zadání
Zahříváním dusičnanu sodného vzniká ...
krok 1 ze 5: Levá strana ve vzorcích
id-10-46:
NaNO3
teplota
krok 2 ze 5: Typ sloučeniny a reakční možnosti
NaNO3 sůl silné kyseliny a silné zásady, oxidační účinky
krok 3 ze 5: Určení typu reakce
S největší pravděpodobností to bude reakce: tepelný rozklad, uvolňování, oxidačně-redukční
krok 4 ze 5: Produkty
id-10-46:
NaNO3
teplota
 NaNO2 + O2
krok 5 ze 5: Vyčíslení
id-10-46:
2 NaNO3
teplota
 2 NaNO2 + O2

Neutralizace

je acidobazická reakce, tj. reakce mezi látkou kyselou a bazickou. Kyselou látkou může být kyselina nebo kyselý oxid, zásaditou (bazickou) látkou může být hydroxid nebo zásaditý (bazický) oxid. Látky amfoterní přijmou tu roli, kterou jim určí reakční partner.

Produktem je vždy sůl, případně také voda.

Vytěsňování

je reakce, při níž působí silná kyselina na sůl slabé kyseliny. Slabá kyselina je ze své soli vytěsněna ( = uvolněna), druhým produktem je sůl silné kyseliny.

Pozor, některé takto vytěsněné slabé kyseliny jsou nestálé a okamžitě se rozkládají na příslušný plynný oxid (CO2, SO2 ) a vodu.

Obdobně reaguje sůl slabé zásady se zásadou silnou: uvolní se slabá zásada (např. plynný amoniak) a vznikne sůl zásady silné.

Hydrolýza

je rozklad vodou. Obvykle při ní nedochází ke změně oxidačního stavu ( výjimkou je hydrolýza hydridů, při níž se uvolňuje vodík). Často se s ní setkáváme u halogenidů nekovů, tj. kovalentních halogenidů, protože vznikající vazba A-O je silnější než původní vazba A-X (X = halogen).

Bereme-li vodu jako Hδ+-OHδ-, pak při hydrolýze látky Aδ+-Xδ- si kladné a záporné části molekul vymění místa a vznikne Hδ+-Xδ- a Aδ+-OHδ-.

Tepelný rozklad, uvolňování

Některé soli se teplem rozkládají a uvolňují plyn. Máme tři základní možnosti:

  1. nenastane změna oxidačního stavu a tím plynem je oxid odvozený od příslušného aniontu (CO2, SO3 apod.), případně také amoniak;
  2. dojde k výměně elektronů (oxidačně-redukčnímu ději) uvnitř aniontu, uvolní se kyslík a sníží se oxidační číslo centrálního prvku ( stává se u oxoaniontů s vysokým oxidačním stavem centrálního atomu, např. MnO4-, NO3-);
  3. dojde k výměně elektronů mezi některým takovýmto aniontem a kationtem amonným.

Pozor! Reakce typu 2 a 3 mohou proběhnout velmi rychle a bouřlivě!

Oxidačně-redukční reakce

jsou reakce, při nichž si reagující látky vyměňují elektrony. Oxidační činidlo elektrony přijímá = snižuje své oxidační číslo = redukuje se. Redukční činidlo elektrony poskytuje = zvyšuje své oxidační číslo = oxiduje se.

Prvek ve svém nejvyšším dosažitelném oxidačním stavu (MnVII) může být jedině oxidačním činidlem a redukovat se, prvek ve svém nejnižším oxidačním stavu (Na0) může být jedině redukčním činidlem a oxidovat se. V ostatních případech záleží na reakčním partnerovi. Schopnost oxidace/redukce je relativní a často výrazně závisí na pH: oxidační schopnosti oxoaniontů (MnO4-, SO42-, také H2O2) jsou vždy výrazně vyšší v kyselém prostředí, slabší nebo žádné v prostředí alkalickém.

Disproporcionace, synproporcionace

tvoří součást oxidačně-redukčních reakcí. Jsou zvláštní tím, že výměna elektronů probíhá mezi atomy téhož prvku. Při disproporcionaci přejde prvek vlivem okolností (obvykle alkalického prostředí nebo vysoké teploty) do dvou různých oxidačních stavů a vytvoří dvě nové látky: v jedné je oproti původnímu stavu zoxidován, v druhé zredukován. Při synproporcionaci dvě sloučeniny téhož prvku v různých oxidačních stavech zreagují za vzniku produktu, v němž je oxidační stav sledovaného prvku někde mezi výchozími oxidačními stavy. K synproporcionaci obvykle dochází v kyselém prostředí.