolu s K. E. Blochem). Vystudoval chemii na mnichovské univerzitě, kde v té době působila vynikající skupina chemiků kolem H. Wielanda (s jehož dcerou se později oženil). K jeho hlavním objevům patří popis odbourávání mastných kyselin (β-oxidace mastných kyselin, zvaná Lynenova spirála), izolace acetyl-CoA z droždí, objasnění karboxylace závislé na biotinu, popis struktury „aktivovaného isoprenu“ (viz isopentenyldifosfát) a jeho významu pro biosyntézu isoprenoidů.